Jak jsme se šťastně vrátily z Malajsie domů

29. 03. 2020 8:13:25
Poslední díl našeho putování po Malajsii: mračna se stahují a Malajsie zavádí přísná opatření proti šíření koronaviru. Uvízneme někde po cestě?

Protože nám do konce pobytu zbývá už jen pět dní a víme, že naše zpáteční letenky zatím platí, neměníme své cestovní plány a vyrážíme na ostrov Tioman. Konečně se dá čekat, že v přímořském resortu budeme mít míň styku s lidmi než někde ve městě.

Ráno v pondělí 16. března vyjíždíme klimatizovaným autobusem z Melaky a v poledne už jsme na východním pobřeží poloostrova v městečku Mersing. Cestou pozorujeme hlavně nedohledné plantáže palmy olejné.

Snad bychom mohly přejet trajektem na ostrov už ten den odpoledne, ale máme v Mersingu zamluvený hotel, a pak Jana zapomněla na Dickyho farmě bílou košili a v autobuse ledvinku a to všechno je potřeba řešit (spojit se s Dickyho farmou není jednoduché, zato ledvinku ihned objevíme na autobusovém nádraží u pokladny)... a když jdeme koupit lístky na trajekt na úterý, ukazuje se, že jediná možnost je až po obědě. Mersing není zrovna poutavá turistická destinace, je to mrňavé městečko s několika rozpálenými ulicemi, ale musíme tu nějak přežít. Hotel, který Jana zabookovala, se zachová nevlídně – na recepci nikdo není, po našem telefonátu nám slíbí, že přijdou, ale dvacet minut se nic neděje... tak jdeme hledat jiné ubytování. Hotýlků je tu spousta, jeden vedle druhého, protože odsud jezdí davy turistů na Tioman. Najdeme nejlevnější nabídku pokoje bez klimatizace kategorie „budget“ - tak tam jednu noc přespíme, ale na mě je to už trochu moc a takhle šetřit bych tedy nemusela. Větrník u stropu místo klimošky schvaluju, ale celé je to tu zchátralé a ve sdílené koupelně protéká voda z umyvadla rovnou na zem... to už mi vadí.

Využíváme samoobslužnou prádelnu a v podvečer nám zbývá ještě trocha času. Jelikož větříme blízkost moře a je nám jasné, že přímo v Mersingu se koupat nedá (je tu jen špinavé přístaviště lodí), vymyslíme si, že bychom se daly v podvečer odvézt taxíkem na nějakou blízkou pláž. V recepci vyvolá tento náš požadavek údiv – zřejmě je mimořádně výstřední - ale taxík nám přivolají. Bohužel je nesmyslně předražený, ale já už tak moc chci k moři, že souhlasím. Odveze nás asi 12 km severním směrem, kde je pláž využívaná místňáky. Ti zůstávají i na pláži plně oblečení a buď se cachtají, fotí, nebo třeba pouštějí draky a děti si hloubí v písku jezírka.

Vrhám se do moře, které tu má nahnědlou barvu, ale to může být způsobeno zvířeným pískem, jsou značně velké vlny. Na pláži také je vyvěšená červená vlajka. Tak se jen cachtám u břehu, převaluju se a nechávám se masírovat vlnami, lebedím si, moře mi vždycky připadá jako nějaká obrovská mateřská bytost. Jana mě následuje a diví se, že takhle teplé moře nezažila ani ve Vietnamu. Je opravdu jako polévka.

Druhý den dopoledne Jana zase trochu rejdí po městečku (mají tu samozřejmě nějaké obchůdky, hinduistický a čínský chrám a mešitu), a aby měla co dělat, procvičuju s ní základní anglické frázičky. Taky si zarezervujeme a zaplatíme hotel na úplně poslední noc před odjezdem na letiště. Naše motivace je, aby mohla Yrene poslat Janě na adresu hotelu zapomenutou košili, ale ukáže se to jako naše záchrana – v době, kdy se budeme vracet, už totiž hoteliéři budou mít zákaz ubytovávat nové turisty.

Občerstvujeme se v jedné kavárně, kde je wi-fi, a vyrážíme na trajekt. Máme instrukce, že je třeba být na místě hodinu předem, a v prostorech velké čekárny se tu opravdu tísní davy lidí, většinou místních nebo možná turistů z Asie, evropských týpků vidíme jen pár. Napadá mě, že takový dav ve stísněném prostoru je přímo semeniště mikrobů – ale co se dá dělat.

Naloďujeme se do vcelku pohodlné klimatizované lodi, kde se bohužel nedá vylézt na otevřenou palubu a člověk může jen vyhlížet ven okénky, pozorujeme míjející drobné sopečné ostrůvky, a po necelých dvou hodinách se před námi vynoří bujně zarostlý ostrov Tioman. Vystupujeme hned v první vesnici – Gentingu, protože tam nám Jana zarezervovala ubytování. První dojem: moře je tu průzračně modrozelené, úplně pohádkově, a nízké budovy vesničky se ztrácejí v zeleni. Ráj na zemi!

Tropický ráj s hořkou příchutí

Míříme k našemu resortu (komplexu chatiček a restaurace) a zjišťujeme, že tu neexistují cesty pro auta, jen úzký betonový chodníček pro motorky, které mohou nejvýš mít nákladní přívěs. To se nám líbí! Naše chatička je malá, ale má svoji koupelnu a verandu a stačí nám.

Hned se vrhám do moře, ve kterém bych vydržela skoro neomezeně dlouho. Jsou sice vlny, takže na šnorchlování to dnes není, ale plavat se dá – a nechat se jen tak nadnášet mořem v napůl meditativním stavu taky. Jana nemá takovou „vodní výdrž“ jako já, rejdí po břehu a objevuje kolonii velkých netopýrů (asi kaloňů) na jehličnatém stromě přímo na pláži.

Přestože loď byla docela plná lidí, naše pláž i okolní resorty zejí prázdnotou, tuším, že to asi není obvyklý stav.

Čekají nás tu dva celé dny, 18. a 19. března. Do mobilu dostávám SMS, že česká vláda zavedla nouzový stav a lidé se nemají zbytečně vzdalovat z domova. Znamená to, že bychom se měly okamžitě vrátit? Nic takového se ve zprávě neříká. Tajně si myslím, že kdybych už měla někde uvíznout, určitě bych si vybrala tenhle ostrov.

Příští den začínáme procházkou po pobřeží, než se ohřeje vzduch, a prohlížíme si mušle a korály vyplavené mořem. Pak zkouším šnorchlovat. Sice mi to trochu hatí vlny, ale přesto vidím úžasné rybičky a korály – hned na té nejobyčejnější plážičce, jaká tu je, aniž musím jezdit na speciální výpravy, které tu nabízejí.

Teprve tady se ukáže, že Malajsie – s týdenním zpožděním proti ČR – zavádí také přísná opatření proti nákaze. Část restaurací zavírá, část poskytuje jedině takeaway jídlo, takže nám nezbývá než jíst z plastových krabiček. Turistů, i těch domácích, prudce ubývá. Správce našeho resortu nás naléhavě upozorňuje, že hoteliéři dostali zákaz ubytovávat nové cizince – smějí u nich zůstat jen ti, kteří už ubytovaní jsou. Telefonujeme do hotelu v Mersignu, jestli tam budeme moci tu poslední noc přespat, a dostává se nám ujištění, že ano. Takže nám nezbývá než pokračovat beze změny – ale všechna ta krása kolem už má trochu zlověstnou pachuť, jako by člověk polkl hořkou pilulku. Naštěstí Jana je člověk, který absolutně nepanikaří a nepřehrává si v hlavě katastrofické scénáře, naopak je v pohodě i v situacích, kdy mi to přijde kapku nepřiměřené.

Modelový příklad:

Já: Ten vlak možná stihneme, když si pospíšíme!

Jana (zasněně se zahledí na reklamní plakát): To je panečku krásný design kabelky! Ten bych brala!

Sama to vysvětluje tak, že „spoléhá na vyšší sílu, která všechno řídí“, a pokud to dopadne špatně, tak „to tak mělo být a má to nějaký význam“. Jak Janu znám, můžu říct, že ta „vyšší síla“ jí často pocuchá rozvrh, takže nestíhá a na místa, kde má být, dorazí opožděně nebo vůbec ne, ale všichni už o Janě tak nějak víme, že je taková milá chaotka... a v dané situaci to bylo stokrát lepší, než kdyby to byla neurotická panikařící plašanka.

Zázraky tropické přírody

Ve čtvrtek 19. dopoledne je moře úžasně klidné a já při šnorchlování vidím úplné zázraky – spoustu druhů korálových rybiček nejrůznějších velikostí, tvarů a barev, nejpodivnější tvary korálů a sasanek, připomínající houby, květiny, stromy... je to úplně fantastické a za tenhle zážitek bych dala cokoli. Hlavou mi sice běží různé scénáře nejbližších dní, představa nucené karantény tady na ostrově se mi nezdá tak špatná, na rozdíl od možnosti, že bychom uvízly na pevnině v Mersingu, což by bylo dost hrozné.

Pozorujeme tu ještěrky a varany od menších půlmetrových po metrové obry. Bohužel to vypadá, že jsou zvyklí živit se odpadky po turistech, a těch je teď pomálu. Pozoruju metrového varana, jak se potlouká kolem popelnic, vysunuje úzký jazýček a očichává, kde by sehnal něco k snědku. Stejně vyhladověle působí hejna opiček, které ztrácejí plachost, a když jdeme po pěšině, staví se nám do cesty v němém náznaku („nemáš něco k jídlu?“).

Vidíme tu i nádherné pestré motýly, podobné těm v motýlím parku v Kuala Lumpur, a podivuhodné hmyzy typu obří cikády.

Podnikneme také procházku po úzké pěšině do vnitrozemí ostrova a objevíme tam dvě malé farmičky a malebný vodopád, nebo spíš peřeje. U nich cesta končí. Vegetace všude kolem téhle cesty je neuvěřitelně bujná a pestrá – představujeme si, že jsme v džungli, určitě to k ní má blízko.

V pátek 20. ve čtyři odpoledne máme odjet, takže dopoledne jdu zase šnorchlovat a zase je to úchvatné. Celý Genting připomíná město duchů, je úplně prázdný.

Jana objeví na pláži vyplavené odpadky (opičky možná roztrhaly pytle s odpadem a moře to rozneslo), a tak se pustí do jejich sbírání, pečlivě přitom odděluje plasty od všeho ostatního. Přidám se k ní a po chvíli za námi přijde náš správce a oznamuje nám, že náš odpolední spoj byl zrušený a musíme odjet dřívější lodí, už po obědě. Současně si od nás vezme pytle s odpadky, ujistí nás, že se tu beztak každodenně sbírají, a nacpe je do kontejneru. Zatímco já panikařím ohledně naší zpáteční cesty čím dál víc, reakce Jany je: „Ale on dal všechny druhy odpadků do jednoho kontejneru!“

Nastoupily jsme tedy na loď, kde nám uznali platnost našich lístků; očividně svážela zbylé turisty ze tří míst na pobřeží ostrova a je docela možné, že byla poslední, na kterou se šlo dostat. V Mersingu nás čekalo pohodlné ubytování a na programu jsme měly přeorganizování zavazadel tak, abychom si v těch příručních nechaly všechno potřebné na zpáteční cestu.

Náš původní plán byl, že pojedeme ranním autobusem, v Kuala Lumpur si necháme zavazadla na nádraží a ještě si prohlédneme slavné chrámové jeskyně Batu Caves, ke kterým jezdí vláček. A večer půjdeme na letadlo, které nám letí až po půlnoci – v prvních nedělních hodinách.

Dramatická zpáteční cesta

V Mersingu jsme se tedy hrnuly na náš autobus, který měl vyjet v 10 h a v Kuala Lumpur být ve 14 h. Jenomže se ukázalo, že byl zrušený, a na poslední chvíli jsem tedy koupila nové lístky na autobus jiné společnosti, který vyjížděl ve stejnou dobu a odvážel několik zbylých turistů, kteří se ještě v Mersingu posbírali. Tenhle autobus byl takzvaný „courák“, stavěl na spoustě míst a do Kuala Lumpur dorazil až v šest večer. Silnice se hemžily policisty, kteří náš autobus také jednou zastavili a o něčem s řidičem dlouze jednali... trnula jsem, že nám zabrání vůbec jet dál, a naplno mi došlo, že na návštěvu Batu Caves opravdu není vhodná doba, i kdyby nám na ni zbýval čas.

Když jsme dorazily na letiště, ukázalo se, že zeje prázdnotou, většina obchůdků byla zavřených a každé druhé sedadlo bylo křížem přelepeno žlutou páskou, aby si lidé sedali daleko od sebe. Většina letů na světelné tabuli nesla červenou hlášku CANCELLED.

Měly jsme neskutečné štěstí, že jsme letěly s Emiráty, protože tahle společnost snad jako jediná létala dál, jako by se nechumelilo. A tak jsme podle plánu dorazily časně ráno do Dubaje.

Letiště v Dubaji bylo úplným opakem letiště v Kuala Lumpur – všechno bylo otevřeno, roušky měla jen asi čtvrtina lidí a všude byla velká tlačenice, protože přes tento uzel zřejmě proudili všichni bezradní a zmatení turisté z celé Asie, Tichomoří, Austrálie a Zélandu. Hodně lidí pospávalo na zemi, zřejmě tu čekali na svůj let i víc dní. Zase mě napadalo, že je tu pravé semeniště infekcí.

Zkusily jsme se zeptat ochranky na Janinu ztracenou modrou bundu. Muž, kterého jsme oslovily, dokonce někam telefonoval, ale zjistil, že se tu našla jen džínová bunda. Takže Janinu velmi praktickou bundu si asi někdo vzal...

Konečně jsme se šťastně usadily v letadle mířícím do Prahy, které bylo tentokrát plné Čechů. Ti si v některých případech museli koupit nové drahé letenky, jen aby se ještě dostali domů. Vedle nás například seděla dívka, která mířila na roční pracovní pobyt na Novém Zélandu, ale po týdnu ho musela přerušit a byla ještě ráda, že se jí za značný peníz podaří dostat domů.

Když jsme přistáli v Ruzyni, cítila jsem opravdu nesmírnou úlevu. Být doma je nejlepší! A klidně se teď dobrovolně zavírám do karantény, po těch třech rušných týdnech mi to opravdu nevadí...

I když Jana říká, že kdybychom v Malajsii přece jenom uvízly, mohly jsme neomezeně dlouho dobrovolnicky pracovat na některé z obou farem, které jsme navštívily. Snad by se nás naši noví přátelé ujali a my bychom jim to tam krásně zahradnicky zvelebily. Což vlastně vůbec není tak hrozná představa...

Fotky z této části cesty: https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10222730399796541&set=pcb.10222730413676888&type=3&theater

Autor: Eva Hauserová | neděle 29.3.2020 8:13 | karma článku: 13.86 | přečteno: 609x

Další články blogera

Eva Hauserová

Nebojme se mrtvých

Jak se lidé loučí se svými zemřelými blízkými? Způsoby, jakými to děláme – nebo neděláme – právě my v naší kultuře, nemusí vůbec být samozřejmé. Podrobněji se o tom dočteme v knize americké „mileniální Morticie“ Caitlin Doughtyové

4.10.2023 v 8:47 | Karma článku: 12.12 | Přečteno: 449 | Diskuse

Eva Hauserová

Nerůst: jak by to šlo udělat?

Neustálý hospodářský růst nás žene do slepé uličky a do vyčerpávání planetárních zdrojů, přesto pořád nějak neumíme uvažovat jinak. Jak by mohla v praxi vypadat radikální proměna k nerůstu?

2.10.2023 v 8:48 | Karma článku: 9.98 | Přečteno: 481 | Diskuse

Eva Hauserová

Vítejte v roce 2038

Chcete-li se ponořit do nočních můr týkajících se poměrně brzké budoucnosti a potvrdit si své nejhorší obavy z toho, kam spěje EU, přečtěte si právě vyšlou knížku Deník 3038.

11.9.2023 v 8:39 | Karma článku: 12.22 | Přečteno: 479 | Diskuse

Eva Hauserová

Může za všechno kapitalismus?

Vývoj naší civilizace vyvolává obavy: takhle to přece nemůže pokračovat dál! Mezi ekologicky smýšlejícími lidmi se objevuje názor, že za veškerý neblahý vývoj může kapitalismus. Opravdu?

14.8.2023 v 10:26 | Karma článku: 15.45 | Přečteno: 609 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.91 | Přečteno: 477 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 582 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 232 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 478 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
VIP
Počet článků 380 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2103

Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, v současnosti přírodní zahradnice a ekoložka, www.hauserova.cz. Jako editorka jsem vymyslela a dala dohromady Encyklopedii soběstačnosti 1-3 a totéž jsem v letech 2014-2021 dělala s edicí brožurek Klíč k soběstačnosti, viz e-shop na www.permakulturacs.cz. Radím s plánováním a osazováním nízkoúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Mé minikurzy přírodního zahradničení najdete na www.naucmese.cz.

Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.   

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...