Na skok v Dublinu

Protože evropské setkání přívrženců permakultury se letos v létě konalo v Irsku, jako obvykle jsem k tomu přidala dva dny turistiky – a počátkem srpna jsem vyrazila do Dublinu.

V Dublinu jsem krátce byla už jednou, před dvaadvaceti lety, na feministickém setkání. Mlhavě si vzpomínám, že nám tehdy kolegyně ukazovaly nový pěší Millenium Bridge přes řeku Liffey a pod ním ve vodě světelné digitální hodiny, odpočítávající čas do přelomu tisíciletí. A taky jsme bydlely přímo v Trinity College, kterou jsem si při této druhé návštěvě prohlédla jen jako pamětihodnost.

Tentokrá jsem se ubytovala dost blízko centra, severně od řeky Liffey, ve studentské koleji Destiny Student – Kavanagh Court. Samozřejmě že jsem hned v úvodu svedla boj s otevíráním vchodových dveří – trochu mě děsí, jak tyto prosté IQ testy nezvládám. V recepci jsem se na to nezeptala a když se dveře do mého bloku nechtěly otevřít, zadávala jsem různě nakombinované kódy z klíče a přívěsku, až jsem se doptala jiných ubytovaných hostů a zjistila, že přívěsek se prostě přiloží na čidlo, které mi ale připadalo neviditelné…

Příjemně chladné Irsko

Zatímco v Praze bylo kolem pětatřiceti stupňů, tady panoval svěží chládek, po ránu dokonce nepříjemná kosa. Je tu znát blízkost moře, nad městem poletují chechtající se racci. Ráno první den jsem zjistila, že jsem se oblékla příliš lehce, a tak jsem poměrně brzy zalezla do turistického autobusu a nechala jsem se dvě hodiny vozit po širším centru Dublinu; díky tomu jsem získala dobrou základní orientaci. Zjistila jsem, že charakter Dublinu určují většinou klasicistní stavby institucí z osmnáctého století (jako impozantní budova celnice, Custom House), nebo georgiánské obytné domy ze stejné doby, sice uvnitř přepychové a zdobné, ale s jednoduchými fasádami upomínajícími na Londýn – cihly, bílé rámy tabulkových oken, dveře se zdobnými klepadly, někdy natřené atraktivními barvami… a suterény domů jsou zanořeny hluboko pod chodníky, kde často vznikají ještě malé zahrádky nebo dvorečky o úroveň níž. Parky jsou vesměs lemované kovovými mřížemi a na noc se zamykají. Zvláštní půvab mají staré hospůdky a obchody, které mají dveře a výlohy krásně obložené dřevem, umně vyvedené štíty a k tomu na fasádě visí záplavy barevných květin – pelargonií, petunií, begonií...

Autobus zamířil na východ k dokům a modernímu mostu Samuela Becketta, pak na jih ke Grand Canalu a do starých přepychových georgiánských čtvrtí, pak do nejcentrovatějšího centra kolem Trinity College ke katedrále svatého Patricka, od nějhož se odpoutal zase do vzdálenějších míst – k výrobnám whisky a piva Guinness. Dojeli jsme až k bývalé věznici Kilmainham Jail, a pak přes řeku na severozápad do rozlehlého Phoenix Parku (taková Stromovka, park byl taky založený jako obora pro lovnou zvěř), a zpátky k výchozímu bodu, což byl široký bulvár O'Connell Street.

Jelikož jsem už akutně potřebovala oběd, zamířila jsem do nejbližšího bufáče, což byl Burger King, kde jsem si vybrala fazolový burger – už nikdy více, vůbec mi nechutnal!

Vlastně mě trochu zaskočilo, a to už při příletu na letiště, že jako první jazyk se tady všude uvádí keltština (nebo irština), jejíž slova nepřipomínají nic známého. Například „na zdraví“ je „sláinte“, „nemluvím irsky“ se řekne „nil gaelige agam“ a železnice „larnród“.

Toulky po centru

Po poledni už se dostatečně oteplilo, a pak jsem pokračovala pěšky do rozsáhlého areálu Trinity College, která má několik nádvoří. To hlavní, odkud se vstupuje do knihovny a na výstavu starého iluminovaného rukopisu Book of Kells, bylo ovšem v obležení turistů, hlavně (od pohledu) čínských. Jejich fronta mohla čítat několik tisíc lidí. Jelikož jsem na expozici Book of Kells určitě byla při své minulé návštěvě Dublinu, vzdala jsem to a vydala jsem se na blízké Merrion Square, kde je hezký park s novodobou legrační šklebící se sochou Oscara Wildea, kolem které jsou zídky popsané jeho vtipnými citáty. Wilde se tady vyskytuje v různých podobách v prodejnách suvenýrů, asi jako v Praze Franz Kafka. Poblíž je i National Gallery, kde jsem si prohlédla světové malby od 15. do 18. století. Pak jsem se stočila zpátky do pitoreskní čtvrti úzkých uliček Temple Bar a většinou pěšími zónami jsem došla na Ha'penny Bridge – což je pěší most, půvabně historický, vyskytující se na většině fotek, které mají symbolizovat Dublin. Jméno má od toho, že se tu v historii vybíralo mýtné ve výši půlpenny. Celé centrum je příjemně kompaktní, takže jsem mohla pěšky pokračovat částí města ležící severně od Liffey – zase jsem si vybírala pěší zóny, až jsem dorazila do muzea irských spisovatelů na Parnell Square, což je georgiánský dům se zachovanou původní výzdobou, nejrůznějšími štukami, freskami, zlacením a obložením… takže i když člověk irské spisovatele moc nezná, stojí dům rozhodně za návštěvu. Na Parnell Square je i půvabná Garden of Rememberance – památník bojů za osvobození Irska z britské nadvlády, pojatý jako zahrada s jezírkem ve tvaru kříže a sousoším s básní, které tomuto poklidnému zákoutí dominuje. Příjemné místo na chvíli relaxace po prochozeném dni.

Večeře jsem si kupovala v řetězci supermarketů Spar, který je tady kupodivu na každém kroku; zásobila jsem se sendviči, křupkami a zaujalo mě pivo, které se jmenuje 8,9 podle toho, že obsahuje 8,9 % alkoholu, sice světlé, ale chuťově je blíž k našim tmavým pivům.

Včelí a kočičí videoinstalace

Druhý den jsem si po ránu navlékla i bundu, asi jako by byl duben a ne srpen. Nejdřív jsem došla na dobře známou tepnu O'Connell Street a opět jsem zamířila přes řeku do Trinity College, a to do jejího moderního křídla s galerií moderního umění Douglas Hyde Gallery, která byla včera – v pondělí - zavřená. Jenomže se ukázalo, že galerie, situovaná v prázdném syrově betonovém prostoru, vystavuje pouze jedinou instalaci - obrazovky nastohované v několika komíncích, na nichž běžela videa: nejprve na střídačku záběry mrtvých včel (pokrývaly podklad jako koberec), poletujících včel a včelaře, který vytahoval z úlu rámky a cosi kutil. Následovala druhá instalace, která se mi líbila, protože zachycovala kočky; nemám problém několik minut koukat na profil kočky, která taky jen nehybně kouká. Kromě toho se v tomto uměleckém díle prostřídávaly záběry kočičího oka a tlapek, a také záběr, jak kočka navlečená do absurdně barevného límce okusuje nějakou mrtvou veverku (nebo plcha, prostě něco jako myš s chlupatým ocasem). Podle mě to vyjadřovalo umělcovu fascinaci kočkami, které se nedají civilizovat a pořád jsou to divoké a tajemné šelmy. Třetí instalaci, která následovala, jsem fyzicky nebyla schopná sledovat, jelikož záběry byly prostříhané stylem koláží od Jiřího Koláře do proužků a rychle se pohybovaly, což mi působilo utrpení. Tak jsem šla pryč…

Zamířila jsem k další prakticky povinné pamětihodnosti, a to ke katedrále svatého Patrika. Je obrovská a na to, že pochází ze 13. století, má velice pokročilý gotický styl – je vidět, že my v Čechách jsme v té době byli o takových sto let pozadu… zajímavé je, že tu i v kostelech panuje trend popularizace a vycházení vstříc veřejnosti: bylo to jediné místo, kde mi dali infoletáček v češtině, a uvnitř kostela se prodávají suvenýry a mají tu interaktivní koutek („postavte si katedrálu ze stavebnice“ a podobně), a také strom přání, na který můžete zavěsit vlastní popsaný lístek.

K obědu jsem si dala naprosto skvělé panini s grilovanou zeleninou a sýrem brie v mrňavém pouličním bufáči poblíž katedrály. Pokračovala jsem do dublinského hradu (nebo možná zámku, je to kříženec obojího) Dublin Castle), kde jsem absolvovala prohlídku s průvodkyní, která nám ukázala staré normanské vykopávky, a pak půvabnou dvě stě let starou pseudogotickou kapli Chapel Royal. Konečně nás vzala do „state apartment“, který jsme si už prohlíželi sami – je to celé patro komnat a sálů vyzdobených v georgiánském stylu, zčásti dnes využívané pro výstavy, zčásti pro reprezentační účely, jako je inaugurace irských prezidentů.

U hradu je i velice příjemná zahrada a z ní se vchází do galerie a knihovny Chestera Beattyho, který shromažďoval kulturní artefakty z nejrůznějších světových kultur. Ve dvou patrech jsem tu shlédla dvě krásně sestavené výstavy, jednu na téma knih v různých kulturách, jednu s tématem různých náboženství. Budovu korunuje novodobá střešní zahrada.

Vracela jsem se opět čtvrtí Temple Bar (je to pár uliček, které překypují hospůdkami, kulturou, hudebními kluby a alternativním životem) a objevila jsem tu muzeum irské rockové hudby. Měla jsem silné nutkání tam zajít – lákala mě představa, že si třeba hodinu budu pouštět do sluchátek různé skladby, nebo budu koukat na videa, a tím si odpočinu – ale protože to stálo 16 eur, přece jen mi to přišlo trochu moc. Naštěstí! Večer jsem se na muzeum podívala na internetu a zjistila jsem, že je určeno pro puberťáky, kteří si zapůjčí paruky, kostýmy, kytary a bubny a získají videoklip, na kterém napodobují své oblíbené rockové hvězdy. Což je skvělá myšlenka, ale určitě ne pro mě.

No a příští den už bylo načase vyrazit do Wickow Mountains na evropské setkání permakulturníků. O čemž jsem napsala reportáž – jsou u ní i fotky – sem: www.permakulturacs.cz/article/134/evropska-permakulturni-konvergence-eupc-2018