Pátek 30. září 2022, svátek má Jeroným, Ráchel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 30. září 2022 Jeroným, Ráchel

V Dubaji na EXPO 2020

14. 03. 2022 7:57:45
V prvním březnovém týdnu jsme se s kamarádkou vypravily na světovou výstavu EXPO 2020 do Dubaje. Během týdenní výpravy jsme zvládly i trochu běžné turistiky...

Světová výstava má ten kapku prošlý letopočet, protože se kvůli covidu musela odložit. Nás na ni přilákal neuvěřitelně levný zájezd a tahle současná nabídka cestovních kanceláří je také asi důvodem, proč v Dubaji potkáte mezi turisty spousty Čechů.

Po dvouletém cestovatelském absťáku, kdy jsem jezdila jen po Čechách, to pro mě byl ohromný zážitek – tedy spíš zajímavý než příjemný, protože Dubaj rozhodně není moje “srdeční“ destinace a pro nás ekologicky cítící je to spíš taková noční můra. Moje kamarádka Jana, která působí v oblasti ekozahradničení a ekovýchovy, ale toužila na EXPO 2020 na vlastní oči zjistit, jaké ekologické inovace se ve světě i v českém pavilonu nabízejí. Člověku by se zdálo, že dnes už se dá všechno vygooglovat, ale není to tak docela pravda: hlavním tématem výstavy je udržitelnost a prakticky všechny státy tu předvádějí nějakou svou formu ekovýchovy a ekopropagace, takže - viděno takhle názorně a zblízka - je to vlastně doopravdy poučné a inspirující.

Rozkoukáváme se

Let z Prahy na místo určení trval sedm hodin, a i když jsme z Ruzyně vyrazily brzy po ránu, vzhledem k časovému posunu se při našem příletu v Dubaji už stmívalo.

Dubaj je obrovsky protáhlé pobřežní město (v Zálivu, kterému my říkáme Perský, ale Arabové důsledně a jedině Arabský): od letiště na severním konci přes historické centrum, které leží od letiště jen pár kilometrů na jih, až po druhý konec, kde je areál EXPO 2020, měří jistě třicet kilometrů. Náš hotel byl zhruba uprostřed, ve čtvrti Barsha, asi 2 km od pobřeží. Po celé délce Dubaje jezdí metro a my jsme bydlely v příhodné blízkosti jeho dvou stanic, takže jsme se severním i jižním směrem mohly přesouvat velmi pohodlně. Když jsme ale chtěly zamířit k moři na pláž, vzaly jsme si taxík, protože překonat ty dva kilometry pěšky prakticky nejde: v cestě leží několikaproudé dálnice se svištícími auty, a než bychom našly, kudy se přes ně dostat, nejspíš bychom se dřív usmažily ve slunečním žáru.

Pozoruhodné bylo, že navzdory oficiální upjaté morálce se v naší čtvrti všude válely po chodnících vizitky s fotkami svůdných děv v plavkách a s telefonními čísly – ano, je tady vykřičená čtvrť a zřejmě je to tolerováno! V Dubaji je prý dvakrát víc mužů než žen (velká část obyvatel tu totiž pobývá jen dočasně, kvůli práci), a tak asi nic jiného nezbývá... nás dvě ale vzhledem k našemu pokročilému věku nikdo ani v nejmenším neobtěžoval a pro místní lidi jsme byly především zdrojem peněz, oslovovaly nás „mam“ nebo „mama“ a usilovně se nám snažili prodávat nejrůznější produkty.

V těsné blízkosti našeho hotelu je rozlehlé nákupní centrum Mall of the Emirates, jedinečné tím, že v něm je vybudovaná sjezdovka s opravdovým sněhem a s teplotami mírně pod nulou. To byla první věc, na kterou jsem se hned po příjezdu chtěla kouknout: sjezdovka je lunaparkově vyzdobená sochami ledních medvědů a umělými smrky a věřím, že si tu místní děti upřímně užívají lyžování, sáňkování a koulování, protože to pro ně musí být ohromná exotika. Údajně tu mají i živé tučňáky, ale ty jsme neviděly.

Městská krajina Dubaje názorně demonstruje, co by se dělat nemělo, pokud chcete být aspoň trochu ohleduplní k životnímu prostředí: všechno tu vyrostlo navzdory poušti a funguje to „na sílu“, s přírodou se tu musí neustále bojovat. Ohromná kvanta energie se tu spotřebovávají nejen na megalomanskou výstavbu mrakodrapů i nižších domů, ale i na odsolování mořské vody nebo na klimatizaci. Voda z kohoutku se nemá pít kvůli vysokému obsahu minerálů, ačkoli chutná zcela normálně; všechna pitná voda je tu balená v PET lahvích. Na všech nedohledných plochách budov, do kterých neustále praží slunce a ve kterých jede klimatizace naplno, jsem nepostřehla ani jediný fotovoltaický panel. Když jsem tu názorně viděla, do jakých projektů se lidé pouštějí, pokud na to mají dost peněz, zachvacoval mě environmentální žal.

Hurá na EXPO

Každé ráno jsme si zaplavaly v bazénu na střeše hotelu, což byl úžasný zážitek s vyhlídkou na ikonický mrakodrap připomínající plachtu – Burj al Arab.

Poprvé jsme vyrazily na EXPO 2020 ve čtvrtek. Jako seniorky jsme měly vstup zdarma; po všech návštěvnících se ale u bran výstaviště požaduje potvrzení o očkování nebo o PCR testu. Areál je rozdělený na tři hlavní „lupeny“, čili oddíly, charakterizované jako Udržitelnost (Sustainability), Příležitost (Opportunity) a Doprava (Mobility). My jsme se zaměřily hlavně na areál Udržitelnosti, kde se nám podařilo prošmejdit snad všechny pavilony, ale ekologická témata tu prolínají úplně vším. Zásadním motivem je sedmnáct cílů udržitelného rozvoje OSN z roku 2015 – tyto principy, týkající se jak ochrany přírody, tak péče o lidi a o jejich zdravý a slušný život, se tu neustále připomínají na vlajkách u vstupu na výstaviště, na ikonkách na chodnících i v jednotlivých expozicích.

Strašně zajímavé je pozorovat i samotné návštěvníky: ti místní chodí v dlouhých hábitech, muži jsou celí v bílém včetně plachetek na hlavách, přidržovaných na místě černými čelenkami (ty prý původně sloužily ke svazování nohou velbloudů), zatímco ženy chodí celé v černém a vykukuje jim jen obličej nebo jen oči. (Roušky jsou povinné jen uvnitř pavilonů, ale hodně lidí je nosí i venku, takže těžko říct, co je proticovidová rouška a co je tradiční zakrytí obličeje).

U některých pavilonů jsou obrovské fronty, a tak si nejdřív vybíráme ty bez front. Přijdou nám pod ruku v tomhle pořadí: Bangladéš, Papua Nová Guinea, Gruzie, Kuba, Maledivy, Turecko a Komory. Tyhle země (snad se dá říct, že spíše chudší) se zaměřují na propagaci turistických krás a nalákání návštěvníků, v některých jsou i obchůdky s typickými suvenýry a lokálními produkty. Úplně jinak je pojatý pavilon Španělska, odlišující se i zvenčí, protože má podobu žlutých, oranžových a červených kuželů. Turistická propagace se odbyde krátkou projekcí hned u vchodu, a dál je obsah veskrze umělecký a kreativní, výtvarný a filmový, s dotekem udržitelnosti v podobě pěstování řas na jídlo a na léčiva.

Největší expozicí v „lupenu udržitelnosti“ je pavilon Terra, s rozsáhlou osvětou týkající se ochrany globálních ekosystémů, od moří přes půdu a zemědělství po lesy a stromy. Všechno je podáno hodně interaktivně a působivě pro rozum i city.

Český pavilon

Konečně se ocitáme před českým pavilonem, který stojí, pokud jdete od metra, až na opačném konci výstaviště, u zadního vchodu. Je tu spousta zajímavých a inventivních prvků, vesměs propojujících umění a vědu, ale máme pocit, že je to všechno tak nějak nedostatečně vysvětleno – jinými slovy že to my Češi nedovedeme prodat. Hned před vchodem stojí mohutné kmeny polofosilizovaného, úplně černého dřeva, které se těží na Ostravsku a ze kterého lze vyrábět různé předměty jako z běžného dřeva. Následuje bujně zelená zahrádka, zalévaná systémem, který obsahuje několik původních patentů a který dovede získávat vodu i z velmi suchého pouštního vzduchu. V takto získané vodě tu pěstují speciální řasy a houby, a když se touto směsí (obdobou kompostového čaje) zalévá místní písčitá půda, rostlinám to velmi prospívá. Technologicky zajímavé jsou i sklolaminátové kapiláry, vytvářející „oblak“ napojený na tento vodní systém a dodávající architektuře pavilonu na zajímavosti.

Uvnitř pak uvidíte různé další náměty a nápady na pomezí vědy a umění, které se vždy po několika týdnech zčásti vyměňují, takže záleží, nač zrovna padnete. Nás upoutala laserová diagnostika rostlin, vlastnoruční 3D tisk „vloček“, na které si návštěvníci mohli napsat svá jména a zapojit je do vločkové sítě, nebo lisování součástek z biodegradabilní hmoty sestávající z pouštního písku a odpadního tuku. Další exponáty připomínaly slavné české a moravské vědce jako Gregora Mendela nebo Otto Wichterleho, a zrovna jsme se nachomýtly k vernisáži výstavy krásných abstraktních obrazů Adély Olivy, kde v proslovech samozřejmě nechyběly projevy sympatií Ukrajině.

Zlatým hřebem českého pavilonu zřejmě je velmi oblíbená hospoda, kde se čepuje plzeň; pivo si ale nesmíte odnést mimo hranice pavilonu, výstaviště je podle místních přísných pravidel bezalkoholové.

Pavilony nápadité i konvenční

Když jsme se už za tmy vracely zpátky, Jana se ještě dala zlákat k brouzdání v obrovském mělkém bazénu brazilského pavilonu. Nakoukly jsme i do kráterovitého vodního prvku, kde právě probíhala „vodní show“ - z výšky se řítily vodopády barevně nasvěcované vody a lidé se jimi brodili a nechávali na sebe za blaženého pištění a výskotu cákat a šplíchat vodu.

V pátek jsme se na EXPO vypravily znovu, i když byl muslimský den volna a dalo se čekat, že bude natřískáno. A taky že bylo! Absolvovaly jsme, také bez front, pavilony Angoly, Moldávie, Estonska (velmi zajímavá expozice zaměřená na počítačové technologie), Rwandy a Mauritia. Hodně pěkný je pavilon Peru se sugestivními projekcemi a ukázkami různých domácích rostlin, výpěstků a jídel. Naopak dost odbytý mi připadal pavilon Řecka. Pokračovaly jsme do dalších turisticky zaměřených pavilonů – Gabunu, Baham, Burkiny Faso, Andorry, Madagaskaru a Bolívie.

Zajímavý je pavilon Švédska, který je celý „venkovní“ a složený z kmenů stromů, takže připomíná les. Klimatizace není třeba, vše je zastřešeno a profukuje tu. Na kmenech si čtete QR kódy s různými eko poselstvími.

V areálu je i dostatek restaurací, ovšem s poměrně vyššími cenami; volila jsem jistotu v podobě řetězce Costa, kam jsem chodila na kafíčko a drobné mlsky, například cheesecake s datlemi.

O víkendu jsme se rozhodly na EXPO radši nechodit kvůli návalům lidí a prohlédnout si historické centrum Dubaje. O tom napíšu do tohohle blogu příště.

V pondělí jsme se na EXPO ještě vrátily – i když jsme věděly, že všechno nezvládneme, na prozkoumání všech pavilonů a atrakcí by byl potřeba asi tak týden. Konečně jsme vystály frontu před velmi oblíbeným německým pavilonem, zvaným Campus Germany. Vše je tu pojato v duchu studia a vědeckého výzkumu, jako by se návštěvníci sami stávali badateli a snažili se rozvíjet různé nápady směřující k udržitelnosti. Brány kreativity se mají otevřít dováděním v sále plném žlutých míčků, cesta pokračuje představením nejrůznějších objevů a „vychytávek“, od supravodičů přes ukládání elektřiny z baterií do vodíku a hašeného vápna, až po pěstování jídla ve vertikálních městských farmách a po recyklaci stavebních materiálů, aby se při rekonstrukcích nemusely vyhazovat. Na závěr si prožijete emotivně dojímavou promoci, kde vám kladou na srdce, abyste se snažili chránit planetu. Celkově je německá expozice moc hezká, nápaditá a působivá.

Vyzkoušely jsme i vláček pro návštěvníky zvaný EXPO Explorer, kterým jsme objely část areálu věnovanou Příležitostem. Po areálu jezdí i buginy, vozítka, která si najmete jako taxík, s pohonem na elektřinu nebo – což je zajímavé – na stlačený vzduch.

Pokračovaly jsme do pavilonu Holandska, kde měli originální nápad s rozdáním deštníků a promítáním na ně, a zvládly jsme ještě pavilon Slovinska, který nás upoutal zelenou vertikální stěnou. Skončily jsme na pivu v českém pavilonu a měly jsme štěstí – u stolu jsme zapředly hovor s Češkou Alenou, která žije v Dubaji už dvacet let a živí se jako event manažerka. Prozradila nám spoustu zajímavostí o tom, jak to v Dubaji chodí: protože místní ekonomika je hodně závislá na turistech, postihl ji covid celkem tvrdě, a proto jsou také dnes místní k turistům dosti shovívaví (třeba co se týče oblékání). V porovnání se Saúdskou Arábií je místní režim poměrně liberální, ale i tak zůstává nesmiřitelný vůči svým odpůrcům, nebo třeba ke členkám vládnoucí rodiny, které by chtěly utéct na západ a žít si po svém. Za těch dvacet let, co Alena v Dubaji žije, se prý poměry hodně uvolnily, a současný korunní princ má různé osvětově progresivní nápady, například přišel s kampaní „30 dní po 30 minut“, kdy se mají všichni snažit po celý měsíc 30 minut denně sportovat, nebo propaguje lepší péči o domácí mazlíčky a dokonce adoptoval jednoho postřeleného pejska.

Náš hovor se ale přirozeně stočil na Ukrajinu, protože i Aleně dělá válka velké starosti a všem nám mění pohled na to, co je důležité a co ne...

V úterý se Jana brzy po ránu zase vyřítila na EXPO, kde zhlédla třeba ukrajinský pavilon se spoustou nalepovacích lístečků s povzbudivými vzkazy od návštěvníků, ale mě trápily puchýře na chodidlech a neměla jsem už chuť pobíhat po pavilonech majících vesměs hodně podobná poselství. Tak jsem si v pomalejším tempu zase prohlížela Dubaj... o tom, co jsem tam viděla, si taky přečtete v příštím blogu.

Má EXPO vůbec ještě smysl?

Tuším, že světové výstavy zažívaly svůj vrchol v 19. až 20. století, kdy opravdu umožňovaly milionům návštěvníků seznámení s nejrůznějšími zeměmi světa, jejich turistickými krásami, kulturními zvláštnostmi a pokročilými technologiemi. To všechno jste mohli i tenkrát zhlédnout v nějakém časopise, knize, později ve filmu, ale to se přece jen nedalo srovnat s dnešními možnostmi, kdy můžete cokoli dopodrobna prozkoumat na internetu, nebo si prakticky kamkoli osobně zaletět, pokud vás něco hodně zaujme.

Nikdy předtím jsem na žádné světové výstavě nebyla a ani mě nenapadlo se na nějakou chtít podívat, takže nemám srovnání. Tady mi ale připadalo, že celé EXPO má na můj vkus ráz značně popíkový a disneylandový – možná tím víc, že se koná právě v Dubaji? Protože celá Dubaj má sklony ke kýči, nabubřelosti, okázalosti a opulenci? Anebo je to naopak, EXPO je takové vždycky a právě Dubaj je pro jeho pořádání Expa ideálním místem...

Autor: Eva Hauserová | pondělí 14.3.2022 7:57 | karma článku: 11.78 | přečteno: 276x

Další články blogera

Eva Hauserová

Elektromobil do každé domácnosti!

Odpůrci elektromobility tvrdí, že je to slepá ulička a z různých důvodů na elektřinu nikdy nebude jezdit většina aut. Vidím to jinak.

19.8.2022 v 9:20 | Karma článku: 10.45 | Přečteno: 1089 | Diskuse

Eva Hauserová

Temná ruská chapadla

Na jedné z eko akcí, které objíždím, jsem narazila na neuvěřitelné výsledky ruského trollení. Až do této chvíle jsem proruskou propagandu ignorovala – jak člověk už tak doufá, že když si něčeho nebude všímat, samo se to vytratí...

16.8.2022 v 9:51 | Karma článku: 29.04 | Přečteno: 892 | Diskuse

Eva Hauserová

Z německého koncentráku do sovětského Ruska

Evelina Merová byla ještě jako dítě a dospívající dívka vězněna v nacistických koncentrácích, jako válečný sirotek se dostala do Leningradu a prožila tam většinu života. Její vzpomínky jsou dojemné, fascinující - a také varovné.

1.6.2022 v 8:25 | Karma článku: 22.82 | Přečteno: 626 | Diskuse

Eva Hauserová

Zemědělství rozhoduje o zdraví krajiny

Poslední květnovou středu jsem strávila na semináři nazvaném Šetrné metody hospodaření na zemědělské půdě, který se konal ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby (VÚRV).

30.5.2022 v 8:35 | Karma článku: 9.46 | Přečteno: 287 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Miroslav Václavek

Na kole na hranice Ruska

Plánoval jsem tuhle cestu už nějakou dobu, ale vždycky mi do ní něco vlezlo. Jednou práce, podruhé zase něco takzvaně něco důležitého a potřetí taky cosi, až jsem praštil pěstí do stolu a řekl si dost.

29.9.2022 v 17:00 | Karma článku: 13.01 | Přečteno: 224 | Diskuse

Tomáš Flaška

Bunkr diktátora Envera Hodži v Tiraně

Albánie byla jednou z komunisty nejvíce sevřených zemí v Evropě. I na začátku tohoto století si prodělala své. Ale teď už kráčí dobře vpřed. Zbyly jen vzpomínky a tady je jedna z nich.

29.9.2022 v 10:28 | Karma článku: 20.84 | Přečteno: 313 | Diskuse

Jan Bartoň

Kalvárie u Ostrého

V blízkosti Úštěku se nachází Kalvárie v obci Ostré více jak tři sta let. Z let bolševika si odnesla těžké šrámy a teď se pomalu probouzí do své někdejší krásy.

29.9.2022 v 8:00 | Karma článku: 15.68 | Přečteno: 306 | Diskuse

Klára Žejdlová

Cyklisto, pozor na banány!

Tedy ne, že by bylo toto ovoce pro cyklisty nebezpečné... I když... Někdy se nebezpečným stát může. Ovšem ne proto, že jej cyklista jí, ale spíš proto, KDE ho jí...

28.9.2022 v 15:06 | Karma článku: 9.88 | Přečteno: 277 | Diskuse

Pavlína Basařová

Na kole kolem Česka - část 9: Slezsko

Objíždíme hranice naší země na kolech. Po letech už víme, že všude je nádherně a všude nás něco překvapí. Letošní trasa nás zavedla do Slezska - z Bohumína do Lipová-lázně.

28.9.2022 v 11:16 | Karma článku: 10.87 | Přečteno: 280 | Diskuse
VIP
Počet článků 368 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2149

Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, v současnosti přírodní zahradnice a ekoložka, www.hauserova.cz. Jako editorka jsem vymyslela a dala dohromady Encyklopedii soběstačnosti 1-2, sestavuji  edici brožurek Klíč k soběstačnosti, viz e-shop na www.permakulturacs.cz. Radím s plánováním a osazováním nízkoúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Mé minikurzy přírodního zahradničení najdete na www.naucmese.cz.

Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.   

Najdete na iDNES.cz