Neděle 11. dubna 2021, svátek má Izabela
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 11. dubna 2021 Izabela

Permakultura a lidé, aneb lidé v permakultuře

30. 07. 2020 11:16:44
Když přemýšlím o tom, jak aplikovat permakulturní přístupy a metody nejen na pozemky, ale také na lidi, vychází mi z toho, že je potřeba co nejúčelněji a nejpohodyplněji využívat lidské zdroje (ano, human resources - HR).

Nejdřív stručné shrnutí: Permakultura se vyznačuje tím, že usiluje o maximální spolupráci s přírodou, o napodobování jejích procesů a jejich zacyklování, aby nevznikaly žádné odpady, všechny zdroje se co nejlépe využívaly a cykly se uzavíraly v místě, třeba na pozemku či farmě. K tomu ještě přistupuje permakulturní etika – péče o zemi, o lidi a zatřetí princip „spravedlivých podílů“, neboli přiměřené a férové distribuce zdrojů, které jsou k dispozici.

Pokud jde o lidi, v praxi to znamená, že by se měli co nejlépe a nejplněji seberealizovat – čili je potřeba co nejlíp využívat jejich individuální schopnosti, dovednosti, talenty - a co se týče jejich zvláštností, třeba i nepohodlných, respektovat je a pokud možno je využít také. (Skvělý příklad je Greta Thunberg, trpící Aspergerovým syndromem, který působí až posedlé prosazování toho, co pokládá za správné – a tím ukazuje ostatním „normálním“ lidem naléhavost klimatické krize a reálnost jejího řešení...)

Takže v permakulturně organizované skupině lidí by bylo ideální nikoho neomezovat, počínat si naprosto nehierarchicky, protože hierarchie vždycky znamená určitý nátlak, omezování a používání síly, a naopak lidi stimulovat, naslouchat jim, vytvářet pro ně bezpečné prostředí a nastavit všechno tak, aby se sami co nejvíc rozvíjeli a aby vznikaly lidské systémy, které už se budou samy udržovat v chodu, vylepšovat se a dosahovat stále úžasnějších výsledků.

To všechno zní hezky, ale realita je jako obvykle složitější.

Zkušenosti z našeho spolku

Náš permakulturní spolek zažíval zhruba před devíti lety nejdřív hluboké krize, pak jen mírné skřípání, a nakonec se asi před čtyřmi lety všechno ustálilo na poklidném chodu, v radě jsme zůstaly samé ženy (bílá střední třída :-)) a zdálo se, že máme podobné zájmy, vyladění a docela dobře se shodneme.

S nehierarchičností nemáme podle mého názoru problémy – ale to je názor předsedkyně, takže to ostatní třeba vidí jinak. Před časem jsme se sešly s ženami z brněnského Nesehnutí, což je iniciativa, která funguje nehierarchicky a vydala dokonce i brožurku „Kdo tady šéfuje? aneb Nehierarchické řízení v praxi“, kde vysvětlují, jak to může fungovat. Ve zkratce řečeno – základní podmínka je opravdu hodně komunikace, kontaktů a „schůzování“ všech zúčastněných. Oni mají kolektivního statutára, my ne, statutár jsem já, což mi není příjemné, ale na druhé straně mám pocit, že takhle je to jednodušší a že pro ostatní je určitá úleva a ulehčení, že nemusíme úplně všechno rozhodovat společně a neustále se kvůli všemu domlouvat a schůzovat. (Tedy kromě případů, kdy se projeví má naprostá nezpůsobilost pro statutárování, například když úplně zapomenu, že máme zřízenou datovou schránku, a dokonce tvrdím, že ji nemáme, což vede k průšvihům, protože ve schránce zůstávají důležité výzvy od soudu...)

Náš spolek je rozptýlený po celé ČR, a navíc ve vegetační a zahradnické sezóně opravdu nemáme na žádné schůzování čas, a tak nám vlastně ani nezbývá nic jiného než věci, které je třeba řešit, „protáhnout“ e-maily a sdílenými dokumenty v rámci naší rady, a najít nějakou shodu. To nebývá moc těžké, protože obvykle převládne názor té radní, která se věcí hodlá dál zabývat, a ostatní to víceméně nechají plynout. Účty máme transparentní a nikdo snad nedělá žádné nepravosti, ostatně obohacovat se v našem chudém spolku ani moc nejde.

Jenomže to všechno má přece jen své háčky.

Různé potřeby a očekávání

Potenciální zádrhele vznikají tam, kde lidé mají různou motivaci, proč se do práce v neziskovce pouštějí, a tím pádem i rozdílná očekávání. Pozoruji, že lidé se v tomhle směru dají rozdělit na dvě hlavní skupiny: na „solitery“ a „kooperativce“. My soliteři pracujeme velmi samostatně, jako bychom ty ostatní ani tak moc nepotřebovali, zatímco kooperativci se chtějí neustále družit, a když mají něco dělat a užít si to, potřebují k tomu parťáky. Samostatná práce znamená často také práci osamělou, a to je pro někoho velká překážka, protože mu primárně jde o příjemnou partičku podobně vyladěných lidí, scházení se a společné aktivity, a špatně snáší osamělé vysedávání u počítače, osamělé obcházejí úřadů, nebo co je v dané chvíli zrovna potřeba.

Je fakt, že koronavirová krize nás přiměla, abychom v radě začaly víc používat on-line konference, což je dobrý způsob, jak přece jenom zůstat vzájemně ve styku, a tím se tahle otázka částečně vyřešila.

Práce s vlastními zdroji

Permakultura hlásá, že člověk má začínat u sebe, a opravdu, „management“ vlastních lidských zdrojů je základ a možná je úplně nejtěžší. V mém případě to znamená nenabírat si pořád nové úkoly, nechat věci plynout a nedělat si starosti s tím, že někdo třeba nedělá věci úplně podle mých představ. Jako koordinátorka nesnáším, když mám někoho uhánět a upomínat, ale je pro mě těžké si říct, že má ten úkol delegovaný a že to prostě nějak dopadne. Teď si znalí čtenáři asi pomyslí, že tohle je přece jednoduché – u každého úkolu se stanoví, „kdo, jak a dokdy“ to udělá, a hotovo. Jenomže to „dokdy“ se nám často rozmlží a vytratí, a u dobrovolné volnočasové činnosti ani není divu. A já bych měla ostatním funět na krk a pošťuchovat je? Trpím tím jako zvíře a některé úkoly mám chuť radši udělat sama, jen když to bude odsejpat...

Velký problém mám s nutnou úřednickou prací: řekla bych, že jsem schopná věci koordinovat v hrubých obrysech, aby fungovaly, ale naprosto nejsem schopná vést nějaké záznamy a dokumentaci tak, aby to bylo přehledné, aby tak byly zachyceny detaily a aby se věci daly zpětně najít. Detaily, záznamy a lejstra mě nebaví, a tím pádem na tyhle věci okamžitě zapomínám a vzniká chaos. Naše tajemnice se toho ujala, nadělala sdílené dokumenty a tabulky, jenomže my je stejně nepoužíváme. Jak tohle správně vyladit? - Pomoc, na tohle nechci vůbec myslet, protože mě to strašně nebaví... pojďme si radši naplánovat novou obrázkovou knížku, nebo nějakou hezkou letní akci!

Práce se zdroji ostatních

Předloni jsme v naší radě zkoušely metodu Dragon Dreaming pod vedením kouče. Dragon Dreaming, neboli Dračí snění, pomáhá skupině stvořit a rozvíjet společnou vizi. Pracuje s cykly, které mají čtyři stádia: snění, plánování, realizaci a oslavu. Tím zajišťuje, aby se lidé nevyčerpali jen v neustálém plánování a realizacích, jak jsme na to běžně zvyklí.

Na začátku jsme si prošly procesy „krystalizace“ našich očekávání a společných cílů, a vynořilo se něco trochu jiného, než co jsem čekala – očekávala jsem věcné, „hmotné“, uchopitelné cíle (jako například co uspořádáme za akce a vydáme za publikace), ale místo toho nám vyplynuly cíle jaksi nehmotné a těžko uchopitelné (jako pohoda, přátelství, sdílení a podobně). Pak se ovšem těžko definovalo a určovalo, jestli jsme těchto cílů dosáhly.

V Dragon Dreaming si z cílů, na kterých se shodnete, vytvoříte krásnou barevnou mapu zvanou karabirrdt, která vám ukazuje cesty, po jakých se budete od cíle k cíli ubírat. Tuhle mapu máte mít stále před očima a občas se k ní vracet a hodnotit – oslavovat... náš karabirrdt leží na dně skříně, kam ukládám různé „plachty“ z kurzů, a za dva roky jsme ho vytáhly jednou nebo dvakrát a zjistily jsme, že z našich „měřitelných“ cílů se nezrealizovalo prakticky nic, co se týče těch neměřitelných... řekla bych, že jsme na tom pořád stejně. Na druhé straně jsme za tu dobu vyvinuly spoustu dobré a úspěšné činnosti – ale s karabirrdtem neměla nic společného.

Náš kouč nám říkal, že v naší radě úplně chybí vzájemná péče. Ta by nejspíš spočívala v osobních setkáváních, kde bychom si užily kamarádství a pohodu. Jenže se ukazuje, že my soliterky (které už teď výrazně početně převažujeme nad kooperativkami) si na nějakou vzájemnou péči asi ani netoužíme a nepotřebujeme udělat čas. Ono to nějak funguje a fungovat bude, ale je jasné, že náš spolek bude přitahovat ke spolupráci hlavně další solitery a soliterky, zatímco pro kooperativní typy tak moc velkou přitažlivost mít nebude.

No, zní to trochu cynicky... ale na druhé straně, takhle nám ta situace organicky vykrystalizovala.

Tak si to užívejme takové, jaké to je.

Autor: Eva Hauserová | čtvrtek 30.7.2020 11:16 | karma článku: 9.15 | přečteno: 402x

Další články blogera

Eva Hauserová

Pěstitelské mýty a magie, díl třetí

Tentokrát o biodynamice, což je obor, který aspoň v některých svých částech připomíná magii nejvíc ze všeho, co jsem tu probírala. Lidé usilující o hospodaření v souladu s přírodou často biodynamické metody používají. Má to smysl?

11.4.2021 v 8:28 | Karma článku: 6.90 | Přečteno: 180 | Diskuse

Eva Hauserová

Zahrádkářské mýty a magie, díl druhý

Tentokrát o horninových moučkách a užitečných mikroorganismech: jak moc nám pomáhají? A stojí za to investovat do nich peníze, čas a námahu?

6.4.2021 v 7:32 | Karma článku: 11.62 | Přečteno: 322 | Diskuse

Eva Hauserová

Pěstujte si květiny k řezu

Domácí samozásobitelství květinami do váz není nic obtížného, chce to hlavně nadšení... a taky mít k ruce šikovné návody.

1.4.2021 v 7:57 | Karma článku: 6.14 | Přečteno: 177 | Diskuse

Eva Hauserová

Mýty, domněnky, magie a pravda na zahrádce

V zahrádkaření se tradují některé postupy a metody, které nemusí mít reálný podklad a někdy hraničí až s magií. Nedělám si nároky na to, že bych znala pravdu, ale k určitým věcem jsem kapku skeptická...

29.3.2021 v 8:29 | Karma článku: 11.88 | Přečteno: 436 | Diskuse

Další články z rubriky Životní prostředí a ekologie

Stisk Studentský deník

Koniklecová louka čelí davům návštěvníků. Pošlapané rostliny nemusí znovu vykvést

Koniklece na Kamenném vrchu čelí velkému nebezpečí. Přívětivé počasí totiž přilákalo na koniklecovou louku stovky lidí. Návštěvníci si tyto vzácné rostliny fotí, nedrží se na stezkách a koniklece bývají často pošlapané. Poškozená

10.4.2021 v 8:32 | Karma článku: 12.25 | Přečteno: 189 | Diskuse

Alexandra Dítětová

Teď by měla Greta začít opravdu křičet

Bohužel se děje přesně to, před čím se snažím varovat. Údajně „zelené“ plány se začínají naplňovat, ovšem životní prostředí i klima zapláče. V hlavních rolích biomasa, plyn, vychytralí politici a hloupí aktivisté.

6.4.2021 v 11:29 | Karma článku: 42.78 | Přečteno: 2042 | Diskuse

Mirek Matyáš

Skryté náklady při provozu elektromobilu

Při pečlivém srovnání nákladů na provoz elektromobilu a klasického automobilu se spalovacím motorem se ukazuje, že některé položky jsou u elektromobilu více jak desetkrát vyšší. Jsou prostě věci, které vám elektromobilisté zatají.

1.4.2021 v 7:07 | Karma článku: 28.60 | Přečteno: 1226 | Diskuse

Alexandra Dítětová

Uhlíkové clo: Řešení, nebo rozbuška?

EU nutí firmy ve svých členských zemích k plnění stále přísnějších ekologických norem. To je pochopitelně drahé, a vzhledem k tomu, že zbytek světa v čele s Asií zdaleka tak přísné normy nemá, je to pro evropské firmy likvidační.

26.3.2021 v 7:54 | Karma článku: 26.08 | Přečteno: 362 | Diskuse

Tomáš Flaška

A jde to i bez čínských šuntů

V těchto dnech si připomínáme první výročí toho když se naši ústavní činitelé pokorně, skoro po kolenou, plazili na pardubickém letišti před první dodávkou čínského ochranného šuntu za předražené peníze.

26.3.2021 v 7:14 | Karma článku: 31.33 | Přečteno: 650 | Diskuse
VIP
Počet článků 345 Celková karma 9.61 Průměrná čtenost 2229

Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, v současnosti přírodní zahradnice a ekoložka, www.hauserova.cz. Jako editorka jsem vymyslela a dala dohromady Encyklopedii soběstačnosti 1-2, sestavuji  edici brožurek Klíč k soběstačnosti, viz e-shop na www.permakulturacs.cz. Radím s plánováním a osazováním nízkoúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Mé minikurzy přírodního zahradničení najdete na www.naucmese.cz.

Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.   

Najdete na iDNES.cz