Za účelem účinkování v televizním pořadu Knižní svět se mi dostaly do ruky
dvě dosti odlišné knížky, které mají společné hlavně to, že ústřední postavou pátrající
po zločinu je detektivka – tedy žena-detektiv. Jelikož na Knižní svět se nedívá
každý (já taky ne), zdá se mi užitečné o nich něco napsat i sem.
Osobně detektivky nečtu, a to nikoli proto, že bych se nad nimi ofrňovala jako nad podřadným čtivem, ale jelikož nikdy nepochopím, o co tam běží, podle čeho bych měla vydedukovat vraha, pletu si jednotlivé postavy a vůbec je to se mnou hrůza. Tyhle dvě se mi ale četly dobře, takže je mohu doporučit i nečtenářům detektivek.
Hlavně tu první, které se jmenuje První dámská detektivní kancelář a napsal ji Alexander McCall Smith, britský autor, který strávil dlouhá léta v Africe. O postavě botswanské detektivky jménem Precious Ramotswe napsal deset knih a jejich úspěch je založen na nepochybném charismatu a roztomilosti, které vás potěší hned od prvních stránek vyprávění. Africká detektivka paní Ramotswe je statná a rázná žena středního věku, která řeší svým selským rozumem řadu epizod, z nichž většina se uzavře tak po třech až pěti stránkách. Tím pádem to opravdu není četba náročná na schopnosti dedukce, postřeh a paměť, a čtenář se čistě jen kochá africkými reáliemi a přirozenou moudrostí i šibalstvími paní Ramotswe. Na druhé straně je podle mě znát, že autorem je Brit a nikoli Afričan, neboť pohled na Afriku je zde hodně idylický a většina postav působí až dětinsky: nemohu se ubránit tušení, že kdyby to napsala sama paní Ramotswe, vypadaly by její příběhy poněkud jinak.
Druhá kniha se jmenuje Spirála smrti a napsala ji známá finská detektivní autorka Leena Lehtolainen. Tahle knížka má všechny atributy detektivky, na začátku je zavražděna mladičká krasobruslařka a inspektorka Maria Kalliová hned identifikuje několik podezřelých z okruhu nejbližších spolupracovníků oběti. A na posledních stránkách se skutečně ukáže, že jeden z nich je vrah. Nápadná je na této knize zjevná feministická agenda: Maria Kalliová je v sedmém měsíci těhotenství a příběh končí jejím porodem a zároveň povýšením do funkce šéfky policejního oddělení. Těhotenské břicho jí sice kapku vadí při honičkách se zločinci a v dalších nebezpečných situacích, ale rozhodně se kvůli němu nehodlá omezovat v pracovním rozletu. Na příchod „Človíčka“ se těší, ale pátrání po padouších ji pořád strašně baví, a bez ohledu na očekávaného potomka taky usiluje o získání šéfovského postu.
Když porovnáme inspektorku Kalliovou a paní Ramotswe, máme před sebou dvě silné ženy, z nichž ta finská se opírá o výdobytky současného feminismu a kloubí kariéru s rodičovstvím i přes občasné nepřátelské výpady či nedůvěru některých macho kolegů i vyšetřovaných. Z africké ženy také čiší sebevědomí, čtenář tuší, že v Africe zřejmě ženy s rostoucím věkem, zkušenostmi, váhou a asi i počtem dětí nabývají na váze morální, na důležitosti v komunitě a na požívaném respektu. Paní Ramotswe po špatných zkušenostech s manželem zanevřela vůbec na všechny muže a už žádného nechce, ale v závěru se přece jen dá přesvědčit k sňatku, zatímco finská detektivka má stálou podporu milujícího manžela. Africká žena je jakýmsi rozšafným, medvídkoidním způsobem sympatická, zatímco z finské detektivky jsem měla pocit obdobný tomu, když někoho (jak se říkává) při četbě budovatelských románů z pracovního prostředí bolí svaly: zatímco ona sama se nijak nelekala obrovské zátěže kariéry, rodičovství a šéfovství, mně to přišlo svým způsobem až zastrašující. No ale dobrá, z feministického hlediska je taková četba jistě velmi záslužná a obecně prospěšná.
