Vznikne v Čechách první ekovesnice?

Ekovesnice: zdánlivě utopický projekt skupiny lidí, žijící v harmonii s přírodou i se sebou navzájem. Přesto jich ve světě existuje přes 15 000. A vypadá to, že v Čechách právě vzniká jedna, která bude skutečně fungovat.

V pražské Vile Flora se 11. března 2019 konala přednáška o ekovesnicích. Vystoupili tu lidé, kteří po důkladných přípravách opravdu zakládají ekovesničku zvanou Zeměsouznění.

U nás v Čechách jsou pokud vím první, kdo na to jde systematicky a uvědomuje si hrozící úskalí.

V minulosti jsem se setkala s několika skupinami lidí, kteří se s nejlepšími úmysly a plni nadšení pokoušeli vytvořit společenství, které by žilo ekologicky, ve vzájemném přátelství, „jako jedna velká rodina“, příznivě vůči životnímu prostředí, a zároveň i sdílelo společné hodnoty, možná spiritualitu, někdy byli odhodláni mít i společnou domácnost… ale nikdy se to nepovedlo a nevydrželo to. Nejčastější příčinou byla nevyjasněná pravidla; na začátku se totiž vždycky zdá, že pravidla nejsou potřeba, protože všichni jsou plni nadšení a „přece se na všem dokáží dohodnout“, ale pak neodvratně přijde tvrdý náraz na vzájemné rozpory a rozdíly. A druhá příčina: obvykle byl někdo (jedna rodina) majitelem daného místa (budovy, pozemků) a vznikalo tak mnoho problémů, když měli ostatní pracovat a podílet se na něčem, co vlastně společné nebylo.

Na přednášku mě tedy vylákala zvědavost, jak na to jde takhle skupina, ačkoli sama nemám ambice se do ekovesnice vystěhovat.

O ekovesnicích ve světě

Světovou síť Global Ecovillage Network najdete na stránkách ecovillage.org a gen-europe.org.

Podstatou všeho je, že lidé podobného cítění a názorů, kteří jsou rozptýlení po světě, cítí potřebu sdružit se do záměrně vytvořených skupin - „intentional communities“.

Mohou volit volnější formu cohousingu – o tom definice z wikipedie říká, že jde o skupinu nezávislých jednotek bydlení, domů nebo bytů, které sdílejí společné služby (jídelna, prádelna…) a komunitní centrum, ale každá bytová jednotka má svoji kuchyň. Nic explicitně ekologického v této definici cohousingu tedy není, ale sdílení služeb už samo o sobě snižuje ekologickou stopu.

Ekovesnice je naproti tomu definována svým minimalizovaným vlivem na životní prostředí a maximální udržitelností životního stylu.

Nejbližší fungující ekovesnice od nás je slovenská Zaježová, která má už dlouhou, asi pětadvacetiletou historii. Nejdřív tu zkoušeli radikální soužití celé skupiny ve statku – horské samotě Sekier, ale společná domácnost se neosvědčila, a tak se všechno ustálilo na volnější spolupráci rodin, bydlících v rozptýlených chalupách, „lazech“, a sdílejících třeba školu pro děti, potravinovou banku, různé oslavy ročního cyklu apod. Vlastně to odpovídá uvedené definici cohousingu – a možná jí odpovídají i anastazijské osady s hektarovými rodovými statky.

Geograficky je k Čechám stejně blízko i ekovesnice Sieben Linden v Německu, která je také hlavním vzorem vznikající české ekovesničce.

Sama jsem v roce 2012 v jedné německé ekovesnici krátce pobývala, když jsem absolvovala kurz permakultury v Escherode u Kasselu. Tamní komunita byla o stupeň radikálnější a odpovídala komunistické představě, že každý bude přispívat celku podle svých schopností a čerpat různé věci a služby podle svých potřeb. Vydělané peníze se dávaly „po husitsku“ do jedné kádě, někdo totiž pracoval zadarmo přímo v komunitě – třeba vařil, uklízel nebo učil děti, a někdo vydělával peníze vně komunity – a tak bylo třeba zajistit, aby se všichni měli přibližně stejně dobře. Všechno fungovalo díky velmi častým schůzím (jednou týdně provozní, jednou týdně „vztahový“ večer), kde lidé řešili naprosto všechno, co bylo třeba. Takže kdyby se někdo cítil zneužíván, přetížen, nebo naopak měl pocit, že se někdo jiný ulejvá, řešilo by se to sociálními tlaky. Napadalo mě, že jim to možná funguje díky tomu, že Němci mají určitou vrozenou disciplínu a nezačnou okamžitě přemýšlet nad tím, jak systém „ošulit“, nebo nad tím, jestli někdo nešidí je.

Zeměsouznění

Název nové české iniciativy se píše takhle dohromady, protože má dvojí interpretaci: jak „země souznění“, tak i „ze mě souznění“.

Zájem o přednášku byl ohromný, v podkroví vily Flora skoro nezbylo volné místečko. Nejprve vystoupil iniciátor celého projektu Leo s úvodem, v němž vysvětloval základní věci, řekla bych filozoficko-duchovně-sociálního charakteru – tedy důvody, proč vůbec ekovesnice vzniká. Pak mluvil Andrej (náš kurzista z velkého kurzu permakulturního designu :-)) o ekologii a permakultuře, následovala Tereza s podrobnějším vysvětlením sociálních aspektů – například jak se bude řešit vzdělávání dětí (bude domácí a velmi flexibilní, připravující děti na náš rychle se proměňující svět), jak budou vypadat společné aktivity… a konečně si vzal slovo znovu Leo a vysvětloval ekonomickou stránku věci: v podstatě bude vše založeno na systému několika družstev. Na pozemcích ekovesnice, které budou řešeny permakulturně, se bude družstevně eticky podnikat a celý provoz má být maximálně soběstačný – doplněný ovšem odběrem některých plodin, třeba obilovin, od sousedních farmářů – a bezodpadový. Umožní to snížit ekologickou stopu víc, než kdyby člověk zůstal žít ve „většinové“ společnosti. Tak například bude skupina sdílet několik málo aut, místo aby každé rodina měla svoje nebo dokonce dvě. V ekovesnici bude kolovat dvojí měna – kromě českých korun taky místní měna, už teď pojmenovaná konvalinky.

Ekovesnice mají už od začátku – kdy byl tento pojem vytvořen – mít „lidský rozměr“, čili skutečně připomínat velikostí vesnici, a plánovaný početní stav ekovesnice Země souznění je 100-150 lidí.

To odpovídá Dunbarovu číslu (Robin Dunbar je britský antropolog a evoluční psycholog), které vyjadřuje počet lidí, se kterými může jeden člověk udržovat nějaké trvalejší vztahy. Číslo je odvozeno z korelace velikosti mozku primátů a průměrné velikosti jejich skupiny a pro lidi je tedy vyšší než pro šimpanze nebo gorily, ležící mezi 100-250, přičemž nejčastější hodnota je 150.

Nad čím bych osobně váhala

Na můj osobní vkus je celý projekt trochu moc ezoterický – což konkrétně znamená, že nadřazuje „ducha nad hmotu“ a jeho součástí je víra ve „věčné bytí vědomí“, pro mě tedy laicky stěhování duší a posmrtný život, v protikladu k „materialismu“. Materialismus je pro lidi ze Zeměsouznění ošklivé slovo, označující všechno špatné – od společnosti založené na konzumu, konkurenci a drancování zdrojů až po nevíru v něco vyššího. Jenomže já jsem si jistá, že „materialista“ – člověk jako já, který věří, že se po smrti rozpadne na molekuly bez jakékoli paměti a že všechny duchovní věci jsou výhradně produkty hmoty, tedy našeho mozku – může také cítit a žít velmi ekologicky, protože si uvědomuje, že je součástí přírody a rozhodně jí není nijak nadřazený. Pokora může pramenit právě z vědomí, že my lidé jsme vlastně jen takoví šimpanzi s hypertrofovaným mozkem (viz výše zmíněné Dunbarovo číslo :-)).

A ještě jedna věc mi přišla tak trochu naivně nadšenecká – představa, že zdravotní péče se vyřeší tím, že budeme žít v harmonii s přírodou. To by znamenalo, že lidé v minulosti byli třeskutě zdraví, což rozhodně nebyli, nebo že se lidé v kmenových společenstvích, kde mají šamany místo lékařské péče, dožívají vyššího věku nežli my – což se nedožívají. Samozřejmě věřím tomu, že různé civilizační choroby se dají léčit nebo zmírňovat duševní pohodou a zdravým životním stylem, ale myslím si, že se to nedá rozšiřovat na všechny choroby a univerzálně na celé zdraví. To mi přijde podobné, jako například vůbec neočkovat a tvrdit, že všechny infekční nemoci je lépe si prodělat a že příroda si pomůže nejlépe sama. - Ano, pomůže, ale uplatní se darwinistická selekce nejživotaschopnějších.

Zároveň ale chápu, že určitá více či méně silná společná víra lidi mimořádně stmeluje a pomáhá jim společně překonávat překážky i vnitřní rozpory. Úplně nejpevnější a vnitřně nejstmelenější jsou náboženské komunity, u nás třeba „Hare Krišňáci“ nebo sekta Dvanácti kmenů, které obě mají v Čechách velmi funkční ekozemědělská hospodářství – nejde ale o ekovesnice v užším smyslu, takže jsem je v úvodu tohohle článku vynechala. Naopak skupinka materialistických skeptiků by asi měla sklony k věčnému rejpalství, přílišnému individualismu a vzájemnému nerespektování – což je přesně ten důvod, proč pro mě bude lepší, když zůstanu soukromou osobou a do žádné komunity se radši nepohrnu.

Ekovesnici ale rozhodně fandím! Už několik let sleduji, jak hlavní tahoun Leo s přibývajícím počtem ostatních nadšenců pořádají nejrůznější kurzy komunitních dovedností – sociokracie, nenásilné komunikace, řešení konfliktů apod. - protože správně poznali, že s těmito sociálními záležitostmi všechno vzniká, funguje i padá.

Vsázím se, že se jim to povede!