Dubaj očima baťůžkářské turistky

Dubaj žije z turismu, ale opravdu si to tu může užít turista vyhledávající přepychové nákupy a adrenalinové atrakce… pěší potulky se tu dají podnikat tak nejspíš v obřích nákupních centrech.  

Teď v březnu ještě v Dubaji nepanuje to největší pouštní horko, přesto se v poledních a odpoledních hodinách už nedalo na sluníčku vydržet. Jak jsem popisovala už v minulém blogu, toulání vyprahlými ulicemi mezi proudy aut a mrakodrapy moc lákavé není. Výjimkou je nejstarší jádro města, které jsme si prohlížely dva dny a provozovaly turistiku tak, jak jsme zvyklé: jednalo se o čtvrť zvanou Bur Dubai, okolí mořského průlivu zvaného Creek a o vůbec nejstarší čtvrť ležící na sever za průlivem - Deiru. V úzkých uličkách je tu příjemný stín, nebo se pěší trasy i místy přistiňují rozvěšenými plachtami.

Stará Dubaj

Pojem „starý“ je tu silně relativní, většina téhle zástavby vznikla kolem poloviny 20. století. Mají tu jednu pevnost z 19. století, ve které sídlí muzeum, ale to je zavřené kvůli covidu. Prohlížíme si tedy nejmalebnější část Bur Dubaje zvanou Al Fahidi, kde je soustředěno několik mešit obklopených parčíky. Blížíme se ke Creeku a narazíme tu na ohradu s pískem, velbloudy, kozami a stany beduínů – jde o jakýsi vzdělávací koutek, nikdo od nás nepožaduje peníze. Hladím si velblouda a fotíme si sokolníka s dravcem na ruce. Lov s pomocí sokolů a celá „velbloudí kultura“ jsou beduínské tradice, které se zřejmě dnes udržují hlavně kvůli turistům.

Procházíme podél Creeku a vnoříme se do úzkých uliček zaplněných obchůdky – souku čili tržiště. Je to tu zaměřené hlavně na textil, který se tu dá nakoupit velmi levně, smlouvání je tu samozřejmostí. Všichni prodavači se nám kdovíproč mermomocí snaží vnutit pašmínové šály, ale v tomhle horku nemám na nákup takové hřejivé věci vůbec pomyšlení. Hned po ránu si nechávám vnutit dva plyšové velbloudy pro vnoučky, takže je pak musím vláčet celý den s sebou – ale prodavač byl opravdu neodbytný a přenechal mi je za pakatel.

Posedíme nad kávou a lasí v restauraci s vyhlídkou na Creek a kocháme se pohledem na proplouvající lodě. Když se ze spleti obchůdků vynoříme – kromě plyšových velbloudů nám přibyly dvě tuniky a klobouk proti sluníčku – nalezneme konečně čtveřici muzeí, která jsou otevřená a do kterých si lze koupit lístky jedině společně a na dnešní den. Tím je dáno, jak strávíme zbytek odpoledne. Všechna muzea sídlí v bývalých palácích členů královské rodiny, které nepůsobí nijak honosně, dnes už asi královská rodina bydlí v něčem lepším. Jsou to:

1) Creek – Zrození národa: zajímavé historické snímky, jak to v Dubaji vypadalo od 19. století. Původně tu žili jen námořníci, rybáři, lovci perel a pár překupníků. Běží tu videozáznamy výpovědí pamětníků o tom, jak se tu žilo od půlky 20. století – teprve v 60. letech tu byla zavedena elektřina a tekoucí voda...

2) Parfémy: jejich příprava z místních surovin, sociální „stmelovací“ funkce vůní, vytváření atmosféry na rodinných setkáních, umění předávané z generace na generaci, často mezi ženami...

3) Lidé a víra: o muslimství a muslimské etice, o soudržnosti, důležitosti rodiny, o vzdělávání (do školy tradičně chodily i dívky, ale odděleně od hochů).

4) Zrození města: muzeum podobné tomu prvnímu, zdůrazňují se zásluhy panující dynastie dubajských šejků; současný neuvěřitelně prudký rozvoj je zejména zásluha šejka Rašída (v druhé půlce 20. století) a současného šejka Mohameda.

Ahoj, jak se máš?

Další den jsme věnovaly prohlídce Deiry, nejstarší obytné čtvrti, kam se dá z Bur Dubai přeplout přes Creek lodičkou, ale my jsme tam po ránu rovnou dojely metrem. Měly jsme zálusk na tamní Heritage Museum (muzeum tradic) a starou školu (Al Ahmadiya School), ale oboje bylo zavřené „kvůli údržbě“. Zato souky, kterých je v Deiře hromada, fungovaly perfektně! Prošmejdily jsme Gold Souk (zlaté tržiště), ale nic jsme nekoupily, zato ve Spice Souk (tržiště s kořením) jsme se pořádně odvázaly. Zdejší obchodníci vás hned při prvním kontaktu obdarují jednou balenou datlí v čokoládě – a vy se jim už pak cítíte zavázaní. Nikdy z nich nevymámíte cenu, vždycky řeknou, že pro vás bude cena velmi dobrá, protože jste jejich přátelé, takže na vás vůbec nic nevydělají. Dotlačí vás, abyste sami řekli nějakou cifru, udají svoji, asi tak dvakrát vyšší, a pak licitujete. Když váháte a chcete odejít (ať doopravdy nebo je to finta), slevují. Vždycky se vás snaží přimět ještě k dalším a dalším nákupům. Snaží se zjistit, ze které země jste, a když jim to povíte, vždycky řeknou ve vašem jazyce nějaké to „ahoj“ nebo „jak se máš“. Byl pro mě trochu problém nereagovat na neustálá přátelská oslovování, kterými nás prodavači zahrnovali, připadalo mi to nezdvořilé, ale nic jiného se nedalo dělat.

Odpoledne jsme chtěly jít na pláž a v mém průvodci (několik let starém) se tvrdilo, že v Deiře je opravdu dobrá pláž se základním vybavením. Tak jsme se ji vydaly k moři hledat… čekalo nás jen spalující horko, ulice s rušným provozem aut, a na pobřeží jen jakési doky a přístaviště táhnoucí se do nedohledna. Nakonec jsme vlezly do recepce hotelu Hyatt Regency, abychom se na pláž vyptaly. Ukázalo se, že z hotelu jezdí shuttle autobus na pláž La Mer, která ale leží asi deset kilometrů jižně. Na jízdu shuttle busem jsme přirozeně neměly nárok, jelikož jsme v hotelu nebydlely, a tak jsme se vydaly na pláž La Mer metrem a taxíkem. Bylo to docela hezké, pláž byla plná obchůdků a restaurací vybudovaných zřejmě zbrusu nově ve stylu „my jsme kreativně přetvořený starý dok a industriální areál“, ale aspoň to nebyl kýčovitě přezdobený styl, jaký je v Dubaji obvyklý. Voda ale byla dost studená, což mě nejdřív překvapilo – ale pak jsem si uvědomila, že v noci tu je vždycky dost zima, takže vlastně není divu. Pak už jsem dávala přednost hotelovému bazénu.

Na pláži se tu mísí lidé v plavkách s postavami v tradičních hábitech v ovzduší vzájemné tolerance. Vůbec požadavky na oblékání v Dubaji nejsou nijak přísné, viděla jsem tu několik turistek v opravdu kraťoučkých šortkách („hot pants“) a místní nad tím ani nehnuli brvou.

Obří dávka nákupního ráje

Zpáteční cestou jsme se zastavily v Dubai Mall, což je největší nákupní centrum světa, opravdu monumentální bludiště obchodů včetně těch nejluxusnějších značek, se zdobnou architekturou napodobující tradiční orientální stavby (v podobném duchu jsou vystavěny mešity, které po celé ploše Dubaje občas střídají mrakodrapy a stylově s nimi kontrastují). V tomhle nákupním centru najdete kluziště s opravdovým ledem (těch je po Dubaji roztroušeno několik), skutečnou kostru dinosaura, zavěšenou pod stropem jednoho z atrií, a hlavně obří akvárium se žraloky, rejnoky a dalšími rybami, do kterého je vidět největší plexisklovou stěnou světa (10 x 30 metrů) přímo z nákupního centra; když zaplatíte vstupné, můžete jít dovnitř akvária a získat ještě další zážitky.

Protože už byla tma, zašly jsme pak k jezeru ležícímu hned vedle nákupního centra, pod nejvyšším mrakodrapem světa, který má jehlovitý tvar a jmenuje se Burj Khalifa. Mají tu fontánu podobnou naší Křižíkově, kolem které se zrovna shromažďovali diváci a čekali na představení. A opravdu, za pár minut zahřměla hudba se zpěvem a do jejího rytmu začaly tryskat proudy vody; vše doplňovalo rozsvěcování a zhasínání světýlek v mrakodrapu Burj Khalifa a projekce na jeho stěnu. Show trvala asi deset minut.

Zázračné zahrady

V den odjezdu nás měl autobus vyzvednout až odpoledne, a tak jsme se ještě vypravily zhlédnout atrakci zvanou Miracle Gardens (Zázračné zahrady), která nás zajímala, protože obě zahradničíme. Byl to úžasný zážitek – živé květiny tu vytvářejí nejzdobnější a nejlíbivější myslitelné obrazy, v podobě disneyovských hradů, šmoulích domečků, postav slonů, medvídků, tučňáků, koní a dalších zvířátek, postav tanečnic se sukněmi z petúnií, a vrcholem je celé letadlo posázené květinami… všude jsou tu i stinná loubí s posezením a houpačkami, takže na rozdíl od chůze vyprahlými a rozpálenými ulicemi je tu opravdu příjemno a pohoda. Nechybí obchůdky a restaurace, takže jsme si daly arabský oběd (falafel) a nakoupily ještě nějakou kávu a vonný olejíček.

Ambice Dubaje

Obě nás napadalo, jak moc se na celém stylu, architektuře i životě Dubaje podepisuje patriarchát: všechno tu mají největší na světě. Největší shopping mall, nejvyšší mrakodrap, největší plexisklovou stěnu akvária v nákupním centru Mall of Dubai… také výstřednost nápadů, které tu realizují, je ohromující. Kromě sjezdovky s opravdovým sněhem v nákupním centru a několika kluzišť tu mají taky několik delfinárií s cvičenými delfíny, se kterými se můžete i mazlit, a turistům nabízejí zábavní vodní parky s různými adrenalinovými atrakcemi, vyjížďky na velbloudech nebo pouštní safari po dunách v terénních autech, při nichž máte údajně pocit, že vypustíte duši (nevyzkoušely jsme).

Naopak nějaké příjemnosti a pohodovosti si moc neužijete, pokud tedy nejste uvnitř některé ze zdejších rozlehlých budov: mají tu sice nějaká zeleň a nějaké pěší zóny, ale jako by to v místní hierarchii hodnot nebylo tak důležité jako prudký rozvoj stavebnictví a automobilové dopravy. Mezi domy zůstávají pusté nezastavěné parcely, a už dva nebo tři bloky za naším hotelem směrem do vnitrozemí se střídaly rozestavěné domy s vyprahlými, prázdnými plochami… celkový dojem je jaksi „rozvrtaný“ a neurovnaný.

Vcelku se nám líbilo dubajské metro, které jezdí bez řidiče a má speciální vagony pro ženy a děti, což jsme hojně využívaly – jsou míň natřískané než vagony „všeobecné“.

Když jsem u té kryté sjezdovky, u nás v Čechách nezůstáváme moc pozadu – koukněte se na plány Sport areálu Lahovice: má tu vyrůst sjezdovka dlouhá 478 metrů s převýšením 120 metrů. Doufám, že se tenhle nápad nikdy nezrealizuje…