Zhlédla jsem jeden díl zábavného pořadu TV Prima Nahá jsi
krásná. Nejen že mě nepobavil, ale zanechal mi v duši zvláštní
rozervanost.
Myšlenka dodávat sebevědomí mladým ženám, deprimovaným a zastrašeným všudypřítomnými obrazy superštíhlých modelek s těly retušovanými do úplné dokonalosti, je určitě správná. Jenomže tenhle pořad používá takříkajíc „nepřátelské zbraně“ – přesně to, proti čemu by se podle mého názoru právě měl postavit. Na celé čáře přistupuje přesně na onu vulgární, exhibicionistickou, bulvární hru, která nám právě neustále cpe před oči obrazy nerealistických lidských těl, jenže ji nehraje s profesionálními modelkami a popovými hvězdičkami, ale s dobrovolnicemi, které jsou zřejmě často dosti introvertní a plaché – a snad právě proto jsem se celou dobu styděla a bylo mi trapně: vůbec se tady totiž nerespektuje soukromí těch žen a jejich lidská důstojnost je podle mě pošlapávána. (Já vím, já vím, šly do toho dobrovolně, ale tážu se, proč to udělaly a co od toho čekaly?)
Viděla jsem „proměnu“ Lucky, což byla původně před pořadem hezká, spíše nenápadná, ale milá a sympatická mladá žena, trpící nedostatkem sebevědomí v podstatě kvůli tomu, že od pasu dolů je kapku baculatější, nicméně pro takového Rubense by byla jako modelka příliš hubená. Takže žádný problém a podle mě stačilo nalít jí sebevědomí a hezky ji upravit. Fakt si nemyslím, že je potřeba komplexy takové ženy „lámat přes koleno“ tím, že se baculky ve spodním prádle postaví do řady, porovnávají si svoje špeky a kamera je detailně zabírá. Trpěla jsem tím, jak moderátor Lucku neustále bratrsky osahával (copak to může být při tolika dílech pořadu a tolika ženách projev upřímné náklonnosti?), jak se k němu Lucka evidentně citově upnula (opravdu působila kapku citově vyprahle, ale k čemu jí jako TOHLE bude?), jak házeli její staré šatstvo do řeky (proboha!!! To se přece nedělá, to je tak hnusné, jako byste na návštěvě plivali na podlahu), jak ji „proměnili“ v příliš křiklavě zmalovanou a příliš trendově postrojenou sériově prefabrikovanou loutku, čímž se úplně ztratila její sympatická osobnost, a konečně jak jí moderátor přivedl mladíka, ke kterému snad Lucka něco tajně cítila – hu! Snad každý normální mužský by v takové situaci vzal nohy na ramena! – No prostě jsem nepřestávala trpět ani na chvilinku.
Vím, že zřejmě čím víc nahoty, tím víc sledovanosti. Vím, že v televizích jiných států probíhají ještě radikálnější proměny. Ale stejně se mi na tom něco strašně nelíbí: copak je možné člověku vyrvat jeho starou osobnost a styl a vnutit mu novou, zcela opačnou? Copak se plaché ženy musí svlékat do prádla před milionem diváků, aby tak získaly sebevědomí? Určitě nejsem prudérní a nahota jako taková mi nevadí, ale tady se s nahotou zachází jako s čímsi lechtivým, co má nalákat diváky.
Není to spíš diagnóza naší společnosti, kde zřejmě úplně chybí záchranná síť kamarádek a širšího příbuzenstva, která by takovým dívkám dodávala sebevědomí, radila jim s účesem, líčením a šaty a povzbuzovala je? A co muži, copak si Lucka, která byla před proměnou opravdu docela hezká a sympatická, nemohla přečíst v pohledech žádného z nich obdiv a uznání? Ano, tohle mě na tom drásalo nejvíc: je náš svět opravdu tak studený a nepřátelský, že se z touhy po lidském teple a porozumění musíme exhibovat v prádle před mraky diváků, nalákaných na jakousi pikanterii? Není tady cosi shnilého?
