Pohnutý výlet na Červenou Lhotu

Před pár dny jsem cestou domů z jižních Čech navštívila Červenou Lhotu – o prázdninách jsem tam dělávala průvodkyni zhruba před (pro mě neuvěřitelnými) pětačtyřiceti lety!  

Den, kdy jsem tenhle výlet podnikla, byl pro mě od rána docela dramatický. Nebo řekněme emocionálně náročný. Ráno jsem vyjela po vedlejších silničkách od Jindřichova Hradce – a najednou mi přes cestu přeběhla srnka. Jé, to je hezké! radovala jsem se. Jenomže když jsem se přiblížila k místu, kde jsem srnku zahlédla, vletěla mi přímo pod auto druhá. Myslím, že to byl odrostlejší kolouch (soudě z bílých flíčků v srsti) a ta první srnka byla nejspíš jeho matka.

Dupla jsem na brzdy, ale nebylo to už nic platné. Ten šok! Vystoupila jsem a šla jsem se podívat, co se přesně stalo. Na silnici jsem našla odštípnutou SPZku a pod předním nárazníkem ležící srnku, která se ještě slabě pohybovala. Zpanikařila jsem a hned jsem volala 112, aniž mi bylo jasné, co vlastně chci – snad aby srnku přijeli resuscitovat? Vtom jel naproti mně autobus, řidič zastavil a vybídl mě, abych mu srnku posunula pod kola, že jí přejede hlavu – to bylo vlastně rozumné, ale nedokázala jsem na ni sáhnout, a kromě toho mě zrovna přepojili na policii. Srnka sebou prudce zaškubala a pak definitivně zplihla. Autobus odjel. Policisty zajímalo jen to, jestli mám pojištění na škodu způsobenou zvěří – jenže jediná škoda byla ta odloupnutá SPZka, takže vůbec nestálo za to řešit pojištění. Policisté tedy řekli, že to oznámí myslivcům, srnka se nehýbala, tak jsem jela dál… ale dost v šoku a vynervovaná, nikdy jsem nic tak velkého nezabila a bála jsem se, co mě ještě potká.

Jak jsem se blížila vedlejšími silničkami k Červené Lhotě, všude jsem viděla spoustu vyvrácených nebo polámaných stromů; pokud zasahovaly do silnice, byly označeny červenobílými bezpečnostními páskami . Pozůstatek nedávné vichřice. Takhle na sebe upozorňují klimatické změny a varovně zvedají prst.

Ochutnávka života poslední šlechty

Zámek byl tak nějak jiný, než jsem si ho pamatovala. Pokladna se z průjezdu přestěhovala ven, až za most přes příkop, rybník obklopující stavbu a dodávající jí na malebnosti je momentálně vypuštěný kvůli problémům s hrází. Prohlídkové okruhy jsou hned tři a já jsem se vydala na obhlídku toho, kde jsme před léty působily my. Ano, všechno zase začínalo nazutím papučí, a to na stejném místě chodby nad schodištěm! Interiéry ale vypadaly jinak, teď jsou plné nábytku a zařízené co nejvíc tak, jako by v nich ještě žili poslední majitelé. Mám dojem, že to je kurátorská linie, po které se vydalo hodně zámků. Za mého působení koncem 70. let byly pokoje mnohem prázdnější a o osudech posledních majitelů, kteří tu žili ještě za války, se myslím nemluvilo vůbec. Všechny ty věci zřejmě přežily někde v depozitáři! Pár kousků jsem ale poznala, třeba vykládané sekretáře, cínové nádobí nebo některé obrazy.

Také výklad průvodkyně byl takový neformálnější, až rozverný a bodrý – my jsme se podle předepsaného textu snažily lidem nutit různá nudná fakta z historie o tom, kteří pánové kdy zámek vlastnili, což návštěvníci stejně nevnímají, nebo to okamžitě zapomenou. Padesát minut prohlídky tudíž uteklo jako nic.

Naše duše před pětačtyřiceti lety

Samozřejmě se mi vybavovala atmosféra, v jaké jsme my průvodkyně tehdy na zámku žily. Na prázdniny se sem přijímaly výhradně dívky – vlastně to byla genderová diskriminace, ale to nikdo neřešil. Většina lidí vzpomíná na dobu, kdy jim bylo dvacet nebo něco přes dvacet, velmi pěkně. Já moc růžové vzpomínky nemám – naopak bych řekla, že se mnou něco neustále cloumalo, a zdaleka to nebylo jen hledání nějaké životní lásky, partnera – spíš i pochybnosti o mém údělu tady na světě, o tom, co se ode mě čeká, a bylo v tom i ironicky hořké konstatování, že svět a život se v reálu velmi, velmi liší od proklamovaných modelů a fasád vystavovaných navenek. A tím zdaleka nemyslím jen tehdejší socialistické fráze a „život ve lži“. Cítila jsem se dost podobně jako Sylvia Plath, jak to popsala v románu Pod skleněným zvonem. Ve srovnání s tím jsem už dnes neotřesitelně vyrovnaná a o stav duševní pohody mě připraví máloco – požehnané stáří!

Hlavní průvodkyně čili kastelánka, která žila na zámku celoročně, Eva V., určitě snila o budoucnosti velmi romanticky. Její další život byl takový rozervaný a dramatický, jak se sluší na prokletou básnířku nebo nepochopenou spisovatelku. Střídala zaměstnání, chtěla se „ušpinit od života“ a poznat nejrůznější, i podřadnější manuální práce a lidičky, kteří se motají na okraji společnosti… a vlastně nikdy nezačala žít usedle, jak to bývá běžné. I její nedávná smrt byla dramatická – uhořením.

To průvodcování nám připadalo jako báječně exkluzivní prázdninová brigáda. Bydlely jsme na zámku v přízemí (dnes jsou tam asi kanceláře), a samozřejmě nás zajímali kluci, kteří se tam objevovali nejčastěji v partách trempíků a se kterými jsme chodily do hospody...

A okolí zámku bylo prosté dnešních stánků se suvenýry, kiosků a restaurací, a bylo takové ošuntělejší, i když zámek sám byl načinčaný a návštěvnice středního věku obvykle nejvíc ze všeho oceňovaly, jak je vzorně naklizený… my průvodkyně jsme měly od správce pana Paulíka nařízeno sbírat špačky cigaret na nádvoří a na mostě… ostatně pan Paulík (myslím, že je to pořád on) má dnes v domku u zámku galerii.

Pročítám své deníčky a mám pocit, že jsou psány s ohromnou vervou – jako by mě to všechno strašně bavilo… okopíruju pár úryvků.

Červená Lhota 1976

Co tady ve volném čase podnikáme:

Společenský život rovná se hospoda u Průšů v Jižné. Jiřina tam nechodí, protože nebydlí s námi na zámku a má tady svého policistu Pepíka, se kterým si vystačí. Ria tam nechodí taky, neboť nesnáší hospodský pach a večer se musí učit a psát dopisy svému Milanovi. Poprvé jsme tam tedy šly ve složení já – Markéta – Rena – Maruška. Bavily jsme se tam s jakýmisi studenty z Hradce. Zábava s JAKÝMIKOLI hochy v tomto složení vypadá tak, že jeden z hochů bere na Renu a tiše se s ní baví a my s Markétou halasíme, smějeme se a žvaníme s těmi ostatními. Takže z těch dvou studentů z Hradce jeden bral na Renu a tiše se s ní bavil a ten druhý hlasně žvanil se mnou a s Markétou. Maruška pochopitelně mlčela a usmívala se.

Pak přijeli Tišnováci. Z té party, co u mě byla v říjnu na třídením permanentním mejdanu, tady byli jenom dva: Pavel a Habe. Ten nejukecanější, Jožan, zůstal doma s manželkou. Dohromady těch lidí bylo ovšem asi patnáct, z toho asi třetina dívek.

První večer u Průšů proběhl tak, že my s Markétou jsme halasně žvanily s Pavlem na téma jeho nového rezavého plnovousu; také jsme halasně zapisovaly do sešitu plků, který v té společnosti koloval. Já jsem tam napsala například tohle: „MARKÉTA EŠTĚ NEBYLA ČŮRAT. JAK TO? ASI MÁ MÁLO VYPITO.“ Rena k tomu připsala: „Eva našla sílu v pívu.“ Nebo Markéta: „PAVEL SE NEZPÍJÍ DO NĚMOTY, ALE DO ŘEVU.“

Odešly jsme brzy, protože v té společnosti – a to už jsem pozorovala v Praze – nebyl nikdo schopen pronést jedinou souvislou větu. Ani zpívat souvislé, celé písničky. S výjimkou krásné trojhlasé hymny „Ó pozdraven buď krígl náš, á-á-á-ámen.“ Krígl je brněnsky půllitr.

Maruška měla s sebou skvělého společníka: návštěvníka zámku, na první pohled slizkého třiceti-čtyřicetiletého chlapa, který ji po prohlídce požádal, jestli by neměla večer čas říct mu něco o průvodcovské práci; Marušku vůbec nenapadlo, že by tím takový – podle ní – dědek mohl myslet i něco jiného, a upadla tak do jeho osidel. Tedy vlastně neupadla, ale dostala se do situace, kdy se ho nemohla zbavit.

Další den se holky u pokladny skamarádily se dvěma zakřiknutými techniky. To bylo tak: v okénku se zjevily dva podivné obličeje, jeden dlouhý a smutný, se středověkým účesem, druhý s neobyčejně silnými brýlemi. Hlas prvního člověka bych chraplavý, ochuzený o hlásku „ř“ a částečně i „r“, o druhém člověku jsem se zpočátku domnívala, že mluví schválně komicky dementním tónem, ale pak jsem pochopila, že je to jeho normální projev.

Po delším dohadování, jestli si u nás můžou schovat kytaru, na nich Markéta s Renou začaly vehementně vymáhat zahrání aspoň jedné písně. Ačkoli zřejmě použily veškerého svého šarmu, stydliví technici se nedali obloudit; jenom mlhavě přislíbili, že by snad večer něco zahráli v hospodě.

A tak se večer sešly u dlouhatánského stolu tři party: na jednom konci seděli Tišnováci, na druhém technici, kteří se záhadným způsobem rozrostli na tři, a mezi nimi my: já, Markéta, Rena a tentokrát Iva. Zazpívaly jsme píseň, kterou jsme složily: krásně dementní text o pěstiteli-mičurinci, který vypěstoval na jabloni hrušky a pak umřel, bacen hruškou do hlavy.

Současně jsme ještě stihly halasně žvanit se dvěma techniky, zatímco třetí z nich se tiše bavil s Renou. Markéta řekla technikům, že když se stydí hrát i v hospodě, tak že je my dívky zavedeme na seník za vesnici a tam nám snad zahrají. Tak mi tedy nezbylo než odejít s dívkami a nesmělými techniky na seník.

Když jsme tam dorazili, začal technik se středověkým účesem hrát na kytaru a zpívat. Postrádalo to hlásky „ř“ a „r“ a ve vyšších tóninách kvílel a smrtelně chroptěl. Bylo to špatné, byť dojemně procítěné. Nenápadně jsem sledovala čas a jemně a vytrvale jsem působila ve směru návratu do zámku v rozumnou dobu.

Konečně jeden z techniků usnul a druzí dva nás šli doprovodit. Jeden z nich se tiše bavil s Renou, my s Markétou jsme halasně žvanily s tím druhým. Cestou jsem se stavila ve výčepu pro sirky: tu nastala trapná situace, neboť jsem si uvědomila, že mám na svetru vzadu silnou vrstvu nachytané slámy. Couvala jsem tedy z výčepu pozpátku, což muselo být velice efektní.