Kerala: tradiční divadlo a vodní světy

Tradiční divadlo Kathakali - výlet po vodních kanálech, mokřadech a jezerech, takzvaných backwaters - mířím vlakem na jih, znovu k moři na pláž  

 Kromě turistického mumraje a nakupování jsem v Kochi zažila taky dvě hodně hezké věci, obě sice „ušité na míru“ turistům, ale nevadilo to.

Můj hostitel Devanand mi opatřil lístek do divadla, kde nejdřív asi hodinku předváděli bojová umění dva vypracovaní hoši v bederních zástěrkách podobných těm, co mají zápasníci sumo, a pak, což bylo naprosto úchvatné, následovala demonstrace Kathakali, což je rituální divadlo odehrávající se v neuvěřitelných kostýmech a nalíčení připomínajícím masky – abych to zachytila, koupila jsem si pohlednice, protože fotit tam nešlo. Celé představení je silně ritualizované a složité, i když děj byl prostinký: démon svádí manželku nějakému bojovníkovi či vládci, když se manželka brání, fyzicky ji napadne, manželka si na něj stěžuje a manžel posléze démona zabije. Hodinu předem se herci začali na jevišti líčit, nejdéle ten, který představoval démona (zelený s oranžovou, černou a bílou barvou obličeje) a ten, který představoval manželku (žlutá tvář s černými malůvkami). Při představení herci mlčí, jen gestikulují a démon vydával skřeky, všechno je doprovázeno bubnováním a zpěvem, přičemž zpěvák celou hodinu nezavřel pusu, takže jsem musela obdivovat jeho nasazení. Některé grimasy a gesta (a částečně i nalíčení) připomínají éru němého filmu, například při pohledu na smutnou a rozpačitou manželku, když na ni dotíral ten démon, se mi vybavily Chaplinovy dojemné pohledy a grimasy včetně těch podmalovaných očí. Démon byl ústřední postava, měl nádherný kostým se zlatě blyštící vysokou korunou, nalíčení obličeje doplňovaly bílé tvářové laloky (připomínaly mi to, co se nadouvá skřehotající žábě) a ustrojený byl (stejně jako manžel) do jakési krátké a široké krinolíny a ověšený různými přívěsky… něco naprosto mimo jakoukoli (asi i historickou) realitu. Krasavice byla obří, převyšovala druhé dvě postavy o hlavu a byla i pěkně macatá, v Evropě by to asi trochu rušilo, i když celé představení bylo opravdu hodně bájně snové.

Šplouchání mezi lotosy a vodními hyacinty

Pobřeží Keraly je místy lemováno přírodními sladkovodními nádržemi a kanály, jejichž okolí není nijak hustě osídleno a které působí dojmem přírodní rezervace, i když nijak chráněné nejsou. Podnikla jsem sedmihodinový výlet do „backwaters“ se skupinou turistů čítající kolem patnácti lidí;byl to nádherně relaxující zážitek. Nejprve nás mikrobusy svezli na místo, do vesnice vzdálené asi hodinku jízdy od Kochi. Seděla jsem vedle řidiče, a tak jsem měla z první ruky zdejší agresivní styl jízdy, za který by člověka u nás doma (aspoň doufám) okamžitě potrestali ohromnou pokutou nebo odebráním řidičáku – řidič jel skoro trvale ve středním pruhu, i tam, kde žádný nebyl nebo kde byla bílá čára, neustále houkal a počítal s tím, že ti, co jedou u kraje, uhnou vlevo, a ti v protisměru zase vpravo. S ostatními se míjel opravdu o vlásek, někdy se mačkaly vedle sebe v poměrně úzké ulici třeba dvě motorky a dvě auta.

Pak ale nastal klídek, když nás dovedli na loď s vrškem upleteným z bambusu a možná z palmového listí nebo z rákosu, prostě taková košatina, takže působí nesmírně malebně, ale uvnitř byly běžné plastové židličky. Smysl té košatiny je jasný – lidi by se jinak uvařili ve sluníčku. Pohon lodi zajišťovali dva vychrtlí místní muži v sukních s dlouhými tyčemi, kterými loď po celou dobu odstrkovali. Občas nás míjely motorové lodi, ve kterých se vozí místňáci, náš typ lodi se udržuje vyloženě jako atrakce pro turisty.

Proplouvali jsme nekonečným bludištěm vodních hladin od nejširších, připomínajících velkou řeku, rybník Svět nebo mořský záliv, po nejužší, kudy se lodi jen tak tak prodírají hustým břehovým porostem. U břehů byly jen tu a tam vidět roztroušené domky. Všude panovalo nádherné ticho a klid, bylo slyšet jen šplouchání vody a na širší hladině, když foukal větřík, se loď krásně pohupovala. Kupodivu a naštěstí nebyl nikde ani jeden komár – což mi přijde trochu podezřelé, podezírám, zda nejsou brutálně chemicky vybití.

Okolní příroda vypadala jako skleník v botanické zahradě kombinovaný s akvaristickou prodejnou, rostou tu palmy, bambusy, kapradiny, mimózy, ibišky, ve vodě lotosy, krásně kvetoucí vodní hyacinty, stolístek… a ze zvířat tu poletují volavky a občas je vidět vodní had, připomínající užovku.

Zastavili jsme se na dvou místech, kde nám ukazovali nějakou drobnou místní výrobu – první využívala skořápky škeblí, které tady žijí. Maso se sní a skořápky (uhličitan vápenatý) se pálí v peci s kokosovými skořápkami a dřevěným uhlím (takže vznikne oxid vápenatý, nehašené vápno), to se hasí (na hydroxid vápenatý) a používá třeba na vápnění půdy nebo do omítek. Druhá výroba bylo motání provazů z kokosových vláken – vlákna se musí s celými slupkami napřed nechat máčet půl roku ve vodě, pak jsou poddajná a stáčí se do provazů zdánlivě sama od sebe, jak nám to předváděla jedna místní žena.

V poledne nám udělali zastávku na oběd na mangrovníkovém ostrově a v přístřešku nám na dlouhých stolech prostřeli kusy banánovníkových listů (na takovém listu jsem jedla poprvé v životě) a na ně naložili rýži a různé omáčky a přílohy, klasickou keralskou kuchyni. Všechno to bylo veganské, jedině dezert (kaše v kovovém kalíšku) zřejmě obsahoval mléko. Nám k tomu dali lžíce, ale místňáci, kteří nás obsluhovali, se nakonec sami bleskově najedli rovnou rukama, respektive pravou rukou, která vždycky uhněte sousto z rýže a přísad. Jídlo bylo poměrě dost pálivé, což si regulujete tím, kolik si na něj dáte pálivé omáčky se zeleninou (garam) a navrch ještě čatní z čili papriček (to už fakt nemusím, jinak mi pálivost celkem vyhovovala).

Další štace: Varkala

Už se mi stýskalo po moři a po plážích, a tak jsem si pro další několikadenní zastávku vybrala letovisko Varkala, které má (obdobně jako předtím městečko Gokarna) i další lákadla v podobě malebné přírody, památek a spirituálních míst. Ukázalo se, že proti Gokarně jde o úplný ráj - turisty si tady hýčkají, všechno je znatelně bohatší a přívětivější a nabízí se tu zase nové a jiné zážitky. Ale o tom až příště.

Několik fotek z tohoto úseku cesty: https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10215507636631976.1073741839.1470797561&type=3