Může za klimatickou krizi uhlík, nebo ubývání vody?

Minulý týden jsem byla na semináři slovenského ekologa Michala Kravčíka. Máme čtyři roky do kolapsu, říká. A nemá smysl řešit uhlíkovou stopu, ale jedině koloběhy vody v krajině.  

Michal Kravčík je původem vodní projektant a na Slovensku i v Čechách proslul svými rozsáhlými realizacemi lokálních projektů na zadržování dešťové vody v krajině. Tyto programy vrcholily v letech 2010-2011 za podpory tehdejší premiérky Ivety Radičové, dnes se Kravčík ocitl stranou hlavního proudu realizací opatření proti povodním a suchu, snad proto – jak se domnívá – že jeho řešení jsou velmi levná, opírají se o místní komunity a nekynou z nich velké možnosti přivýdělků do vlastních kapes, česky řečeno „vejvaru“.

O jeho snahách se víc dočtete na webech www.ludiaavoda.sk a www.waterparadigm.org, v zásadě prosazuje posilování takzvaného malého vodního cyklu na úkor velkého. Staré vodní paradigma znělo „vodu je třeba co nejrychleji odvést pryč, protože jí máme nadbytek“, takže všechna dešťová voda ze střech a městských ulic šla rovnou do kanalizace, vlhká místa v krajině se meliorovala a vodní toky se napřimovaly a svíraly betonovými koryty. To posilovalo velký vodní cyklus a vedlo k tom, že voda rychle odtéká do oceánů a vrací se v podobě přívalových dešťů na pevninu, což působí střídavé záplavy a období sucha a vede k postupné proměně krajiny v poušť. Naproti tmu nové vodní paradigma zní „dešťovou vodu je třeba zadržovat v místě, kam spadla", což posiluje malý vodní cyklus, kdy se voda vypaří přímo na místě z vegetace a z vodních ploch a spadne v jemnějším dešti hned poblíž, a krajina tak zůstává vlhčí, „nasáklá“ vodou. To se ovšem děje, když je krajina dostatečně zarostlá zelení a jsou v ní mokřady, tůňky, jezírka, rybníčky, hrázky a svejly.

Michal Kravčík uvádí zajímavý údaj, že za posledních 70 let se planetárně ztratilo 30 000 miliard (čili 30 trilionů) kubíků vody z koloběhu sladké vody do moře, a hladina světových moří přitom stoupla o víc než 10 centimetrů. Tento proces můžeme zvrátit, kdybychom v krajině udržovali víc vlhkosti, tedy podporovali malý vodní cyklus. Bohužel děláme pravý opak, odlesňování pevniny v planetárním měřítku stále postupuje, a i u nás v Evropě, kde už lesy do jisté míry chráníme, stejně zabíráme stále víc ploch pro stavby, silnice a vybetonované plochy.

Slovo do pranice: sledovat uhlíkovou stopu je nesmysl

K napsání tohohle blogu mě vyprovokovalo Kravčíkovo tvrzení, že současnou klimatickou krizi je třeba řešit úplně jinak, než jak si my ekologové myslíme. Obsah oxidu uhličitého ve vzduchu je podle něj jen indikátor toho, co je špatně – podstata problému je v tom, že se z atmosféry především nad soušemi ztrácí voda. Odlesňování a dezertifikace souší je tedy podle něj jediným viníkem klimatických změn. Kdybychom odlesňování zastavili a trend obrátili – zachycovali v krajině vodu, osazovali ji dřevinami, posilovali malý vodní cyklus – neměli bychom s emisemi CO2 žádné problémy.

Jak je možné, že na to ekologové nepřišli a neprosazují to? Důvodem jsou podle Kravčíka opět peníze: dnes navrhovaná řešení snižování emisí CO2 vyžadují investice 5–20 % globálního HDP, kdežto náprava malého vodního cyklu by byla mnohonásobně levnější – a právě proto se do toho nikomu nechce! Přiznávám, že tomuhle Kravčíkovu argumentu nevěřím – mezi ekology převažují idealisté, které by v hledání pravdy jistě nezastavila ztráta vyhlídky na pořádný „vejvar“.

Celá věc mi pořád vrtá hlavou, nezdá se mi, že by jeho teze platila stoprocentně, ale předkládám to čtenáři k vlastním úvahám…

Pro a proti

Tak především vodní pára funguje také jako skleníkový plyn. Vysušování planety by z tohoto důvodu mělo vést k jejímu ochlazování – tento argument používají i klimaskeptici, samozřejmě opačně než Kravčík, třeba tady:

https://skepticalscience.com/arg_vapor_cz.htm, nebo tady: http://www.osel.cz/2587-vykacenim-lesu-proti-globalnimu-otepleni.html Na prvním z odkazů se tvrdí, že kdyby planeta byla úplně bez vody, emise CO2 by zvýšily teplotu jen o jeden stupeň, a právě vodní pára efekt ohřívání vzduchu zesiluje až na tři stupně při stejných emisích CO2. Také se tu říká, že atmosféra Země stále vlhne, což vypadá logicky – s ohříváním oceánů se do vzduchu vypařuje víc vody. Na druhém odkazu se tvrdí, že tmavé lesy pohlcují sluneční záření a tím jen zhoršují situaci.

Jenomže Kravčík přikládá důležitost tomu, že voda funguje jako „pufr“, zmírňuje extrémy a výkyvy teplot, protože – jak to známe z vlastní zkušenosti – při změně skupenství z kapalného na plynné ochlazuje své okolí, a naopak při mrznutí do sebe vstřebává velké množství energie, než se změní v led či sníh. Jisté je, že vzduch nad soušemi, zejména těmi odlesněnými, vykazuje daleko větší výkyvy teplot nežli vzduch nad oceány. A jak vody v atmosféře ubývá, souše se prohřívají víc a víc a graf těchto výkyvů – když je propojíme zprůměrovanou linií - nezadržitelně stoupá vzhůru. Důkazem je, že severní polokoule, kde je víc souší, je na tom hůř a led v Arktidě taje daleko rychleji než v Antarktidě (kde dokonce v Patagonii poněkud přibývá).

Michal Kravčík si je jistý, že kdyby se podařilo planetárně zvrátit trend oslabování malého a posilování velkého vodního cyklu – tedy kdyby byla krajina na většině souší zarostlá vegetací a vlhká a voda by v ní kolovala přímo v místě – neměli bychom s emisemi CO2 vůbec problémy. Tedy samozřejmě bychom měli problémy se škodlivými emisemi ze spalování uhlí, ale nikoli se skleníkovým efektem. Voda by všechno „vypufrovala“, i když odhlédneme od toho, že by bujná vegetace spotřebovala (sekvestrovala) daleko víc CO2.

Intuice mi říká, že to zčásti asi je pravda – ale nevěřím, že úplně. Nemám kapacitu na to, abych se ponořila do vyhledávání vědeckých studií a měření a snažila se zjistit, jak to s planetární vlhkostí v atmosféře doopravdy je. Co si o tom myslíte vy?