Rozinky i hořké pilulky z oblasti evoluce

Přiznávám, že název knihy obsahující slovo „vymírání“ mě spíš odstrašoval, možná i proto se mi tahle publikace, vydaná už před čtyřmi lety, dostala do rukou až teď. Ale spíš než depresivní byla nad očekávání zajímavá.  

O rychlém vymírání biologických druhů působením člověka se ke mně dostávají informace ze všech stran, a tak jsem měla pocit, že situaci tak nějak rámcově znám a nepotřebuju se propadat do ještě větší deprese a posilovat v sobě pocity provinilosti. Nicméně tahle kniha mě doslova vtáhla a její četba mi působila dokonce určité potěšení z nových, tedy pro mě nových, úhlů pohledu a poznatků. Nesnaží se totiž čtenáře utloukat neblahými čísly a fakty, ale jde o sérii velmi plasticky a barvitě podaných reportáží, kde autorka popisuje své vlastní zážitky a exkurze do míst, kam se jen tak nedostaneme, od Arktidy po hlubiny jihoamerických pralesů.

Proč šesté vymírání

Autorka vysvětluje, jak to bylo s pěticí předchozích velkých vymírání, z nichž nejznámější je katastrofa na konci křídy, zřejmě srážka Země s velkým asteroidem, kvůli které vyhynuli dinosauři a vůbec všechna trochu větší zvířata. Současné působení člověka je svými dopady s těmito katastrofami zcela srovnatelné, a to ani nemusíme jiné druhy záměrně hubit; úplně stačí, když zabíráme stále nová místa pro své bydlení a hospodaření a když se volně přesouváme po celé zeměkouli.

Nesmírně zajímavé bylo sledovat s autorkou dobrodružství lidského poznání z oborů archeologie, paleontologie a evoluční biologie asi tak od sedmnáctého století dodnes. Někdy bylo až bolestné vidět, jak těžce i ti nejosvícenější vědci přijímali nová zjištění a nové pravdivější pohledy na věc: jakmile už jednou přijali Darwinovu teorii přírodního výběru, dělalo jim potíže skloubit ji s představou, že v evoluci mohou hrát roli i náhlé události jako katastrofy, které selekci schopnějších jedinců nebo lépe přizpůsobených druhů urychlí. Jinými slovy, lidský mozek se určitým způsobem naprogramuje (vždy zjednodušeně, černobíle, schematicky, stylem ano-ne) – a pak odmítá tento vzorec měnit a iracionálně se vzpouzí jakýmkoli korekcím.

Kdo nebo co zabíjí

Věděla jsem, že ohrožování a hubení biologických (v knize především zvířecích) druhů se děje aktivním vybíjením, ničením přirozeného prostředí organismů, nebo jako v případě korálů prostým oteplováním a okyselováním prostředí. Netušila jsem ale, že v takové míře hubí celé biologické druhy houbové choroby (v knize příklady netopýrů a žab), kdy se lidé provinili jen tím, že určitou houbu zavlekli všude po zeměkouli. Toho se může dopustit i člověk, který by neublížil ani mouše. Právě houbové nemoci jsou zřejmě záludnější a obtížněji potlačitelné než bakterie, prvoci nebo viry.

Zabíjí i dobrá vůle po zachování vymírajících druhů – úplně jsem trnula nad příkladem jednoho druhu nosorožce, kde vědci s nejlepšími úmysly odchytili většinu zbylých jedinců z přírody s tím, že je budou množit v zajetí v několika zoologických, načež naprostá většina zvířat pomřela a zbytek se odmítl rozmnožovat. Hrála v tom roli křehká rovnováha různých vlivů prostředí – a je to jasný příklad toho, že jediná opravdu dobrá cesta je ponechat na pokoji velké oblasti přírodního prostředí.

Nesmyslnost oblíbených mýtů

Celkově jsem si ujasnila, jak nesmírně naivní až možná hloupé (v druhém případě) jsou oblíbené mýty, které si v naší kultuře předáváme. První mýtus: „Lidstvo v minulosti dokázalo žít s přírodou v harmonii a brát si z ní jen tolik, kolik potřebovalo.“ Není to tak a autorka to znovu ukazuje na příkladu vyhubení velkých živočichů po celé zeměkouli, které nastalo ihned, jakmile si lidé v pravěku zvládli vyrobit první zbraně a přeplavit se v lodích přes moře. Ale dobrá, místy to snad mohlo platit. Druhý mýtus je daleko nesmyslnější a nehoráznější: „Až nám nebude tahle planeta stačit, klidně osídlíme další planety.“ Jau! Představa, že když si vyplundrujeme své životní prostředí, najdeme někde panenskou, ještě nezkaženou přírodu k dalšímu kořistění a zabírání, je zcela zcestná. Když si odmyslím nesmírnou energetickou náročnost přesunu většího počtu lidí do jiných míst vesmíru (řádově by mohlo jít o několik jedinců a ty zbylé miliardy by byly ponechány na holičkách – ale dobrá, spoléhejme na nějaké budoucí převratné vynálezy, že takové přesuny budou možné), i tak by vytvoření přiměřených podmínek pro život bylo tak nesmírně složité až nemožné, že zobytnit a zazelenit proti tomu Saharu nebo jinou poušť by byla dětská hračka. Navíc vůbec nezvládáme všechny složité koloběhy a vztahy v komplexní síti života, nepronikli jsme do jejich tajů, natož abychom je snad ovládali – a možná to nebude v našich silách nikdy. To ukazuje experiment – v knize také zmiňovaný – Biosféra2,kterýzkrachovalv 90. letech 20. století. Experimentátoři se dali zavřít v obří konstrukc ipokrývající 12 000 metrů čtverečních (tedy mírně víc než onen pověstný hektar, který potřebujete pro rodový statek),s tím, že v podmínkách úplné izolace od okolí napodobí nějakou kolonii na jiné planetě. Nedařilo se jim ani si vypěstovat dost jídla, ani po delší dobu udržet dýchatelnou atmosféru.

Autorka se v závěru knihy zamýšlí nad tím, zda snad lidský druh vděčí za svoji obrovskou expanzi zvláštnímu genu, který nás pudí riskovat a chovat se trochu jako šílenci, a zároveň přitom spolupracovat. Lidoopové jako šimpanzi a gorily mají inteligenci srovnatelnou s malými dětmi, ale tento gen jim chybí. No, možná nemusí jít o jediný gen, ale každopádně jde o psychické založení, které lidem umožňuje třeba vyrážet v nepatrných kocábkách na nedohledný, neznámý oceán – s vědomím, že s daleko větší pravděpodobností takovou výpravu nepřežijí, než že objeví něco skvělého a dočkají se odměny. Přesto to lidé opakovaně dělají – jsme prostě tak nastavení.

Jediné, co bych snad knize vytkla, je nedotažený překlad, který mě občas lehce rušil svou toporností, i když by to mohlo být horší. Třeba mě zarazila “postel a snídaně“ místo B&B, kterému u žv češtině všichni rozumějí, nebo „špinavá cesta“ tam, kde evidentně v originále byla „dirt road – prašná cesta“, nebo odborně nesprávný pojem „mechy a jaterníky“ - má být játrovky, které jsou s mechy příbuzné, zatímco jaterník podléška je jarní kytička.

Elizabeth Kolbertová, Šesté vymírání – nepřirozený příběh, Barrister &Principal 2018