Létat či nelétat? Pokutovat se!
Popravdě zase tak moc často nelétám, ale naposledy jsem byla letos v lednu na Zanzibaru, a kdybych neměla ekologické zábrany (uhlíková stopa a klima), pomalu bych si na příští zimu začínala plánovat další dovolenou u nějakého tropického moře. Tyhle dovolené, které jsem začala podnikat až na stará kolena (Kuba, jižní Indie a do třetice ten Zanzibar), mi dávají strašně moc, jednak se člověk na vlastní kůži setkává s jinými kulturami, což se nedá nahradit žádným zprostředkováním typu videa nebo knížky, a jednak je plavání a šnorchlování v teplém moři snad úplně to nejlepší, co vůbec můžu zažít. Takže představa, že už bych si to nikdy v životě nedopřála, je pro mě mimořádně bolestná.
Kdyby měli všichni stejnou ekologickou stopu jako já...
Když se snažím nějak obhájit svoji současnou ekologickou stopu a svůj způsob života, argumentuju tím, že mám jistě poloviční až třetinovou stopu proti tomu, kdybych si se stavem planety nedělala žádnou hlavu a o ekologických problémech bych neměla tušení. V takovém případě bych neinvestovala devadesát procent svých sil do dobrovolné práce v ekologické neziskovce, ale asi bych místo toho vydělávala a zase utrácela peníze, a to především za cestování, a pak za hezké věci do domu, na sebe a podobně. Rozhodně bych si také řekněme každých pět let koupila nové auto - zatímco takhle jsem si žádné auto v životě nekoupila a tím, co jsem podědila, jezdím co nejmíň.
Zkusím extrapolovat své chování na celou společnost a představit si, jak by svět vypadal, kdyby všichni dělali to co já:
- Automobilový průmysl by z 90 % zkrachoval - v naší rodině sedm lidí sdílí jedno malé auto staré 23 let. Dálniční sítě by byly vysoce předimenzované.
- Řezníci by z 90 % zkrachovali - masa zkonzumujeme minimum, kupujeme ho hlavně kočkám, takže ti řezníci, kteří by zbyli, by produkovali především potravu pro domácí mazlíčky.
- Developeři stavící byty by z 80 % zkrachovali - v našem rodinném domku starém 90 let bydlí 7 lidí, můj starší syn Honzík ale bydlí v novém bytě. Podobná situace by byla se supermarkety a nákupními centry – sice tam chodíme, ale jen málokdy.
- Vládly by takové politické strany, které by uvalily ekologické daně na všechny činnosti a produkty, které dnes beztrestně vytvářejí externality, to znamená výdaje, které musí zaplatit někdo jiný - například zdravotní péči, likvidaci nadbytečných obalů, zadržování vody v krajině zničené průmyslovým zemědělstvím, přírodní pohromy vzniklé v důsledku klimatických změn… Mimo jiné bych silně zdanila právě leteckou dopravu.
- Svět by byl silně překočkovaný, protože všichni lidé by se ujímali bezprizorních koček - ale možná by naopak kočky začaly být vzácnější, protože by všichni zajišťovali jejich kastraci. V každém případě by se všechny kočky měly dobře. (Poznámka – kočka zrovna moc ekologické zvíře není, jde o moji osobní libůstku, nikoli o projev lásky k přírodě jako takové.)
- Zkrachovaly by všechny televizní stanice (vůbec televizi nesledujeme) a celé odvětví ekonomiky související se sportováním – dnešní slavní skvěle placení sportovci by se museli stát amatéry jako za starých časů.
- Naopak by kvetl byznys se zahrádkářskými potřebami, prodej biopotravin a odběr zeleniny přímo od pěstitelů (komunitou podporované zemědělství – KPZ).
...ale stačí to?
Jenomže sama sebe takhle „opít rohlíkem“ nedokážu. Dobře vím, že toho můžu dělat mnohem víc a že moje ekologická stopa je pořád ještě příliš vysoká, protože čerpám dvakrát až třikrát víc planetárních zdrojů, než je ona sedmimiliardtina, na kterou mám nárok. Ve svém okolí mám příklady lidí, kteří toho na svém životním stylu opravdu už moc vylepšit nemůžou, například vegani žijící v dobře izolované maringotce vytápěné pár kousky dřeva, zcela bezodpadově, samozásobitelsky a lokálně… zatímco já mám sakramentské rezervy. Jenomže to se už dostávám k hranici, kde mi další omezování začíná připadat nepohodlné, stresující a prostě příliš náročné.
Během posledního roku, od léta 2018, pozoruju ohromný posun v povědomí společnosti o klimatických změnách a o jejich nebezpečnosti.
Právě před rokem jsem si zapsala do deníku témata dvou zpráv na titulní stránce novin - cituji:
„V pondělí 14. května, když už krajinu (a zahrádky) sužovalo déletrvající sucho, půda se měnila v prach a kytky vadly, byly dvě hlavní zprávy následující: zaprvé panuje hrozivé sucho, studny vysychají, stromy usychají, vegetace vadne, a tento trend trvá už několik let – důsledek globálních výkyvů klimatu… a zadruhé zaměstnanci mladoboleslavské škodovky dostali rekordní mzdu kolem sta tisíc a utrácejí jak diví.
Takže lidé čile kupují auta, konzumují a mají pocit prosperity, zatímco se jim pod nohama ztrácí to nejdůležitější, bez čeho neexistuje život… voda. Nevěnují tomu pozornost – taková je zřejmě naše lidská přirozenost – dokud jim doma něco poteče z kohoutku.
Ta kombinace zpráv na mě působí jako začátek nějaké katastrofické dystopie – neukazuje to, v jak divné a vykloubené době žijeme? Nebo spíš – jak lidi obecně, nikdy v dějinách, neuměli předcházet svým problémům a nechávali je vystupňovat pozitivní zpětnou vazbou – zesilujícími se a nabalujícími se mechanismy – do úplné katastrofy?“
Tehdy jsem si připadala se svými temnými tuchami jako ten vonnegutovský kanárek v dole, ale po roce vidím, že těch kanárků už jsou celá hejna, ozývají se synergicky a hodně nahlas a pocity znepokojení až paniky a naléhavého nutkání s tím něco dělat se exponenciálně šíří – nejvýraznějším projevem je hnutí středoškoláků Fridays for Future.
Závazek: budu pokutovat sama sebe
Můj argument pro cestování do tropů je, že do zemí globálního jihu by turisté určitě neměli přestat jezdit, protože pomáhají ochraně tamní přírody a přinášejí místním lidem výdělky. Viděla jsem to na Zanzibaru – mají tam kvetoucí podniky založené na turistech, například výlety na místní farmy za kořením, do rezervace ve zbylém kusu pralesa s endemickými opičkami, prodej místních ručně potiskovaných tkanin a tašek, nebo obrovskou voliéru s tropickými motýly, do které turisté rádi zaplatí vstupné – celá vesnice se živí chovem housenek a dodáváním kukel do voliéry. Kdyby neměli tuhle obživu, měnili by místní les na dřevěné uhlí. Tyhle zdroje výdělku obvykle vymysleli lidé přijíždějící z bohatší části světa – protože věděli, co turisté chtějí. Platí obecněji, že bez turistů by místním lidem nezbývalo, než se uchýlit k čerpání zbylých přírodních zdrojů, které v místě mají – kácet a vypalovat pralesy, hubit zbylá zvířata, zakládat plantáže… protože by prostě neměli na výběr. To, co vydělávám v Čechách jako maličké peníze, pro ně znamená hodně, když to u nich utratím, a já za to získám přesně to, co je pro mě v životě důležité – poznávání nových kultur a tropické přírody. (Zase vím, že tohle neplatí všude a že některé soběstačné ráje, jako třeba Ladak, údajně turistika zničila… ale věřím, že realisticky vzato bohužel situace takhle často vypadá. Typickými zeměmi, kde je přírodní bohatství závislé na turistice, jsou třeba Keňa nebo Malajsie.)
Dobrá, ale přesto: jak srovnat se svým svědomím ty letenky?
Už předloni jsem se rozhodla nenechávat na leteckých společnostech kompenzace uhlíkové stopy – takzvané offsety – a pokutovat se raději sama. Znamenalo to, že jsem už ze tří letenek věnovala vždy deset procent na nějaký ekologický účel, v posledním případě to bylo dokonce dvacet procent, protože mě svědomí hryzalo stále silněji a protože se mi naskytla báječná příležitost – přispět na autobusovou výpravu francouzských permakulturistů do Senegalu.
Letos jsem se rozhodla a slavnostně se zavazuju, že se odteď budu pokutovat ve výši 100 % ceny letenky – to znamená, že pokud si zase koupím letenku někam do tropů za 15 000 Kč, pošlu dalších 15 000 Kč nějaké ekologické iniciativě. Cestování se mi tím prodraží přesně tak, jaká by situace podle mého názoru měla být všeobecně, neboli tím budu suplovat to, co by měl dělat stát.
Nechcete to zkusit taky?
Eva Hauserová
Nebojme se mrtvých
Jak se lidé loučí se svými zemřelými blízkými? Způsoby, jakými to děláme – nebo neděláme – právě my v naší kultuře, nemusí vůbec být samozřejmé. Podrobněji se o tom dočteme v knize americké „mileniální Morticie“ Caitlin Doughtyové
Eva Hauserová
Nerůst: jak by to šlo udělat?
Neustálý hospodářský růst nás žene do slepé uličky a do vyčerpávání planetárních zdrojů, přesto pořád nějak neumíme uvažovat jinak. Jak by mohla v praxi vypadat radikální proměna k nerůstu?
Eva Hauserová
Vítejte v roce 2038
Chcete-li se ponořit do nočních můr týkajících se poměrně brzké budoucnosti a potvrdit si své nejhorší obavy z toho, kam spěje EU, přečtěte si právě vyšlou knížku Deník 3038.
Eva Hauserová
Může za všechno kapitalismus?
Vývoj naší civilizace vyvolává obavy: takhle to přece nemůže pokračovat dál! Mezi ekologicky smýšlejícími lidmi se objevuje názor, že za veškerý neblahý vývoj může kapitalismus. Opravdu?
Eva Hauserová
Dvě babičky na dovolené v Egyptě
Už delší dobu jsem opravdu silně toužila jet někam šnorchlovat a kochat se pozorováním podmořského života. K tomu jsou nejlepší korálové útesy, a ty máme relativně nejblíž v Egyptě.
Eva Hauserová
O indiánské spiritualitě
Kniha Opeřené slunce vás uvede do světa amerických prérijních indiánů, jejich spirituality a životního stylu, zcela neslučitelného s životním stylem „bílého muže“. Není to ale snadné čtení.
Eva Hauserová
Jak to chodí v tyrkysových firmách
Občas jsem slyšela někoho mluvit o tyrkysových firmách, ale měla jsem jen mlhavou představu, oč běží. Konečně jsem objevila knihu, která to důkladně objasňuje - Budoucnost organizací od Frederica Lalouxe.
Eva Hauserová
Rozinky i hořké pilulky z oblasti evoluce
Přiznávám, že název knihy obsahující slovo „vymírání“ mě spíš odstrašoval, možná i proto se mi tahle publikace, vydaná už před čtyřmi lety, dostala do rukou až teď. Ale spíš než depresivní byla nad očekávání zajímavá.
Eva Hauserová
Zápisky infantilní babičky
Se svými vnoučátky ve věku osmi, šesti a čtyř let si v současnosti báječně vyhraju. Je to ten nejlepší věk, pravý věk hravosti! A tím myslím i svých osmašedesát let...
Eva Hauserová
Půda očima permakultury
O víkendu se konala v Praze na Toulcově dvoře už tradiční permakulturní konference a pěkně se vydařila. Letos měla velké a nesmírně aktuální téma půdy a jejího obdělávání.
Eva Hauserová
Komunitní energetika může pomoci v krizi
Na konferenci pořádané Nadací Partnerství jsem se dověděla, jak je to s rozvojem komunitní energetiky u nás, k čemu by byla dobrá a kde to vázne.
Eva Hauserová
Co dělat proti konfliktům ve skupinách
V poslední době se objevuje trend nahrazovat tradiční hierarchické uspořádání lidských skupin společným rozhodováním na principu poradních kruhů, kde dostane hlas a je vyslyšen a respektován každý člen uskupení.
Eva Hauserová
Elektromobil do každé domácnosti!
Odpůrci elektromobility tvrdí, že je to slepá ulička a z různých důvodů na elektřinu nikdy nebude jezdit většina aut. Vidím to jinak.
Eva Hauserová
Temná ruská chapadla
Na jedné z eko akcí, které objíždím, jsem narazila na neuvěřitelné výsledky ruského trollení. Až do této chvíle jsem proruskou propagandu ignorovala – jak člověk už tak doufá, že když si něčeho nebude všímat, samo se to vytratí...
Eva Hauserová
Z německého koncentráku do sovětského Ruska
Evelina Merová byla ještě jako dítě a dospívající dívka vězněna v nacistických koncentrácích, jako válečný sirotek se dostala do Leningradu a prožila tam většinu života. Její vzpomínky jsou dojemné, fascinující - a také varovné.
Eva Hauserová
Zemědělství rozhoduje o zdraví krajiny
Poslední květnovou středu jsem strávila na semináři nazvaném Šetrné metody hospodaření na zemědělské půdě, který se konal ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby (VÚRV).
Eva Hauserová
Na nás si nepřijdou, máme svoji vlastní měnu!
Doplňkové měny – komplementární k těm oficiálním - mohou fungovat lokálně a pomáhat tak vyrovnávat otřesy ekonomiky. Patří mezi ně i kryptoměny, ale směna produktů může mít i mnoho jiných podob.
Eva Hauserová
Dubaj očima baťůžkářské turistky
Dubaj žije z turismu, ale opravdu si to tu může užít turista vyhledávající přepychové nákupy a adrenalinové atrakce... pěší potulky se tu dají podnikat tak nejspíš v obřích nákupních centrech.
Eva Hauserová
V Dubaji na EXPO 2020
V prvním březnovém týdnu jsme se s kamarádkou vypravily na světovou výstavu EXPO 2020 do Dubaje. Během týdenní výpravy jsme zvládly i trochu běžné turistiky...
Eva Hauserová
Dokáží se lidé chovat nenásilně?
S vnoučky jsme nedávno přelouskali komiks o Tarzanovi, kde jsou gorily, respektive „opové“, líčeny jako krvežíznivá, krajně agresivní monstra. Chtěla jsem to uvést na pravou míru, a tak jsme se šli na gorily podívat do ZOO...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 380
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2104x
Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.