Zemědělství rozhoduje o zdraví krajiny

Poslední květnovou středu jsem strávila na semináři nazvaném Šetrné metody hospodaření na zemědělské půdě, který se konal ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby (VÚRV).  

Během dne tu vystoupila řada odborníků na půdu a hospodaření na ní, třeba Jiří Urban z ÚKZUZ (Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský), Josef Hakl z České zemědělské univerzity, Miloslav Šimek z Ústavu půdní biologie PřF JU, autor několika odborných i popularizujících knih na téma živé půdy, nebo host z Rakouska, Matthias Stahlhofer z vídeňské iniciativy Bodenekologie, a ještě několik dalších.

Obrázek zemědělce jako nepřítele přírody

Jako pro ekologicky smýšlející osobu byl pro mě tenhle seminář výborným vhledem do toho, že situace v zemědělství není černobílá – nejsou tu jen hodní ekozemědělci (dále EZ), ještě hodnější permakulturníci, kteří by rádi minimalizovali vstupy typu fosilních paliv, a na druhé straně ziskuchtiví průmysloví zemědělci, kteří v honbě za co nejvyššími výdělky půdu ničí, takže podléhá erozi, zhutňování a ztrácí se z ní život. Existuje tu, jak se říká, mnoho odstínů šedi. Spousta lidí z výzkumu i praxe se snaží pečovat o půdu a měnit současnou neutěšenou situaci k lepšímu, a také ekozemědělství přináší různé otazníky a není samospasitelné. Například Asociace soukromých zemědělců byla několikrát zmiňována v dobrém, neboť tradiční sedlák o svoji půdu pečuje a myslí na příští generace, i když své hospodářství nevede v EZ režimu.

Na začátku semináře podepsaly memorandum o spolupráci dvě instituce – VÚRV a Farmářská škola založená Asociací místních potravinových iniciativ (AMPI). Společně hodlají propojovat zemědělský výzkum s praxí a pomáhat uzdravovat to, co je v zemědělství nemocného, poškozujícího ekosystémy, zaměřeného jen na okamžité zisky na úkor přírody a budoucnosti.

Farmářská škola nyní běží druhým rokem a Honza Valeška s Jiřím Prachařem z AMPI vysvětlili, že se inspirovali německým vzorem, kde se klade velký důraz na praxi a na přímé učení se od mistra oboru, zatímco učení „v lavicích“ má jen doplňkový ráz. V současnosti žádají o akreditaci, aby se z farmářské školy stala vyšší odborná ekozemědělská škola.

Situace ve světě

Jiří Urban v úvodní přednášce shrnul současnou globální situaci a trendy v zemědělství. V budoucnosti se podíl EZ nezbytně musí zvyšovat, protože výnosy konvenčního zemědělství se v posledních letech setrvale snižují (kvůli degradaci půdy, změnám klimatu...) a vstupy se zvyšují: k udržení výnosů na stejné úrovni je potřeba stále víc energií, hnojiv a pesticidů – v tom už ale většina zemí brzdí, drahou energií se šetří, a jak jsem pochopila – i když se o tom explicitně nemluvilo, protože to všichni přítomní věděli – nastupují trendy jako precizní, bezorebné nebo minimalizující zemědělství, kde se snižuje počet agrotechnických zásahů, živiny jdou přímo k rostlinám, které je potřebují, a podobně.

Celosvětově dnes zbývá na pěstování obživy na osobu 2000 metrů čtverečních a existuje iniciativa, která zkouší, jak by se lidé mohli z této výměry ekologicky uživit. Sídlí v Berlíně a najdete ji na webu 2000m2.eu. Zajímavé je, že i na této poměrně malé rozloze se počítá s pastvinami pro kopytníky spásající trávu, zatímco já bych čekala příklon k veganství – ale není to tak, během semináře naopak zazněla doporučení, že v EZ by se měly povinně kombinovat rostlinná a živočišná výroba, a to proto, že přítomnost zvířat prospívá zdraví půdy, udržování sítě půdního života a ideální hladiny humusu.

Za přiměřený cíl Jiří Urban pokládá 22-25 % orné půdy v EU v EZ režimu, nejde tedy ani zdaleka o přiblížení sto procentům, jakkoli by se mi to osobně líbilo.

Po lingvistické stránce jsem se poučila, že pojem „market farming“ je už zavedený jako hezký český – jde o záhonové hospodaření na malých farmách, kde se zahradnickým způsobem produkuje zelenina pro místní tržiště. Asi je zbytečné podotýkat, že rozvíjení lokálního „market farmingu“ je nesmírně žádoucí.

Josef Hakl poreferoval o evropském programu EJP Soil (EJP = European Joint Programme). Ten je zaměřený na péči o půdu, zvládání změn klimatu, na lepší hospodaření s vodou, a potravinovou bezpečnost – a snaží se koordinovat výzkumné i praktické aktivity v různých zemí Evropy v jednotlivých podprogramech, které se těchto témat týkají. Jde o vytváření informačních sítí a poskytování informací, zavádění potřebných změn v legislativě, hodnocení ekosystémových služeb půdy, o sdílení nových technologií hospodaření, metodik sekvestrace uhlíku nebo zvyšování diverzity půdního života a další podobné aktivity.

Důležitost půdního života

Miloslav Šimek a Matthias Stahlhofer představili „nové půdní paradigma“, které mění zavedené konvenční představy: donedávna se soudilo, že „co jsme z půdy vzali, musíme tam dodat“ - rozumí se hnojením, kdy se spočítalo třeba množství dusíku nebo fosforu ve sklizni a tolik se ho do půdy dodalo průmyslovými hnojivy (asi to trochu zjednodušuji, ale v podstatě to tak bylo). Nyní víme, že postačí podporovat zpřístupňování živin rostlinám půdními organismy: v půdě je totiž minerálních živin obecně dostatek (pokud něčeho dost není, je to třeba zjistit analýzou), pouze je potřeba je zpřístupnit, a to právě dokáže půdní život, neboli potravní síť v půdě: bakterie, houby a na ně navazující další drobní živáčci, jako už dnes ikonické žížaly. Nové paradigma (včetně úlohy žížal) krásně a vtipně vysvětluje asi tříminutový animovaný spot, který najdete na Youtube, když zadáte Why soil matters.

Pestré osevní postupy jsou z tohoto pohledu nesmírně důležité. Různé plodiny totiž podporují různé mikroorganismy a aktivních je vždy jen maximálně 10 % mikrobů, ostatní „spí“ a čekají na svoji příležitost. Častá praxe, že se jen střídá pšenice a řepka, je tedy velmi neblahá.

Matthias Stahlhofer se pak pustil do konkrétnějších výkladů o tom, jak mobilizovat, tedy zpřístupňovat, živiny obsažené v půdě. V evropských půdách je většinou příliš fosforu, jsou tedy přehnojené, jenže ve formách nedostupných pro rostliny. Totéž platí pro dusík, který bývá pro rostliny dostupnější, ale zase se víc vyplavuje. Zpřístupňování minerálů se děje prostřednictvím půdního života a jak konkrétně probíhá, je ovlivněno mnoha faktory: vlastnostmi půdy, její kyprostí (nezhutněností), typem rostlin, tím, jak dobře je půda prokořeněná (protože živiny musí být v těsné blízkosti kořínků), obsahem vody. Je dobré kombinovat mělce a hluboce kořenící rostliny.

Obsah živin v mateční hornině i v organické složce půdy je třeba nejdřív zjistit, abychom věděli, zda je třeba něco doplnit. Uvolňování fosforu z horniny napomáhají třeba pohanka, svazenka a lupina.

Aby zemědělství chrlilo do vzduchu méně uhlíku

Pavel Růžek z VÚRV shrnul situaci tak, že podíl zemědělství na globálních emisích oxidu uhličitého je minimálně 7 %, a tyto emise se dají snižovat poměrně snadno a levně. Jak na nízkouhlíkové zemědělství?

Především opravdu účinně využívat průmyslová hnojiva; v tom se dějí velké pokroky a současné konvenční zemědělství umí využít dusík z průmyslových hnojiv až na 75-80 %. Pokud hnojíme hnojem, mohou se z něj do vzduchu uvolňovat skleníkové plyny; ideální by bylo, aby hnůj měl poměr uhlíku k dusíku 20:1, ale to je poměrně hodně uhlíku a splňuje to jen koňský hnůj a kompost. Současné komposty mají navíc málo stabilizujících organických látek - zrají moc rychle a rychle se i rozkládají.

Ztráty uhlíku z půdy erozí po přívalových deštích jsou obrovské, špatné jsou i letní zásahy jako orba, podmítka nebo zpracování disky, při nichž se z půdy ztrácí voda, rozkládají se organické látky a uniká oxid uhličitý. V chladném počasí stejné zásahy vadí daleko méně. Půdoochranné technologie jako dlátové pluhy nebo bezorebné setí meziplodin jsou přitom už k dispozici. Dalším faktorem je přebytek draslíku v půdě, který působí její rozplavování při přívalových deštích a erozi. Řešením je vápnění, které se ale v současnosti neprovádí, protože pro něj chybí podpora.

Celkově jsem měla dojem, že abyste pochopili všechny souvislosti a dopátrali se nějakých řešení, museli byste především nastudovat evropský i český systém předpisů, regulací a různých dotací. Na tom všem totiž závisí, co je v praxi realizovatelné a co zůstává v říši snů o ideálním ráji na zemi. Věřím, že nastavení těchto podmínek se děje s dobrými úmysly, ale výsledek má někdy nežádoucí vedlejší efekty, a celý těžkopádný systém na to nedokáže reagovat dost rychle.