Naposledy z putování po Kubě

Z Havany tentokrát na západ – do dalšího obvyklého cíle turistů Viňales, už posledního, který jsem během dvoutýdenního pobytu stihla navštívit. Jak jsem na rozloučenou v Havaně zabloudila - a pár závěrečných reflexí...  

Vesnice Viňales je obklopená malebnými kopci zvanými mogotes. Jsou bizarním způsobem zvětralé, trochu jako naše pískovcové skály, ale mnohem mohutnější, takže takový útvar má místo boků příkré skály, ale nahoře čepici vegetace. Vypadá to velmi pitoreskně, a když jsem za soumraku pozorovala krajinu ze střešní terasy svého ubytování, mogotes mi připomínaly stádo pasoucích se mamutů. Ve skalách se zároveň tvoří jeskyně, které můžete navštívit, a sama vesnice Viňales je malá, přívětivá a je tu všude blízko do přírody.

Cestou do Viňales se náš autobus na chvíli zastavil v krásném zákoutí přírodní rezervace Las Terrazas, u jezera v horách obklopeného bujnou tropickou přírodou, ale zároveň to všechno bylo upravené asi jako okolí Štrbského plesa v Tatrách. Doporučuju k návštěvě!

Ve Viňales jsem si na jeden den půjčila jízdní kolo a objela jsem na něm dvě místní jeskyně vzdálené asi šest kilometrů od vesnice. Jeskyně Cuevo del Indio (ve které údajně kdysi žili Indiáni) je hezká, plná krápníků a svezete se tu na motorové loďce po podzemní řece, naproti tomu útvar Cueva de San Miguel vlastně vůbec jeskyně není, projdete dlouhou chodbou ve skále ústící do prostoru uzavřeného mezi skalisky, kam se prý v historii uchylovali uprchlí otroci, ale dnes je tu vybudována past na turisty – rozlehlá restaurace, u které zastavuje jeden autobus za druhým a kde hlaholí a bubnují hned dvě afro kapely a vybírají od vás drobné.

Přímo ve vesnici Viňales můžete navštívit botanickou zahradu – vytvořili ji zřejmě místní nadšenci, není velká, ale je nabitá různými místními dřevinami a vstupné je zcela dobrovolné. Prohlédla jsem si tu třeba papáju, kávovník nebo kakaovník, a vcelku tu člověka nepouští pocit, že se ocitl mezi samými pokojovými květinami, jen v obřím vydání.

Také jsem se vydala na pěší vycházku mezi kopce (ale můžete jet na koni) a narazila jsem na místní organickou farmu - tedy na Kubě je veškerá produkce organická, čili bio, jelikož tu prostě není k dispozici žádná chemie, ale tahle farma to měla napsáno na vrátkách spolu s pozváním, že můžete jít dál. Byl to takový permakulturní ráj, měli tam samé polykultury – tedy rostliny pěstované dohromady ve směsích, od ovocných stromů (kokosy, banány, manga) po pastviny, kde se společně živili koně, kozy, prasata a drůbež. Ukázali mi taky dva místní endemické (tj. žijící pouze na Kubě) hlodavce jutíe (čti hutíe), kteří nejspíš připomínají ondatry. Ty zdejší byly ochočené a pochutnávaly si na banánech. Zvířata na Kubě podle všeho nepotřebují chlívky nebo stáje, nejvýš nějaký přístřešek pro případ lijáku.

Poblíž farmy mě odchytila „naháněčka“ místní tabákové plantáže – skutečně tu rostlo políčko pěkně šťavnatých tabákových rostlin (jsou nápadně zdravé, nežerou je žádní škůdci, protože jsou jedovaté) a u toho stála velká sušárna a dílna, kde nám turistům ukazovali, jak se válejí a tvarují doutníky.

Ve Viňales jsem našla vegetariánskou restauraci (sláva!) a z její terasy jsem několikrát pozorovala cvrkot na hlavní třídě, staré americké limuzíny, traktory, koně... Typická scénka: kolem projíždí motorka s přidělanou korbou, v ní leží dvě prasata a sedí člověk. Opře si nohy o jednoho čuníka a ten podrážděně kvičí. Všechno zmizí v oblaku dýmu...

Rozhodla jsem se vyjet si naposledy k moři, a to na ostrůvek (ovšem spojený s pevninou hrází) zvaný Cayo Jutías (takže tam asi žijí ti sympatičtí velcí hlodavci), vzdálený od Viňales asi 60 km. Nebylo to úplně jednoduché, musela jsem obíhat různé cestovky ve vesnici, až jsem objevila jedno taxi collectivo, které tím směrem vypravovali. Byla to velká americká limuzína a odvezla mě se čtyřmi dalšími turisty za 15 CUC na osobu tam i zpátky. Od řidiče to byl vzhledem ke stavu silnice celkem heroický výkon, chvílemi musel jet zcela vlevo, občas prudce zabrzdil před kozou nebo kohoutem. Když se kolona limuzín s turisty vracela v podvečer z pláže, místní lidé se zrovna vraceli z práce, natěsnaní na korbách náklaďáků a na valnících tažených koňmi. Někteří vypadali udřeně a měřili si nás dosti skeptickými zraky… ne vždycky a ne všem je tady do zpěvu a tance.

Rozloučení s Havanou

Zbýval mi úplně poslední den v Havaně, odlétala jsem až večer. Centrum už jsem měla docela prochozené, a tak jsem se dala odvézt taxíkem tunelem pod zátokou na mys ležící východně od centra, kde leží menší pevnost Castilio de los Tres Reyes del Morro, a pak obrovská Fortaleza de San Carlos de la Cabaňa. Je tam hodně zeleně a ještě o kousek dál se tyčí gigantická sedmnáctimetrová socha Krista, kterou tu dala vztyčit paní diktátorová Batistová krátce předtím, než musela Kubu opustit.

Prohlédla jsem si menší pevnost a zamířila jsem si to k té obrovské a ke Kristovi. Dala jsem se ale zlákat příjemnou cestou dole u moře, která končila u jedné restaurace a dál vedla jen úzká prošlapaná stezka. Doufala jsem, že mě dříve či později vyvede nahoru na hlavní silnici, a tak jsem po ní tvrdošíjně pokračovala dál, i když chvílemi úplně mizela v roští, všelijakém harampádí, odpadcích, nebo byla zatarasená pokácenými stromy. Čím dál jsem se totiž dostala, tím míň se mi chtělo vracet. Postupovala jsem souběžně s hradbami obrovské pevnosti,v jednom bodě bylo možné nahlédnout zamčenou brankou dovnitř na vzorně upravené nádvoří, ale cesta vypadala pořád hůř a konečně vyústila na polozborcené obrovské betonové molo (snad kdysi patřilo k pevnosti), kde teď posedávalo pár osamělých rybářů. Za molem jsem konečně uviděla nějaký veliký dům! Sláva! Jenomže když jsem k němu dorazila a snažila se dvou místních mužů vyptávat, jak se dostanu nahoru ke Kristovi, obořili se na mě, že tam rozhodně není žádný průchod, ale střežený vojenský prostor, a že tam v žádném případě nemám co dělat sama a že moje přítomnost je prostě skandální - to všechno španělsky, ale zhruba byl smysl jasný, tudíž jsem to celá vystresovaná vzdala a začala jsem mluvit česky: „No to víš, copak já jsem sem chtěla jít? Zabloudila jsem, no!“ a tvářila jsem se zoufale. Jeden z mužů se konečně nade mnou slitoval a v doprovodu dalšího karatelského kázání mě vedl kus zpátky, ale ukazoval, že je tam cesta nahoru. Sláva! - Ukázalo se, že cesta je ještě mnohem krkolomnější než ta, kterou jsem už urazila, chvílemi mě musel přidržovat na úzké zídce nad hloubkou, dal si se mnou fakt velkou námahu a asi po dvaceti minutách mě opravdu vyvedl k soše na prostranství plné turistů, taxíků a stánků se suvenýry.

Uf! Dala jsem mu za průvodcovské služby deset pesos a bylo to poprvé, co se nějaký Kubánec upejpal, co se týkalo peněz. Byl prostě tak strašně hodný!

Kdybych měla zobecňovat...

Řekla bych, že Kubánci jsou většinou vstřícní a milí, i když jako turistu vás primárně pokládají za „oslíčka otřes se“. Ale to u nás konečně za totáče nebylo ve vztahu k devizovým cizincům jiné. Tím pádem jsem si dovezla domů o něco víc tretek, než bych chtěla – ale těžko se odolává prosbám, abyste si koupili něco aspoň za jeden pesos, když má prodávající doma „niňos“ a je tak chudý… dostanete tu docela hezkou bižuterii, dřevěné figurky, látkové panenky, kožené tašky a pásky, pestře omalované věcičky z papírmaše a podobně. Občas potkáte místňáka s maličkými papírovými kornoutky – za jedno peso jsem jich dostala pět a byly v nich slané oříšky. Myslím, že si takhle přivydělávají důchodci a další sociálně slabí občané.

Z různých útržků hovorů, které se mi s nimi podařilo vést, jsem pochopila, že sice nejsou úplně nadšeni panujícím režimem, ale jsou obrovští vlastenci, pyšní na svou krásnou zemi, a také si velmi cení domácího slušně vybudovaného školství a zdravotnictví. Spontánně chválili školy a nemocnice, kolem kterých jsme projížděli, a hodně lidí dávalo najevo nadšený obdiv k Che Guevarovi.

Situace se rychle mění a lidé tu mají čím dál víc možností, mohou (zřejmě v omezeném rozsahu) podnikat a cestovat, a vytváří se tu bohatá vrstva, vlastnící třeba přímořské bungalovy s jachtami v Marina Hemingway na okraji Havany, kam mě zavezli mí známí; řekla bych, že se to tu od pohledu moc neliší třeba od Miami na Floridě.

Na manifestaci typu našich prvomájových průvodů jsem tu narazila jen jednou, u havanské univerzity. Najednou slyším z tlampačů znít Internacionálu prokládanou vykřikovanými hesly – a opravdu! Před univerzitou se řadili vlajkonoši s kubánskými prapory. Z postranní ulice napochodovali před vchod univerzity svazáci v modrých košilích, mířící někam k centru města, vlajkonoši se zařadili za ně a konečně všichni za zvuků hudby odpochodovali. Týjo! V noci mě pak pronásledoval tíživý sen o tom, jak musíme jít zase mávat červenomodrobílými mávátky z krepového papíru.

Na Kubě existuje několik docela sympatických rázných opatření: jsou tu pouze úsporné žárovky a řidiči jsou povinni brát na silnicích stopaře. Vyptávala jsem se i na přídělový systém, prý ještě existuje a týká se základních potravin, ale není důležitý – to bude pravda, lidé tu už od pohledu nejsou závislí na přídělech.

Všichni asi tušíme, kam kubánský režim směřuje, ale velmi nahrubo a intuitivně bych řekla, že proti naší zemi tady lidé možná mají víc co ztratit. Snad to platí obecně a zemím, kde jsou velké masy opravdu chudých lidí, může socialismus přece jen prospět o něco víc než zemím bohatším a demokratičtějším. Uvidíme.

Rada úplně na závěr, kdybyste se chtěli na Kubu vypravit: čím víc předem nastudujete španělštiny, tím líp. Angličtina trochu pomůže, franštinu a ruštinu jsem uplatila asi dvakrát, ale dvě z mých šesti bytných prostě nefungovaly jinak než na španělštině v kombinaci s domlouváním rukama nohama. Lekce pantomimy uplatníte taky :-)!

Víc fotek je tady: https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10208592095427768.1073741832.1470797561&type=3&pnref=story