Z německého koncentráku do sovětského Ruska
Autorka má výjimečný talent k poutavému vyprávění, takže se do všeho, co líčí, hned vžijete, prožíváte to spolu s ní a trnete úzkostí a hrůzou. Všechno začíná v idylickém předválečném Československu, kde život holčičky narozené v roce 1930 do láskyplné a dobře situované rodiny zpočátku vypadá pohodově a normálně, ale postupně se nad ním stahují mraky – i když to, co za pár let nastane, si nikdo neumí představit ani v nejhororovějším snu. Postupně s protagonistkou prožíváte, jaké to je, když jste stigmatizováni jako „nižší rasa“ a připravováni o další a další stránky běžného života, od příkazu odevzdat všechna domácí zvířata (což znamenalo vzdát se kanárka), přes zákaz jezdit tramvají a chodit do školy, po stěhování celé rodiny do stísněných poměrů, kde směla obývat jen jedinou místnost… Následuje transport do Terezína, kde dívka žije v dětské skupině, kterou dokáží obětavé vychovatelky stmelovat a vlévat do mladých duší naději, odhodlání a pevné morální hodnoty… a pak transport do nepředstavitelně hrůzných poměrů dalších koncentráků, jejichž přežití se rovnalo opravdu zázraku.
Všechno graduje jako v promyšleném hororu, přitom je to jen střízlivý popis skutečnosti. Tohle vylíčení holocaustu je působivější než různá jiná, která jsem kdy četla, snad i kvůli tomu pohledu dětskýma očima.
Nahlédnutí do socialistického Ruska
Snad ještě zajímavější, protože unikátní, je vylíčení toho, co v životě protagonistky následovalo po válce. Sovětští vojáci poslali osvobozené vězenkyně vlakem na východ, do hloubi Sovětského svazu, ostatně z Československa byly v té době osvobozené od nacistů sotva Košice.
Ve skupině vězenkyň zaujala tehdy čtrnáctiletá Evelina vojenského lékaře, který se ji rozhodl adoptovat a nabídl jí, aby žila s jeho rodinou v Leningradě. Její kamarádky jí radily, aby souhlasila, vždyť se může později vždycky vrátit domů. Realita ale nebyla nijak růžová – dívka, která stále vzpomíná na život v předválečné Praze, po které se jí stýská, připravená o všechny příbuzné a o vlast, se najednou ocitá v drsných poměrech běžné sovětské domácnosti. A nejde jen o nepohodlí spojené s tím, že rodina obývá v komunálním bytě jen jedinou místnost, což byla běžná dobová praxe, že trpí hmotným nedostatkem (i když ne vysloveně hladem) a všechno je na lístky, nebo se na to stojí nekonečné fronty… ale dospívající dívka hlavně strádá citově, protože výchova adoptivních rodičů je velmi přísná, restriktivní a postrádá pochopení a láskyplnost. Evelina nesmí vůbec mluvit o své minulosti, nikdo nebere ohledy na to, že zvládat celý nový život a studium v ruštině je pro ni těžké. Nakonec ale úspěšně vystuduje, stane se (paradoxně) učitelkou němčiny a založí si šťastnou rodinu s milujícím manželem a dětmi. Hledání vlastního bydlení ale představuje velmi tvrdý oříšek…
Tohle všechno je v knize vylíčeno už stručněji, ale přesto to otevírá fascinující vhled do sovětského života a kultury té doby – všechno je z našeho současného pohledu zvláštně drsné, uspokojování základních životních potřeb je nesmírně náročné, na druhé straně neexistují maloměšťácké praktiky běžné v socialistickém Československu, kdy se třeba bedlivě sledovalo, kdo vyvěšuje do oken při komunistických svátcích praporky, a pokud to neudělal, mohlo to mít dopady třeba v omezení možnosti vycestovat, studovat a podobně.
Jakýsi happyend nastává až na samém konci, kdy se vypravěčka ve svých pětašedesáti letech opět natrvalo usazuje ve své milované Praze.
Je to vlastně zajímavý příspěvek k současným oblíbeným debatám o ruské mentalitě: k tomu autorka říká, že nelze generalizovat, protože ruská společnost je velmi rozvrstvená; ale z kontextu vyprávění si člověk může udělat představu, co je v ruské kultuře běžné až samozřejmé – přinejmenším různá omezování, zákazy a samozřejmé přijímání všemocnosti výše postavených nabobů. Při takové hrubozrnnosti myšlení není divu, že je okolním menším národům automaticky připisována úloha vazalů – buď těch „našich“, nebo těch „cizáckých“, a jiná možnost neexistuje. Tedy tohle už dodávám za sebe, protože autorka nikoho neposuzuje a její pohled na svět zůstává velmi laskavý. Jen holocaust nedokáže jeho původcům odpustit – a v tom má jistě pravdu.
Evelina Merová, Opožděné vzpomínky, Barrister &Principal 2021
Eva Hauserová
Nebojme se mrtvých
Jak se lidé loučí se svými zemřelými blízkými? Způsoby, jakými to děláme – nebo neděláme – právě my v naší kultuře, nemusí vůbec být samozřejmé. Podrobněji se o tom dočteme v knize americké „mileniální Morticie“ Caitlin Doughtyové
Eva Hauserová
Nerůst: jak by to šlo udělat?
Neustálý hospodářský růst nás žene do slepé uličky a do vyčerpávání planetárních zdrojů, přesto pořád nějak neumíme uvažovat jinak. Jak by mohla v praxi vypadat radikální proměna k nerůstu?
Eva Hauserová
Vítejte v roce 2038
Chcete-li se ponořit do nočních můr týkajících se poměrně brzké budoucnosti a potvrdit si své nejhorší obavy z toho, kam spěje EU, přečtěte si právě vyšlou knížku Deník 3038.
Eva Hauserová
Může za všechno kapitalismus?
Vývoj naší civilizace vyvolává obavy: takhle to přece nemůže pokračovat dál! Mezi ekologicky smýšlejícími lidmi se objevuje názor, že za veškerý neblahý vývoj může kapitalismus. Opravdu?
Eva Hauserová
Dvě babičky na dovolené v Egyptě
Už delší dobu jsem opravdu silně toužila jet někam šnorchlovat a kochat se pozorováním podmořského života. K tomu jsou nejlepší korálové útesy, a ty máme relativně nejblíž v Egyptě.
Eva Hauserová
O indiánské spiritualitě
Kniha Opeřené slunce vás uvede do světa amerických prérijních indiánů, jejich spirituality a životního stylu, zcela neslučitelného s životním stylem „bílého muže“. Není to ale snadné čtení.
Eva Hauserová
Jak to chodí v tyrkysových firmách
Občas jsem slyšela někoho mluvit o tyrkysových firmách, ale měla jsem jen mlhavou představu, oč běží. Konečně jsem objevila knihu, která to důkladně objasňuje - Budoucnost organizací od Frederica Lalouxe.
Eva Hauserová
Rozinky i hořké pilulky z oblasti evoluce
Přiznávám, že název knihy obsahující slovo „vymírání“ mě spíš odstrašoval, možná i proto se mi tahle publikace, vydaná už před čtyřmi lety, dostala do rukou až teď. Ale spíš než depresivní byla nad očekávání zajímavá.
Eva Hauserová
Zápisky infantilní babičky
Se svými vnoučátky ve věku osmi, šesti a čtyř let si v současnosti báječně vyhraju. Je to ten nejlepší věk, pravý věk hravosti! A tím myslím i svých osmašedesát let...
Eva Hauserová
Půda očima permakultury
O víkendu se konala v Praze na Toulcově dvoře už tradiční permakulturní konference a pěkně se vydařila. Letos měla velké a nesmírně aktuální téma půdy a jejího obdělávání.
Eva Hauserová
Komunitní energetika může pomoci v krizi
Na konferenci pořádané Nadací Partnerství jsem se dověděla, jak je to s rozvojem komunitní energetiky u nás, k čemu by byla dobrá a kde to vázne.
Eva Hauserová
Co dělat proti konfliktům ve skupinách
V poslední době se objevuje trend nahrazovat tradiční hierarchické uspořádání lidských skupin společným rozhodováním na principu poradních kruhů, kde dostane hlas a je vyslyšen a respektován každý člen uskupení.
Eva Hauserová
Elektromobil do každé domácnosti!
Odpůrci elektromobility tvrdí, že je to slepá ulička a z různých důvodů na elektřinu nikdy nebude jezdit většina aut. Vidím to jinak.
Eva Hauserová
Temná ruská chapadla
Na jedné z eko akcí, které objíždím, jsem narazila na neuvěřitelné výsledky ruského trollení. Až do této chvíle jsem proruskou propagandu ignorovala – jak člověk už tak doufá, že když si něčeho nebude všímat, samo se to vytratí...
Eva Hauserová
Zemědělství rozhoduje o zdraví krajiny
Poslední květnovou středu jsem strávila na semináři nazvaném Šetrné metody hospodaření na zemědělské půdě, který se konal ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby (VÚRV).
Eva Hauserová
Na nás si nepřijdou, máme svoji vlastní měnu!
Doplňkové měny – komplementární k těm oficiálním - mohou fungovat lokálně a pomáhat tak vyrovnávat otřesy ekonomiky. Patří mezi ně i kryptoměny, ale směna produktů může mít i mnoho jiných podob.
Eva Hauserová
Dubaj očima baťůžkářské turistky
Dubaj žije z turismu, ale opravdu si to tu může užít turista vyhledávající přepychové nákupy a adrenalinové atrakce... pěší potulky se tu dají podnikat tak nejspíš v obřích nákupních centrech.
Eva Hauserová
V Dubaji na EXPO 2020
V prvním březnovém týdnu jsme se s kamarádkou vypravily na světovou výstavu EXPO 2020 do Dubaje. Během týdenní výpravy jsme zvládly i trochu běžné turistiky...
Eva Hauserová
Dokáží se lidé chovat nenásilně?
S vnoučky jsme nedávno přelouskali komiks o Tarzanovi, kde jsou gorily, respektive „opové“, líčeny jako krvežíznivá, krajně agresivní monstra. Chtěla jsem to uvést na pravou míru, a tak jsme se šli na gorily podívat do ZOO...
Eva Hauserová
Vzpomínky na maminku
V úterý zemřela ve věku devadesáti pěti let moje maminka. V posledních letech její život pomalu vyhasínal a byla závislá na cizí péči, ale tím spíš musím myslet na to, jaká bývala dřív...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 380
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2104x
Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.