Putování po Malajsii v časech koronaviru III

Starobylé městečko Melaka a pobyt na Dickyho pohodové farmě. Zprávy z domova nás zaskočily, zní dost hrozivě...

Ve středu 11. března se z internetových zpráv dovídáme, že jsou zavřené školy a ruší se větší akce. Jana na dálku řeší zrušení svého plánovaného promítání a výlepu plakátů. Později se dovídáme o vyhlášení nouzového stavu, kdy se nesmí bezdůvodně vycházet z domova. Oproti tomu to tady v Malajsii vypadá, že se nic neděje, sem tam někdo nosí roušku, ale to je tak všechno… máme pocit, že je lepší být tady než v ČR. Co si tu prodloužit pobyt?

Ve středu hodláme z Kuala Lumpur vyrazit na jih do Melaky, ale dopoledne ještě v hlavním městě stíháme návštěvu ptačího parku (Bird Park), ležícího v sousedství motýlího parku. V gigantické voliéře, ještě větší než v motýlím parku, mohou ptáci poměrně volně poletovat, až na některé dravé druhy, které jsou zavřené v klecích. Volně se pohybující ptáci jsou krotcí a člověk tu prochází v jejich těsné blízkosti, což je velice hezké. Snad nejroztomilejší mi připadali pelikáni a čápi marabu, ale mají tu pávy, ibise, volavky, plameňáky, kachny, holuby, hrdličky, papoušky, tukany, pštrosy a spoustu dalších ptačích druhů, které ani neznám.

V půlce odpoledne jsme se vydaly na vlak do Melaky, který jezdí každou hodinu, občas i častěji. Janě se podařilo ve spěchu naskočit do vlaku, který mířil jinam, ale naštěstí jsem to hned zjistila, protože mi bylo divné, že vlak odjíždí dřív, než má. Na první stanici jsme vystoupily a za deset minut se vrátily na hlavní nádraží a nastoupily jsme tentokrát do správného vlaku. Až do Melaky ale železnice nevede, a tak jsme dojely do městečka Pulau Sebang a na zbylých asi 30 km si bylo potřeba vzít taxík.

A z toho se vyvinul největší horor naší cesty, pokud nepočítám koronavirovou krizi.

V Malajsii totiž všichni jezdí Grabem a taxíky vymírají. A v Pulau Sebang před nádražím čekal jediný stařičký taxík, řízený neméně stařičkým řidičem v muslimské čepičce, a tak jsme se s ním dohodly, že nás v přepočtu asi za pětistovku doveze do našeho hotelu v Melace.

Stařík vedl po celou cestu podivnou repetitivní samomluvu, částečně asi v malajštině. Vyrozuměla jsem, že se asi chlubí, že vozí potentáty a lepší lidi, a ptá se nás, jestli jsme vdané a kde máme muže. (Na tyto dotazy jsem byla po cestách do Indie, na Kubu a na Zanzibar připravená, ale nikdo, vůbec nikdo v Malajsii se nás na nic takového neptal. Je to veskrze moderní země.) Dál vykládal, že má tři manželky a pětatřicet (!) vnoučat. To by všechno by ještě šlo, ale v Melace neměl naprosto tušení, kde je náš hotel, ačkoli (jak jsme zjistily) ležel na jedné z hlavních tříd města, asi kilometr od centra. Opakovaně se nám snažil dohodit nějaký jiný hotel a asi desetkrát se ptal, jestli máme ten svůj hotel už opravdu zaplacený. Bloudil s námi nejužšími uličkami starého centra, ačkoli by bývalo stačilo centrum objet po několika hlavních třídách, a občas vystoupil a někoho se vyptával na cestu. Nějakou mapu nebo navigaci absolutně neměl, a když jsem mu našla trasu i cíl v Google mapách na svém mobilu, evidentně s tím neuměl pracovat, jako by snad byl negramotný. Když jsme ztratili blouděním asi hodinu a snesla se tma, zhysteričtěla jsem a začala jsem na něj řvát pokyny typu „rovně, doleva, doprava“, a když jsem byla už úplně vyčerpaná, zpocená a ochraptělá, k hotelu jsme skutečně dorazili. O kus ho přejel, ale pomocí příšerného jekotu jsem jeho auto přece jenom zastavila a s úlevou jsme vystoupily. Cítila jsem se na infarkt, myslím, že mi krevní tlak vyšplhal do astronomických výšin. „Pivo!“ vydechla jsem. „Potřebuju okamžitě pivo na zklidnění!“ Pivo jsme skutečně našli v čínské restauraci v sousedství našeho také ryze čínského hotýlku. Janě se ale předtím povedlo si dvakrát po sobě splést dveře našeho pokoje s protějšími dveřmi, za kterými byl fešný Číňan oděný jen ve slipech.

Malebná Melaka

Na prohlížení starobylého městečka Melaka (stejně často se píše Malakka) jsme si vyhradily dva dny. Pořád jsme měly pocit, že koronavirus není tady v Malajsii problém, a zcela bezelstně jsme si to turisticky užívaly.

Mezi naším hotelem a centrem ležela čtvrť nízkých koloniálních domků a pitoreskních čínských a indických obchůdků s kořením, „suchými potravinami“ (ty méně trvanlivé se nakupují na tržištích), drogerií, lékárnami s čínskými medicínami, s papírovými modely domečků, aut a všeho možného, a s množstvím dalších tajemných produktů. Když jsme pak přešly most přes řeku, teprve jsme se ocitly ve vlastním starém centru města. Uličky tu byly ještě užší a malebnější, obchůdky nabývaly uměleckého charakteru a připomínaly spíš galerie (nakoupily jsme si tu batikované obrázky a čaje, které se v horké vodě rozvinou do květů), a v ulici Jalan Tukang Emas jsme si prohlédly několik chrámů nahloučených těsně u sebe: muslimský, hinduistický, křesťanský a dva čínské. Předtím ale Jana vytrousila z kabely brýle, a tak jsme prošly celou svoji trasu znovu – a našly je ležící nepoškozené na chodníku.

V čínském chrámu jsme objevily sochy Buddhových učedníků a u nich anglické příběhy, které se k nim váží. Nejvíc se mi líbil ten, který ochočil tygra a udělal z něj vegetariána.

V sousední Jonker Street jsme vyplenily obchod s textilem – já jsem nakoupila dvě trička pro sebe (s kočkami a s palmami) a jedno pro vnoučka (se zvířátky) a Jana si pořídila nařasené vzdušné kalhoty, které pak hned nosila. Dál jsme narazily na historické muzeum, které nás zlákalo k návštěvě. Byly jsme v něm úplně samy a fascinovalo mě – bylo celé věnováno osobnosti mořeplavce, obchodníka a vojáka jménem Cheng Ho, Číňana s muslimskými a buddhistickými kořeny, který v 15. století podnikal neuvěřitelné plavby s obrovskou flotilou čítající přes 20 000 lidí po okolních mořích, navazoval obchodní a kulturní styky a likvidoval piráty.

Teprve pak jsme objevily epicentrum turistů, Dutch Square s charakteristickými červenými budovami, pocházejícími z dob holandské nadvlády. Poblíž jsme našly i Hard Rock Café, kde prodávají spoustu druhů předraženého alkoholu, a Discovery Café, kde zase čepují anglická piva typu Guinness a kde jsme se radily s šikovným čínsky vyhlížejícím pánem z místní cestovní agentury, jak se nejlíp dostaneme na náš vytoužený ostrov Tioman. Musely jsme si totiž naplánovat cestu autobusem z Melaky do městečka Mersing na východním pobřeží poloostrova, a z něj potom cestu trajektem na ostrov. A ukazovalo se, že autobusy a trajekty na sebe vůbec nenavazují a bude nutné v Mersingu při cestě tam i zpátky přespat.

Na Dutch Square parkovaly cyklorikši, fantasticky vyzdobené girlandami, plyšáky a dalšími ozdůbkami. Jana se ostýchala si jednu najmout, protože se řidič bude muset při šlapání namáhat, ale přesvědčila jsem ji, že mu poskytneme výdělek a bude naopak rád. Takže jsme si najaly žlutou cyklorikšu ozdobenou nějakými trpaslíky a projely jsme se po nábřeží řeky pod vršek, na kterém stávala portugalská pevnost, kde dnes zůstaly už jen ruiny kostela. Nadvláda Evropanů tady šla ve sledu Portuganci – Holanďané – Angličané, Malajsie se osamostatnila teprve počátkem 60. let 20. století.

Na sever od Melaky: Ayer Keroh

Druhý den jsme zamířily ven z Melaky do oblasti zvané Ayer Keroh, kde mají ZOO (ale tam jsme nešly), botanickou zahradu, a konečně skanzen historických chaloupek zvaný Little Malaysia. Botanická zahrada byl spíš rozlehlý lesopark s cedulemi, které lidi nabádaly k pohybu pro zdraví, a v jednom místě jsme objevily chátrající domečky, v nichž bylo původně muzeum lesnictví. Jana rozpoznala jasné příznaky: tady někdo investoval peníze z grantu, ale pak chyběly další prostředky na provoz. Domečky byly plné smetí a harampádí.

Dostat se do skanzenu Little Malaysia pěšky se i tady ukázalo jako nemožný úkol, snažily jsme se jít podél dálnice, ale cesta se ztratila, a tak jsme u pokladny ZOO požádaly o přivolání Grabu, což pokladní ochotně udělala. Další svezení Grabem zpátky do města jsme pak stejným způsobem získaly ve skanzenu. Když jsme se pokusily zakoupit do skanzenu lístky, pán za okénkem pokladny měl zavřené oči, byl celý strnulý a zdálo se, že spí. Už bych ho zkoušela vyburcovat, ale Jana si všimla, že se modlí. Tak jsme musely chvíli počkat, až se domodlil.

Skanzen byl zčásti také zchátralý, ale většinou udržovaný a funkční: můžete tu (po zutí bot) vstoupit do zhruba dvaceti domků z různých částí Malajsie a v každém z nich je ještě výstavka na nějaké téma. Většina domků stojí na charakteristických kůlech, dole pod domem je někdy dost místa, aby tam lidé mohli stát, jindy je prostor jen nízký. Domy mají charakteristické vysoké špičaté štíty, na jedné střeše několik. Všechno je zřejmě vymyšleno tak, aby to chránilo před horkem a profukovalo.

Po návratu do centra Melaky jsme se svezly na „river cruise“, lodi plující od centra asi dvacet minut severním směrem a pak zase zpátky, což bylo velice příjemné, protože nábřeží řeky je hezky upraveno a plné omalovaných domků, kaváren, malebných květin a podobně. V pozadí samozřejmě vykukují mrakodrapy.

Ještě jsme měly čas nechat se vyvézt na místní rozhlednu Taming Sari Revolving Tower, kde nasednete na prstencovitou plošinu, prosklenou skoro až pod vaše nohy, a ta s vámi vyjede úplně nahoru, několikrát se otočí dokola, a zase sjede. Musím přiznat, že pohled dolů do propasti přímo pod nohy mi nebyl příjemný, ale nějak jsem tu fobii zvládla.

Už se stmívalo, a tak jsme se stavily znovu v Discovery Café, daly si pivo Guinness, a Jana pak s novou chutí vyrazila do ulice plné indických obchodů, kde jsme ještě nebyly. Samozřejmě že nás zaujal obchod s textilem! Měli tu nádherně zdobené indické šaty i sárí, ale objevily jsme tu i jednodušší kousky, které bychom mohly realisticky nosit. Zhlédly jsme se v kostkované tunice v nádherně sladěných barvách, Jana si zkoušela pořád nové varianty a velikosti a kroužilo kolem ní asi pět prodavačů-mužů (nechápeme, jak se jich tolik může v obchodě uživit), až nakonec usoudila, že jí tenhle střih je moc těsný a tuniku nekoupí. Tak jsem si ji zkusila navléct já a nakonec jsem si ji koupila! Částečně proto, že mi bylo těch prodavačů líto, ale tunika je opravdu hezká a stála jen asi 300 Kč… ale odhaduju, že nevydrží praní a budu s ní muset běhat do čistírny.

Farma U Dickyho

V sobotu 14. března zamíříme na farmu Dicky's Leisure Farm (Dickyho pohodová nebo odpočinková farma), která leží asi 20 km severně od Melaky. Tady si pobyt platíme, protože přijmout na dva dny dobrovolníky se nikomu nevyplatí. Řidič Grabu, se kterým Jana den předtím domluvila odvoz, nám přiděluje roušky, a já začínám mít už opravdu temné tušení, že nás čekají komplikace. Tuhle roušku pak po cestě domů hojně využívám.

Ukazuje se, že k Dickyho farmě vede příšerně vymletá polní cesta, ale taxikář ji nakonec nějak zdolá. Je to oáza uprostřed palmových plantáží, oproti farmě Tirtah Quddus nemá vůbec hezké okolí a je potřeba se zdržovat uvnitř jejího oploceného pozemku. Její rozlohu odhaduju na 1-2 hektary a Dicky, bývalý zaměstnanec korporátu, nyní devětašedesátiletý důchodce, tu už 16 let hospodaří přírodním způsobem a dosahuje velké pestrosti stromů, keřů, bylin i zvířátek, která to všechno obývají. Částečně tu s ním pobývá jeho přítelkyně Yrene, bylinkářka, která vypadá mnohem mladší než na svých 59 let a která se vyzná v pěstovaných rostlinách líp než Dicky.

Dicky odmítá označovat tuto harmonickou přírodní oázu jako permakulturní, protože nemá uzavřené koloběhy, bere vodu z veřejného vodovodu a elektřinu ze sítí, ale myslím, že je na sebe zbytečně náročný a že ve zdejším hospodaření není oproti farmě Tirtah Quddus velký rozdíl.V nejhlubším místě pozemku je několik rybníčků a po celé zahradě jsou roztroušeny stavbičky pro dobrovolníky, nebo sloužící grilování či posezení – jak si představuju – unavených manažerů, jejichž pobyty Dickyho hlavně živí. Některé domky jsou malebné, v podobném stylu, jaký jsme viděly ve skanzenu. Jsou prý 100 let staré a Dicky je sem nechal přenést.

Hned na úvod nám Dicky říká, jak je nešťastný: tady na jihu Malajsie skoro vůbec neprší, nepřišly ani monzunové deště, rybníčky vysychají a v jednom z nich mu začínají lekat ryby, se kterými se piplal už deset let. Snaží se stříkat hladinu hadicí, ale nepomáhá to a na hladině se opravdu každou chvíli objeví nová nafouklá ryba velikosti našeho vánočního kapra.Je to deprimující.

Hned po nás přijíždí skupina čínsky vyhlížející mládeže, snad jsou to studenti, a Dicky s Yrene nám všem předkládají oběd(čínská kuchyně)a vedou nás na prohlídku pozemku a jednotlivých rostlin.Zajímavost: na jeden ze stromů instalovali velkou budku pro netopýry, kteří mají opylovat duriany, ale z nějakého důvodu se v ní netopýři nikdy neusadili.Dicky si také stěžuje na opice, které sklidí všechna manga na krásně vzrostlých starých stromech ještě v nezralém stavu. Zkoušeli ke stromům nastražit plyšového tygra, ale ten prý účinkoval dva dny a pak opice zjistily, že je neškodný...

Vzadu na pozemku je také velká ohrada s drůbeží – jsou tu slepice, kachny, husy, perličky a pávi. Dicky vysvětluje, že jejich maso nekonzumují a že je chovají pro radost, hlavně dětských návštěvníků.

Relaxuju, maluju pastely Dickyho zahrady, a Jana stále zkoumá vegetaci a vyptává se na různé druhy rostlin.Dicky se sousedy vytahuje leklé ryby a pohřbívá je do kompostu, ty živé zkoušejí přelovit, jenže ony se nedají.

Druhý den pomáháme s hrabáním listí, protože popravdě už na farmě nemáme moc co dělat. Jako poděkování za pomoc nás Dicky vezme na oběd do čínské restaurace (rýže, omeleta a dušená zelenina), a v podvečer nás s Yrene svezou zpátky do Melaky, protože tam stejně mají cestu za Dickyho dcerou.

Tentokrát přespáváme v hotelu vzdáleném jen 100 m od autobusového nádraží, abychom stihly časný autobus do Mersingu. Hotýlek působí pěkně a luxusně, ale v pokoji není vůbec okno a to mi vadí. No, zase ne tak hrozně, hlavně že se vyspím, ale bydlet déle bych tu nechtěla.

Jana si kupuje v supermarketu další dlouhé šaty s batikovým vzorem.Na autobusovém nádraží se navečeříme v thajském bufetu (smažená rýže s ananasem nebo zeleninou) a pak si koupím kousky čerstvého ananasu v pytlíku. Paní, které mi je prodává, poznamená, že je špatná doba na cestování. Zmocňují se mě stále temnější obavy, ale Jana se zdá být bezstarostná. Vůbec neuvažujeme, že bychom třeba všechno zabalily, přebookovaly si letenky a vrátily se domů hned. Já osobně hlavně proto, že nesmírně toužím po plavání v tropickém moři a teď, když jsem skoro u cíle, bych se kvůli tomu třeba upsala ďáblu. A navíc jsme napsaly mail s dotazem na Letušku a odpověděli nám, že naše zpáteční letenky platí. Takže se zdá nejbezpečnější se jich držet.

Fotky z této části cesty: https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10222717611356838&set=pcb.10222717633437390&type=3&theater