Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Dvě mé kočičky zabilo auto a třetí asi nějaký pitomec, co trávil krysy. Poslední jsme měli 15 let. Bylo to děsivě traumatické jednu chvíli je mít, dalí nemít , zvlášť ty první dvě, které žili jen krátce než k nehodě došlo. Ale k truchlení patří zlost a já mohla být zlostná na vrahy v autech a pitomce nevzdělané - nemusela jsem se obviňovat sama. Obdivuji vás, nevím zdali bych se k eutanazii rozhodla . Jsem zbabělec . Nicméně hrobečky mám také - mám tu potřebu vědět, že jsou zvířátka uložena jak se patří a můžu jim na hrobečko zapálit svíčku. Ve vsi to dělali i sousedi a o dušičkách blikaly v zahradách světýlka nad hroby zvířecích kamarádů stejně jako nad rodinnými příslušníky a dvounohými přáteli.

0 0
možnosti
Foto

Smutný příběh, ale i toto patří k životu.Těžko se loučíme s přítelem, který nás vyprovázel kus života.Rozumím vám.V

0 0
možnosti
Foto

Milá Evo, naprosto soucítím. Před několika lety mi vždy po roce, ještě k tomu na Vánoce, odešli po sobě tři moje chlupatá zlatíčka ve věku 11-12 let. Kočky s osobností, jaké se kolikrát ani u lidí nevídí. Kudýšek - mazel, který byl chodící antidepresivum pro každého, kdo potřeboval povzbudit, potěšit. Pak Málinka - její obrázek, jak obětavě hlídá klidný spánek nejprve jednoho a pak i druhého našeho syna od kolíbky až po velkou postel, nikdy nezapomenu. Oba také na ledviny, ze zdánlivě plné síly byli za několik týdnů pryč. S oběma jsem byla v posledních dnech doma, mohla jsem si dovolit vzít práci domů, spala jsem s nimi a domácnost řídila vsedě s pacientem na klíně... oba do posledních chvil předli a já jsem jim tak mohla aspoň maličko splatit všechnu lásku, kterou nám dávali po celý svůj kočičí život. A poslední rok, pár měsíců po tom, co jsem úzkostně očekávala výsledky preventivního testu na ledviny a on byl zcela v pořádku, nám během týdne na těžkou a neléčitelnou střevní infekci zemřela i třetí kočička, Lízinka, Kudýšova maminka a Málinčina sestra, obětavá pečovatelka o zdraví a pohodu obou koček i nás lidí a všech čtyř dětí, od kterých si nechala bez mrknutí líbit hlazení proti srsti, zkoumání veškeré kočičí anatomie a tahání hlavou vzhůru i dolů. Všechny jsem musela nechat uspat, všechny jsem při té strašné chvíli držela na klíně, všechny do poslední chvíle předly a já věřím, že byly rády, že při tom nebyly samy někde v neosobní ordinaci. (Ovšem srovnat se s pocitem viny za eutanazii, byť to bylo jediné humánní řešení, se mi dodnes úplně nepodařilo.)

Podle mne je správné oplácet svým zvířecím přátelům jejich lásku svou a nesrovnávat investice do péče s investicemi na jiné bohulibé účely. V ideálním případě je dobré mít obé v jakési rovnováze...

Přeju Vám hodně sil. Zítra půjdu zasadit nějaké nové, veselé kytičky na hrobečky všech tří (a jedné, která se k nám přibydlela, ale zemřela po pouhých dvou letech na otravu), máme je na zahradě pod jalovci a jabloní.

0 0
možnosti
Foto

Milá Evi, vyjímečně si přečti reakce!!!!

0 0
možnosti
Foto

Tohle je moc těžké, prožívali jsme to doma před rokem a půl. Poslali jsme naši kočku Lindu také do kočičího nebe, já se dlouho potýkala s otázkou, jestli to nebylo předčasné nebo jestli to nemělo být dříve... Jsem s vámi, držte se.V

2 0
možnosti

Nikdy bych nenechala kočičky v kafilerce. Na zahradě máme 10 hrobecku, všechno kocourci-nalezenci, kteří si nás sami našli, opuštění, zbedovani. Dožili se maximálně cca 7-8 roků a museli jsme je nechat uspat. Život na ulici na nich zanechal následky. Osud chtěl, že pokaždé, když jsme jednoho pohřbili a řekli si, že už žádného nechceme, pritoulal se ke dveřím další a další. Kromě jednoho jsem při jejich odchazeni byla vzdy s nimi, hladila je, držela za pacinku. Asi jsem cvok, ale kočky jsou moje druhé já. Hezký článek, dávám karmu.V

9 0
možnosti

Paní Mileno, mám to úplně stejné... po každém srdcervoucím odchodu našeho kočičího kamaráda či kamarádky si říkám, že už nikdy. A za čas mi otrne a zase neodolám... Nikdy na tu poslední chvíli s nimi nejezdím na veterinu, vždycky si zavolám veterináře domů, všichni se s odcházejícím miláčkem rozloučíme, poděkujeme mu za všechno, čím nás obohatil... Mám připravenou vypranou a nažehlenou velkou osušku, do které ho veterinář zabalí a pak balíček uložíme pod starou jabloň na zahradě. Když rozkvete, beru to jako poctu těm kočičím kamarádům. Pokaždé mě zaskočí ta obrovská bolest, která tyto odchody provází...

2 0
možnosti
Foto

Evo, již třikrát jsme museli volit toto Sbohem. Pro naše pejsky jsme udělali vše, co bylo v našich silách, ale takový je prostě život. Máme je na zahradě, tam kde byli nejraději, tak jsou stále s námi a s láskou vzpomínáme, jak nám obohatili život. Jedinou náplastí na smutek, nám vždycky byl nový přírůstek, nový život.V

9 0
možnosti
Foto

Cítím s Vámi, Evo, tuto situaci jsme řešili už několikrát a vždy to bylo nesmírně tíživé. Člověk se snaží odhadnout, jestli má jeho zvíře ještě alespoň nějakou radost ze života a když dojde k názoru, že už se jenom trápí, tak přistoupí k uspání. A poté si ještě dlouho klade otázku, zda se zachoval správně.

Držte seV

8 0
možnosti

Já své mazlíčky vždycky pochovala v místě, kde to měli nejraději. Jen u jedné fenečky jsem udělala výjimku, je za hřbitovní zdí z druhé strany od manžela. Milovala ho, jsou tam spolu, blízko luk. Jinak v zahradě u domu, dodržela jsem vzdálenost od studny své i sousedů, většinou u plotu u vrat, kde mě vyhlíželi, až dorazím z "lovu", kam denně vycházím.:-) V dece, aby tělíčko pěkně splynulo s přírodou, ne v igelitu. S hračkami a kouskem něčeho ode mě. Dětinské? Možná, ale pro mě znamenají moji psi hodně, snad proto, že podle čínského horoskopu jsem PES!;-D

6 0
možnosti

Paní Jindřiško, jsem také Pes ;-). Zvířátka, které nás opustily, pohřbíváme přibližně stejně, jako vy, máme obrovskou zahradu, takže nemusíme řešit vzdálenosti odnikud, ale stejně jsem je chtěla mít tak nějak nejblíž, jak to šlo. Mají svůj hřbitůvek mezi modřínem a břízou, v místech, kde leží, je vždy tráva daleko vyšší a zelenější, takže vím, že se vrátily zemi, přírodě. My tam máme tak půl na půl pejsky a kočičky, holuba, a jedno lišče. ;-(

Ztráta kocourka paní Hauserové mě mrzí, osmý rok bývá někdy zlomový, tou dobou začínají ledviny zlobit. I Mušence začaly. Někdy zvířátka chtějí a mají vůli bojovat, někdy ne, to se těžko ovlivňuje. Naše čtyři kočičky jsou zhruba v tomto věku, něco mladší, něco starší, ledviny zatím nezlobí. Zase zlobí něco jiného. To je těžký.

5 0
možnosti

Redakční blogy

  • Redakční
               blog
  • Blog info
  • První pokus
  • Názory
               a komentáře

TIP REDAKCI & RSS