Permakultura a lidé, aneb lidé v permakultuře

Když přemýšlím o tom, jak aplikovat permakulturní přístupy a metody nejen na pozemky, ale také na lidi, vychází mi z toho, že je potřeba co nejúčelněji a nejpohodyplněji využívat lidské zdroje (ano, human resources - HR).  

Nejdřív stručné shrnutí: Permakultura se vyznačuje tím, že usiluje o maximální spolupráci s přírodou, o napodobování jejích procesů a jejich zacyklování, aby nevznikaly žádné odpady, všechny zdroje se co nejlépe využívaly a cykly se uzavíraly v místě, třeba na pozemku či farmě. K tomu ještě přistupuje permakulturní etika – péče o zemi, o lidi a zatřetí princip „spravedlivých podílů“, neboli přiměřené a férové distribuce zdrojů, které jsou k dispozici.

Pokud jde o lidi, v praxi to znamená, že by se měli co nejlépe a nejplněji seberealizovat – čili je potřeba co nejlíp využívat jejich individuální schopnosti, dovednosti, talenty - a co se týče jejich zvláštností, třeba i nepohodlných, respektovat je a pokud možno je využít také. (Skvělý příklad je Greta Thunberg, trpící Aspergerovým syndromem, který působí až posedlé prosazování toho, co pokládá za správné – a tím ukazuje ostatním „normálním“ lidem naléhavost klimatické krize a reálnost jejího řešení...)

Takže v permakulturně organizované skupině lidí by bylo ideální nikoho neomezovat, počínat si naprosto nehierarchicky, protože hierarchie vždycky znamená určitý nátlak, omezování a používání síly, a naopak lidi stimulovat, naslouchat jim, vytvářet pro ně bezpečné prostředí a nastavit všechno tak, aby se sami co nejvíc rozvíjeli a aby vznikaly lidské systémy, které už se budou samy udržovat v chodu, vylepšovat se a dosahovat stále úžasnějších výsledků.

To všechno zní hezky, ale realita je jako obvykle složitější.

Zkušenosti z našeho spolku

Náš permakulturní spolek zažíval zhruba před devíti lety nejdřív hluboké krize, pak jen mírné skřípání, a nakonec se asi před čtyřmi lety všechno ustálilo na poklidném chodu, v radě jsme zůstaly samé ženy (bílá střední třída :-)) a zdálo se, že máme podobné zájmy, vyladění a docela dobře se shodneme.

S nehierarchičností nemáme podle mého názoru problémy – ale to je názor předsedkyně, takže to ostatní třeba vidí jinak. Před časem jsme se sešly s ženami z brněnského Nesehnutí, což je iniciativa, která funguje nehierarchicky a vydala dokonce i brožurku „Kdo tady šéfuje? aneb Nehierarchické řízení v praxi“, kde vysvětlují, jak to může fungovat. Ve zkratce řečeno – základní podmínka je opravdu hodně komunikace, kontaktů a „schůzování“ všech zúčastněných. Oni mají kolektivního statutára, my ne, statutár jsem já, což mi není příjemné, ale na druhé straně mám pocit, že takhle je to jednodušší a že pro ostatní je určitá úleva a ulehčení, že nemusíme úplně všechno rozhodovat společně a neustále se kvůli všemu domlouvat a schůzovat. (Tedy kromě případů, kdy se projeví má naprostá nezpůsobilost pro statutárování, například když úplně zapomenu, že máme zřízenou datovou schránku, a dokonce tvrdím, že ji nemáme, což vede k průšvihům, protože ve schránce zůstávají důležité výzvy od soudu...)

Náš spolek je rozptýlený po celé ČR, a navíc ve vegetační a zahradnické sezóně opravdu nemáme na žádné schůzování čas, a tak nám vlastně ani nezbývá nic jiného než věci, které je třeba řešit, „protáhnout“ e-maily a sdílenými dokumenty v rámci naší rady, a najít nějakou shodu. To nebývá moc těžké, protože obvykle převládne názor té radní, která se věcí hodlá dál zabývat, a ostatní to víceméně nechají plynout. Účty máme transparentní a nikdo snad nedělá žádné nepravosti, ostatně obohacovat se v našem chudém spolku ani moc nejde.

Jenomže to všechno má přece jen své háčky.

Různé potřeby a očekávání

Potenciální zádrhele vznikají tam, kde lidé mají různou motivaci, proč se do práce v neziskovce pouštějí, a tím pádem i rozdílná očekávání. Pozoruji, že lidé se v tomhle směru dají rozdělit na dvě hlavní skupiny: na „solitery“ a „kooperativce“. My soliteři pracujeme velmi samostatně, jako bychom ty ostatní ani tak moc nepotřebovali, zatímco kooperativci se chtějí neustále družit, a když mají něco dělat a užít si to, potřebují k tomu parťáky. Samostatná práce znamená často také práci osamělou, a to je pro někoho velká překážka, protože mu primárně jde o příjemnou partičku podobně vyladěných lidí, scházení se a společné aktivity, a špatně snáší osamělé vysedávání u počítače, osamělé obcházejí úřadů, nebo co je v dané chvíli zrovna potřeba.

Je fakt, že koronavirová krize nás přiměla, abychom v radě začaly víc používat on-line konference, což je dobrý způsob, jak přece jenom zůstat vzájemně ve styku, a tím se tahle otázka částečně vyřešila.

Práce s vlastními zdroji

Permakultura hlásá, že člověk má začínat u sebe, a opravdu, „management“ vlastních lidských zdrojů je základ a možná je úplně nejtěžší. V mém případě to znamená nenabírat si pořád nové úkoly, nechat věci plynout a nedělat si starosti s tím, že někdo třeba nedělá věci úplně podle mých představ. Jako koordinátorka nesnáším, když mám někoho uhánět a upomínat, ale je pro mě těžké si říct, že má ten úkol delegovaný a že to prostě nějak dopadne. Teď si znalí čtenáři asi pomyslí, že tohle je přece jednoduché – u každého úkolu se stanoví, „kdo, jak a dokdy“ to udělá, a hotovo. Jenomže to „dokdy“ se nám často rozmlží a vytratí, a u dobrovolné volnočasové činnosti ani není divu. A já bych měla ostatním funět na krk a pošťuchovat je? Trpím tím jako zvíře a některé úkoly mám chuť radši udělat sama, jen když to bude odsejpat...

Velký problém mám s nutnou úřednickou prací: řekla bych, že jsem schopná věci koordinovat v hrubých obrysech, aby fungovaly, ale naprosto nejsem schopná vést nějaké záznamy a dokumentaci tak, aby to bylo přehledné, aby tak byly zachyceny detaily a aby se věci daly zpětně najít. Detaily, záznamy a lejstra mě nebaví, a tím pádem na tyhle věci okamžitě zapomínám a vzniká chaos. Naše tajemnice se toho ujala, nadělala sdílené dokumenty a tabulky, jenomže my je stejně nepoužíváme. Jak tohle správně vyladit? - Pomoc, na tohle nechci vůbec myslet, protože mě to strašně nebaví… pojďme si radši naplánovat novou obrázkovou knížku, nebo nějakou hezkou letní akci!

Práce se zdroji ostatních

Předloni jsme v naší radě zkoušely metodu Dragon Dreaming pod vedením kouče. Dragon Dreaming, neboli Dračí snění, pomáhá skupině stvořit a rozvíjet společnou vizi. Pracuje s cykly, které mají čtyři stádia: snění, plánování, realizaci a oslavu. Tím zajišťuje, aby se lidé nevyčerpali jen v neustálém plánování a realizacích, jak jsme na to běžně zvyklí.

Na začátku jsme si prošly procesy „krystalizace“ našich očekávání a společných cílů, a vynořilo se něco trochu jiného, než co jsem čekala – očekávala jsem věcné, „hmotné“, uchopitelné cíle (jako například co uspořádáme za akce a vydáme za publikace), ale místo toho nám vyplynuly cíle jaksi nehmotné a těžko uchopitelné (jako pohoda, přátelství, sdílení a podobně). Pak se ovšem těžko definovalo a určovalo, jestli jsme těchto cílů dosáhly.

V Dragon Dreaming si z cílů, na kterých se shodnete, vytvoříte krásnou barevnou mapu zvanou karabirrdt, která vám ukazuje cesty, po jakých se budete od cíle k cíli ubírat. Tuhle mapu máte mít stále před očima a občas se k ní vracet a hodnotit – oslavovat… náš karabirrdt leží na dně skříně, kam ukládám různé „plachty“ z kurzů, a za dva roky jsme ho vytáhly jednou nebo dvakrát a zjistily jsme, že z našich „měřitelných“ cílů se nezrealizovalo prakticky nic, co se týče těch neměřitelných… řekla bych, že jsme na tom pořád stejně. Na druhé straně jsme za tu dobu vyvinuly spoustu dobré a úspěšné činnosti – ale s karabirrdtem neměla nic společného.

Náš kouč nám říkal, že v naší radě úplně chybí vzájemná péče. Ta by nejspíš spočívala v osobních setkáváních, kde bychom si užily kamarádství a pohodu. Jenže se ukazuje, že my soliterky (které už teď výrazně početně převažujeme nad kooperativkami) si na nějakou vzájemnou péči asi ani netoužíme a nepotřebujeme udělat čas. Ono to nějak funguje a fungovat bude, ale je jasné, že náš spolek bude přitahovat ke spolupráci hlavně další solitery a soliterky, zatímco pro kooperativní typy tak moc velkou přitažlivost mít nebude.

No, zní to trochu cynicky… ale na druhé straně, takhle nám ta situace organicky vykrystalizovala.

Tak si to užívejme takové, jaké to je.