Minulý týden jsem si přinesla ze zahradnictví a vysadila na záhonek rostlinu se slibným názvem záplevák – hmmm, ten by snad mohl na mé nízkoúdržbové zahrádce obstát. Načež jsem z ní druhý den našla jen oslintané pahýly.
To mě rozzuřilo.
Existuje spousta zvířátek, která mi na zahrádce něco okoušou či vysají a nijak mě to nerozhodí. Jenže španělští plzáci se vyznačují úpornou žravostí a neomylně si vybírají rostliny, na kterých mi zrovna nejvíc záleží, tedy ty čerstvě vysazené, nebo právě klíčící. To má snadné vysvětlení – mladá rostlinka nám lidem chutná také nejlépe, a oslabená rostlina, prožívající šok z přesazení, zase uvolňuje do svých tkání cukry, a tím je pak chutnější.
Asi bych už ani nemusela čtenářům připomínat, že k nám plzáci dorazili s vlnou oteplování klimatu a jako cizorodý druh nemají v naší přírodě dost přirozených nepřátel. Ale přesto se mi zdá, že se příroda jejich přemnožování brání i sama – když se objevili poprvé, tuším v roce 2015, způsobili na zeleninových záhonech úplnou katastrofu, sežrali naprosto všechno a nebylo před nimi obrany ani úniku. To už se pak neopakovalo, ale přesto jsou velmi nepříjemní a stále dychtivě čekají, co si na zahradu vysadíte nového, zajímavého a obzvlášť chutného.
Jak na ně
U větších pozemků se neomylně osvědčují kachny plemene indický běžec, ale ty potřebují plochu aspoň nějakých tisíc metrů čtverečních. Co když máte běžnou malou zahrádku u rodinného domku?
A) Přímé hubení
Lidé si vyvinuli spoustu metod hubení, z nichž některé jsou docela sadistické. Slimáky solí, přestřihávají, nabodávají, rozšlapávají, zavírají do igelitových pytlíků nebo plastových lahví a celé to pak vyhazují do popelnice... a já osobně je zalévám vařící vodou, protože mi to připadá nejrychlejší a působící obětem co nejmenší utrpení. Všechny tyhle metody ovšem vyžadují slimáky najít, případně posbírat.
B) Pasti
Co když na jejich sběr nemáte čas? Pak můžete klást různé pasti, funguje třeba slupka od melounu (ale z ní musíte slimáky včas sebrat, aby neutekli, protože za jídlem vycházejí, tedy se vyplazují, v noci), nebo mělká miska s pivem, do kterého slimáci vlezou a utopí se. Voda jim nevadí, ale i slabý alkohol na ně působí vražedně; doufám, že taková smrt v omámení je také dosti milosrdná, a loni jsem tyhle pasti neustále líčila, ale i levné pivo něco stojí, a výsledkem je tekutina s utopenými slimáky, která v kompostu velmi nepříjemně zahnívá, takže jsem ji nakonec ji musela naložit do uzavřeného kbelíku s bokaši kompostem (tam veškeré odpady zkvasí, tedy anerobně se rozloží, ale nepáchne to). Což znamená, že se mi celkově tahle metoda dost prodražila.
Letos zkouším jednoduše nastražit k záhonkům prkna, pod kterými udržuji vlhko, takže se tam slimáci přes den rádi uchylují. Do jisté míry to funguje.
C) Fyzické bariéry
Zkoušela jsem uzavírat VIP rostliny pod poklopy z PET lahví, ale slimáci stejně nějak pronikli dovnitř, nejspíš bariéry podlezli. Má nejnáročnější akce tohoto typu spočívala v nákupu dřevěných lišt, které jsem polepila smirkovým papírem a poskládala kolem záhonu. Vyšlo to o dost dráž než zmiňované pivní pasti. Efekt to nemělo žádný – myslím si, že se slimáci i v tomhle případě pod zábranami podplazili.
D) Biologické a chemické zbraně
Existují parazitické hlístice, kterými slimáky naočkujete a ony je zlikvidují; jenomže tyto přípravky jsou drahé, většinou vyprodané, jejich aplikace je poměrně složitá (terén nesmí vyschnout) a jejich působení je jen dočasné – není to tak, že byste hlísticemi snížili populaci slimáků na pozemku jednou provždy.
Chemické granule by se na přírodní zahrádce používat neměly, v ekorežimu je přípustný jedině Ferramol, což je sůl železa, která jinak (skoro) ničemu nevadí, ale ani ten neúčinkuje jako univerzální „stříbrná kulička“ řešící všechny problémy.
Slimáci jako etický problém
Hela Vlašínová ve své knize Zdravá zahrada popisuje soužití se slimáky, kde jejich stavy regulujete pouze likvidací jejich vajíček: odnášíte je na kompost, lákáte je tam, kde jsou prospěšní (kompostu prospívají, pomáhají ho rozkládat a jejich sliz je pro rostliny velmi výživný), a koncem léta jim připravíte pěkná prkna, pod která nakladou vajíčka. Pak prkna obrátíte spodní stranou nahoru, necháte na ně pražit sluníčko – a je to.
Tahle metoda je poměrně pracná a zlikviduje jen malou část slimáků, a tak se bohužel stále uchyluji k vraždění. To trápí mého staršího vnoučka, který slimáky lituje, zatímco jeho kamarádi a kamarádky je většinou pokládají za hnusné a jejich osud jim přejí.
Existuje také teorie „desátku“ - ta říká, že se s plzáky můžete domluvit na kompromisu; když se na ně přestanete zlobit a dopřejete jim nějaký podíl z úrody, vycítí to a přestanou se k vám a vašim rostlinám chovat extrémně nepřátelsky. - No, myslím, že v tomto případě člověk neoperuje se slimáky a jejich psychikou, ale se svými vlastními postoji. Ostatně jsem si mnohokrát v praxi ověřila, že jejich žravost není závislá na tom, jestli je momentálně nenávidím víc nebo míň; nejzáludnější útoky podniknou vždycky ve chvíli, kdy už pomalu zapomenu na jejich existenci. Spíše bych tedy řekla, že jsou povahy narcistní a chtějí být stále ve středu pozornosti a zájmu.
