Štěstí je v jednoduchosti

Indicko-britský aktivista, autor a myslitel Satiš Kumár předkládá čtenářům své náhledy na to, jak uzdravit naše nespokojené duše, jak reformovat lidskou společnost a jak zajistit její zdravé a přirozené fungování.  

Satiš Kumár má jednoduchost (v originále se jeho kniha jmenuje Elegant Simplicity) v krvi a ví, o čem mluví: narodil se do prostých poměrů v Indii a zažil, jak se dá harmonicky a šťastně žít prostým životem zemědělců a pastevců, bez elektřiny a civilizačních vymožeností, ale zato s bohatstvím sociálních kontaktů, vzájemné podpory, zpěvu, tance a duchovnosti. Otřes z otcovy předčasné smrti ho přiměl k tomu, aby se v devíti letech stal džinistickým mnichem a setrval tak až do svých osmnácti let. Džinismus dovádí ideály jednoduchosti, skromnosti, odpoutání od hmotných statků a nenásilí opravdu až na hranici možného. Satiš také časem zjistil, že jeho cesta nebo životní úkol spočívá v aktivitě, v uvádění těchto ideálů mezi širokou veřejnost, a stal se přesvědčeným gándhíovcem. Přesídlil do Británie a založil zde dvě inovativní školy: nejprve Small School pro děti, a pak Schumacher College pro ekologicko-spirituálně-holistické vzdělávání dospělých.

Úplně jiná škola

Schumacher College jsem sama navštívila v roce 1997, kdy tam měli zájemci o studium z postkomunistických zemí možnost získat stipendium (jinak jsou tamní kurzy na naše poměry dost drahé). Můj kurz trval tři týdny a každý týden jsme měli jednoho hvězdného lektora: Johna Michella (magické siločáry a další tajemné prvky v krajině), Ralpha Metznera (meditace, změněné stavy mysli) a konečně Ruperta Sheldrakea (morfická pole). Tenkrát mi nedocházelo, jak moc je tahle škola světově unikátní. Její naprostou odlišnost od všeho, čím jsem do té doby prošla, jsem přikládala prostě tomu, že k nám do postkomunistického závětří nic takového zatím nedorazilo. Vyučování se prolínalo se spoustou dalších aktivit, my studenti jsme pracovali v kuchyni, prováděli úklid, vzájemně jsme se častovali nabídkou večerních programů, chodili a jezdili jsme na výlety a exkurze po okolí, já jsem trávila dost času v knihovně nebo v terénu malováním krajinek pastely. Běžně se i zahradničí, ale byl právě listopad, a tak jsme na zahradě nepracovali. Zato jsme si dělali oheň u příležitosti Guy Fawkes Night a jeden večer jsme nacvičovali čtverylku...

Škola byla vedena nehierarchicky, do našeho programu přispívalo několik jejích zaměstnanců, ale také mi nedocházelo, že Satiš je jejím hlavním iniciátorem, zakladatelem a duší. Zaregistrovala jsem ho jako „toho jogína, co vede ranní meditace“.

Ideál harmonické jednoduchosti

Myslím, že většina z nás má v podvědomí zasutý ideál „ztraceného ráje jednoduchosti“, který si někdy ztotožňujeme s životem našich předků – jak říká A. A. Gajdušková, sběratelka receptů našich prababiček, „lidé na vesnici se nadřeli, ale měli čistou hlavu“. Jejich svět byl jednoduchý. A proč by nemohl být jednoduchý i náš svět? Tedy proč bychom si ho nemohli takový - aspoň pro sebe a své bezprostřední okolí - udělat? Kdysi dávno jsem byla na vystoupení dalajlámy na pražském Výstavišti a můj hlavní dojem byl stejný: jak je to jednoduché! To vyzařování všeobjímající lásky a univerzálního přijetí – vždyť stačí být prostý, oprostit se. Kdosi dokonce řekl, že dalajláma „vystupuje jako prosťáček“. A ono je to nesmírně působivé!

Konečně asi s tím má souvislost i současná móda minimalismu, zbavování se přebytečných věcí, bezobalovosti, pomalého jídla (Slow Food), pomalé módy (Slow Fashion) a podobně.

Jednoduchost v podání Satiše Kumára v sobě zahrnuje sociální i ekologickou spravedlnost: „...abychom vedli dobrý, nápaditý a podnětný život, co do průmyslově vyráběného zboží si vystačíme opravdu s málem. Můžeme žít ze slunce, půdy a vody, což jsou všechno dary štědrého vesmíru. Můžeme žít ze vzájemnosti a důvěry, což jsou dary lidství. Můžeme žít s práce svých rukou a nohou, jejíž plody vůbec nemusíme nakupovat v supermarketech a obchodních domech.“

Velké téma je pro něj umění – je to veškerá tvořivá práce, i řemeslná, kterou děláme s láskou a zaujetím. Tedy pravý opak toho, že chodíme do zaměstnání, které nás nebaví, jen abychom si vydělali peníze a mohli si kupovat věci, které většinou nepotřebujeme.

Co se chápání umění týče, tady je až staromilský – konceptuální umění neuznává a díla typu legendárního dadaistického pisoáru odsuzuje. No, je pravda, že tohle umění reaguje na společnost, která je nějakým způsobem nemocná, v nepořádku… ale mně osobně by bylo kapku líto, že v tom ideálním, vysněném světě bychom asi byli zbaveni požitku z ironie, satiry, nadsázky, z kapku škodolibé reflexe reality, z možnosti zpochybňovat a stavět na hlavu úplně všechno… no, musím doufat, že v tomto ohledu by nedošlo na zákazy a lidé sami by svým zájmem rozhodovali, co je baví a co ne.

Prostotou za mír

Satiš v knize poutavě líčí své pěší putování po zeměkouli počátkem padesátých let, úplně bez peněz, během kterého navštívil hlavní města tehdejších jaderných velmocí - Moskvu, Paříž, Londýn a Washington – a přinesl tam požadavek odzbrojení a světového míru. Ohromilo mě, že v SSSR neměl potíže s byrokracií, která tam přece veškeré cestování velmi omezovala – vysvětluju si to tím, že jeho mírové poselství se tehdejší komunistické rétorice velmi hodilo. Do vazby se naopak dostal v Paříži. Samozřejmě že se s ním na všech místech sešel jen nějaký relativně nižší úředník a všude ho ujišťovali, že oni sami mír chtějí, ale nepřátelská strana jim to kazí...

Satiš říká, že obyčejní lidé, se kterými se během putování setkal, si nikdy nepřejí válku. V tomhle jsem zase trochu skeptická – vždyť nepřátelství a boje se běžně objevují i u kmenů žijících jednoduchým životem v přírodním prostředí. Satiš ovšem identifikuje, že nepřátelství má potenciál vzniknout ve chvíli, kdy se lidé vymezí jako „my“ oproti „nim“, kteří se něčím liší – národností, vírou a podobně. Bylo by tedy třeba, aby nad tímto vymezováním vždycky převládla láska a empatie. A jeho receptem, jak to udělat, je pěstování spirituality.

Environmentální poselství

Stejně tak Satiš vidí, že pokud by lidé měli přestat pohlížet na planetu a její zdroje sobecky a antropocentricky a měli by začít žít udržitelně, bylo by potřeba zvýšit jejich ekogramotnost. Dnes většina lidí pořád ještě ani netuší, jaké dopady na životní prostředí a na planetární zdroje má jejich běžný životní standard, protože jsou cíleně vedeni k tomu, aby všechno hodnotili „ekonometricky“, tedy podle finančních zisků a bez ohledu na škody, které to či ono může napáchat.

Také dnešní vědu, která ve jménu racionality pomáhá zvýšeným tempem drancovat planetu (třeba ve svých aplikacích na zemědělství) a připravovat válečné konflikty, navrhuje doplnit o spirituální vrstvu, aby byli vědci schopni holistického pohledu na svět. Tím si zase nejsem jistá – snad by stačilo přehodnotit pojmy „racionální“, „rozum“ a „rozumný“ a vidět si trochu dál než na špičku nosu…

Ale to je na knize asi právě to podnětné – přiměje vás, abyste o všech nahozených tématech samostatně přemýšleli. Proniknete do vidění člověka, který se celý život pohybuje mezi asijskou a evropskou kulturou a pro kterého je spiritualita velmi důležitou součástí duše, společnosti i světa obecně.

Její čtení mi působilo požitek a nastolovalo mi v duši stav harmonického klidu. Tím spíš, že je napsaná mimořádně krásným jazykem a používá působivé obrazy, což velmi dobře zprostředkovává překlad Vojtěcha Ettlera.

Satiš Kumár, Krása jednoduchosti, umění dobrého života, Alferia 2021