Dokáží se lidé chovat nenásilně?

S vnoučky jsme nedávno přelouskali komiks o Tarzanovi, kde jsou gorily, respektive „opové“, líčeny jako krvežíznivá, krajně agresivní monstra. Chtěla jsem to uvést na pravou míru, a tak jsme se šli na gorily podívat do ZOO…

Podle očekávání se nám rodinný život goril jevil velmi poklidně, i když jejich rodinka je jasně hierarchická a samec Richard zřejmě udržuje mezi svými třemi družkami a jejich dětmi disciplínu. Do jedné samice před našima očima rázně strčil a ona se šla uklidňovat oždibováním nějaké větve. Co by se ale stalo, kdyby se v jeho teritoriu objevil další dominantní samec?

Vnoučci toužili spatřit skutečný boj dvou goriláků, a tak jsem jim poradila, že si mají na YouTube zadat něco jako „gorilla males fighting“. Když jsem to ale sama zkusila, zjistila jsem, že konflikty mezi goriláky, pokud je filmaři v přírodě zachytili, neobnášejí nic víc než „přetlačování“ výhrůžnými pohledy a cenění zubů – chvíli tak stáli proti sobě a pak vždy jeden z nich ustoupil. Lidoopi jsou míň agresivní než my lidé!

Hrrrr na násilníky!

Zdá se, že omšelé tvrzení, že „lidé se chovají hůř než zvířata“, je bohužel pravdivé. Právě zpracovávám do knižní podoby deset let svých zkušeností z neziskovek a jejich komunit a zjišťuju, že je pro mě osobně velmi důležitý motiv agresivity – tedy nikoli fyzického násilí, ale útočnosti, nátlakovosti, nenaslouchání, povyšování se nad ostatní a šikany. A to i tam, kde to ostatním nevadí a nevnímají to tak, nebo to radši přecházejí, aby byl klid.

Opravdu do hloubi duše mírní a mírumilovní jedinci se radši vykašlou na to, aby na podobné věci reagovali, přestože je vnímají. Dokonce když sami zažijí šikanu namířenou proti nim, raději to spolknou, i když je to bolí, a spolupracují a kamarádí s ostatními dál, jako by se nechumelilo. Jedinci, kteří se snaží projevy násilí přecházet a nevšímat si jich, bývají dokonce ve většině. Někdy se dají z určité skupiny i vypudit, aniž by řekli nahlas, že jim vadila právě její násilná kultura. Tak dochází postupně k selekci a ve skupině zůstanou převážně otrlí a sociopatičtí jedinci.

Osobně to mám úplně opačně – projevy násilí ve mně vyvolávají neodolatelnou chuť se ozývat a upozorňovat na ně jako na nepravost. Někdo řekne něco urážlivého, nespravedlivého, křivdícího, ať mně nebo někomu jinému – tak hrrr na něj! Přece to tak nemůžeme nechat! Během těch deseti let se u mě tenhle vzorec opakoval stále dokola.

Navíc nejsem schopná odpouštět a zapomínat. Možná i proto, že jsem si v dětství šikanu užila docela hodně, byla jsem takový samorostlý mimoň, takže se do mě jiné děti navážely, a tak toužím po společenství, kde se takové věci prostě nedějí. - Přitom ovšem sama sebe přistihuju, že bych taky měla sklony šikanovat jedince, kteří mi připadají tak či onak méněcenní a vyřazení, takže mě přímo provokují k násilí. Jenomže to aspoň navenek ovládnu. (A když je poznám blíž, touha šikanovat mě obvykle sama od sebe přejde.)

Agresivita z bolesti?

Četla jsem zajímavý postřeh, že každá agrese je projevem nějaké vnitřní bolesti. To může být pravda, ale pak je otázkou, co tuto bolest agresivním jedincům působí. Například je bolí, že neovládají dost velký kus světa? Bolí je, že jim druhý člověk připadá moc slabý, pomalý, nudný, divný, nepochopitelný? Působí jim bolest jejich vlastní bezmoc a neschopnost změnit nějakou situaci, která se jim nelíbí? V případě neziskovek to bývá bolest z toho, že se druzí lidé nechovají podle našich představ.

Do těchhle bolestí se můžeme pokoušet vžít, ale to je asi tak všechno. Vždycky jsem měla pocit, že když agresi ustupujete, napomáháte tím jejímu šíření. Problém ovšem nastává, když na vás působí jako roznětka a vy na ni reagujete ještě daleko silnější agresí. To by se vážně stávat nemělo!

Násilí ve vnitřní kultuře skupiny

Když se podíváme, jak vypadá kultura celé naší společnosti, od parlamentu po sociální sítě, není vlastně divu, že násilí (hrubost, hulvátství, utlačování, přetlačování, nenaslouchání, nesnášenlivost) je vetkáno i do vnitřní kultury neziskovek, které mají ve svém programu pravý opak, tedy vytváření bezpečných společenství, kde spolu všichni mají komunikovat mírumilovně a rovnostářsky. A změnit to není vůbec snadné, vyžaduje to cílené úsilí všech zúčastněných a jejich upřímnou dobrou vůli. A taky spoustu práce.

Obdivuhodným příkladem skupiny, která na sobě takto metodicky pracuje, je iniciativa Zeměsouznění, která zakládá v západních Čechách ekovesnici. Kromě praktických věcí řeší už čtyři roky také otázky kolem lidských vztahů a komunikace a členové skupiny procházejí takto zaměřenými dílnami a kurzy. Určitě tím výrazně zvyšují naději na úspěšné přežití skupiny v budoucnu, řada podobných pokusů totiž v minulosti právě na lidských vztazích ztroskotala. Držím jim palce!