Putování po Malajsii v časech koronaviru II

27. 03. 2020 8:34:22
Jaké to je, pracovat jako dobrovolnice na malajské farmě? Docela příjemné, a místní život přitom poznáte v klidu a aspoň trochu „zevnitř“. Prostě „pomalé cestování“...

Z profilu na webu Workaway.info jsem věděla, že farma Tirtah Quddus leží v krásné krajině v horách, že je to poměrně nový, rozvíjející se projekt a že nás čeká převážně zahradničení.

Krajina se takových 20 km za Kuala Lumpur skutečně začala měnit a obklopovaly nás kopce porostlé bujnou zelení stromů. Obec Janda Baik, vzdálená asi 50 km severně od Kuala Lumpur, má rekreační charakter, připomínala mi asi tak naše Posázaví, všechno je tu viditelně orientováno na turisty a jejich potřeby.

Ujala se nás manažerka farmy Waida – velmi rázná a temperamentní žena s hlavou jen nedbale omotanou šátkem, a ukázala nám ubytování ve společném podkrovním prostoru s dalšími dvěma dobrovolnicemi – Holanďankou Matildou a místní studentkou a dlouhodobou stážistkou Mínou, která chodí v hidžábu a je maličká a baculatá a má brýle, takže mi hned nedošlo, jak je mladá – je jí jen dvaadvacet. Ta koordinovala naši práci. Sprchy a záchody jsme měly u kurníků ve zvláštním stavení, ve sprchách je dešťová voda a záchody jsou suché, typu bokaši – obsah se zasypává substrátem s mikroorganismy.

Kuchyně s jídelnou je otevřená do prostoru, tedy napůl venkovní, a naše kuchařka neumí anglicky, ale je milá. Zase se tu jí hlavně smažená jídla – smažené taštičky nebo mastné rizoto k snídani jsou na mě trochu moc, ale je tu i stále přítomný hrnec s uvařenou neochucenou rýží, a tak jsem několikrát prostě snídala tuhle rýži s cukrem. Kdybych si na ni mohla nakrájet banán, byla bych úplně spokojená, ale bohužel teď není sezóna ovoce. Během našeho pobytu ale ochutnáme jackfruit, což je obrovské ovoce (asi jako dvě lidské hlavy) a chutná jako něco mezi ananasem, cukrovým melounem a durianem – což je plod, který má příšerné, jakoby nahnilé aroma a je pro mě osobně nepoživatelný. Lidstvo se prý dělí na fanoušky a odpůrce durianu. Snad trochu připomíná maso, houby, mozeček, olomoucký syreček nebo něco na ten způsob, a v tom je jeho kouzlo. V Malajsii je durian národní ovoce, ale přitom ho někde kvůli zápachu zakazují mít na hotelovém pokoji.

Tropická permakultura

Pozemek odhaduju na tři hektary, u vchodu začíná rovinkou a následuje hluboké údolí s rybníčkem a rýžovými políčky. Nahoře stojí několik budov, jedna – největší ze všech – je teprve ve výstavbě, opodál je velký výběh pro slepice, hned u kuchyně skleník a zeleninové záhony, všechno se pěstuje v polykulturách pod ovocnými stromy. Na svahu se teprve zřizují terásky s dalšími stromy a podrostem. Pěstují tu například karamboly, „brazilskou třešeň“, jackfruit, durian, citrusy.

Kromě nejpočetnějších slepic tu ze zvířat ještě mají přítulného mladého zrzavého kocourka, dva psy, kachny na rybníčku v údolí a ryby v akvaponických nádržích (zatím bez zaúojení rostlin do akvaponického koloběhu).

Majitel farmy Ahmad pobývá spíš v kanceláři než v terénu, ale jednou při páteční večeři (kdy tu má i rodinu) nám věnuje trochu času a vysvětluje Matildě koncepci jedlého lesa, který na svahu právě zakládá – rostlinná patra, podrosty dusíkáčů na zelené hnojení, sukcesi... celkově je vidět, že tu dodržují přímo učebnicově zásady permakultury. Jana by si přála důkladnou prohlídku pozemku s představením každé rostlinky, ale na to nikdo nemá čas. Druhů rostlin jsou tu stovky, často znají jen malajské jméno a kdoví, jak by se to všechno přeložilo do angličtiny nebo do latiny.

Naše pracovní povinnosti nejsou nijak vyčerpávající. Přijely jsme ve středu, takže náš první pracovní den je ve čtvrtek, a hned nato v pátek máme volno, jelikož je muslimský svátek. Pak nás čekají ještě čtyři pracovní dny, lépe řečeno jen dopoledne, protože Mína nás zaměstnává od snídaně (8-9 h) do oběda (11-12 h).

Ukazuje nám různé práce – první je krmení rybiček v akvaponických nádržích, kterým se rozdrobí toastový chléb, pak přikrmování slepic vytrhaným plevelem, a pak přehazujeme kompost ve slepičím výběhu, mulčujeme suchým listím keře a vysazujeme vetiver – to je mimořádně odolná tráva s velmi dlouhými a houževnatými kořeny, která proroste svah tak, že drží a neeroduje. Česky se jmenuje vousatka draslavá. Střídáme ji s dusíkáčem zvaným „velvet bean“ (sametová fazole) neboli mucuna. Tyto rostliny by měly pokrýt svah bujným porostem, držet ho a vyživovat stromy jedlého lesa.

Jindy rozesazujeme do nádob (což tu jsou většinou pytlíky ze silného igelitu) afrikány, rýži, mucunu. Na prudkém svahu sázíme vetiver do pytlů s hlínou, které ho zpevňují a vytvářejí terásku. V noci přijde příval a spláchne část pytlů ze svahu i s našimi sazeničkami.

Mína nám ukazuje chov „black soldier fly“ - Hermenetia illuscens, mouchy patřící mezi bráněnkovité. Larvy této mouchy se živí v barelu na odpadcích (jako je plesnivý plod jackfruitu) a padají do trubice vedoucí ven, což lze rovnou využívat jako slepičí krmítko. Jde o velmi efektivní přeměnu biomasy odpadků v proteinovou superpotravinu.

Jana je až hyperaktivní, pořád zjišťuje, co tu roste a k čemu je to dobré, a já tlumočím. Jsem utahaná (ani ne z tlumočení, ale ze všeho), chtěla bych mít víc klidu pro sebe, ticha, soukromí. Odpoledne začínám malovat pastely zdejších krajinek, což je skvělá uklidňující zábava, zatímco Jana dává přednost neustálému rejdění po okolí, zkoumání a focení. Také začnu využívat místní příjemné zákoutí – z velkého kontejneru je udělaná knihovna s masivním dřevěným nábytkem a nezamčenými skříňkami s knihami. Chodím si sem číst.

Při práci si děláme pauzy na pokec, Matilda s Mínou jsou už kamarádky, Matilda studuje fyziku v Singapuru a tuhle pauzu si udělala, protože se rozhoduje, co v životě dělat dál, Mína studuje zemědělství a tohle je zřejmě její povinná stáž v rámci studia. Vypráví nám, že má japonského přítele a trochu ji odrazuje, že Japonci se žení velmi pozdě. Jana (které to tlumočím) dívkám říká, že se sama vdávala až ve třiceti a že je to lepší.

Ukazuje se, že Mína je navzdory svému konzervativně muslimskému zevnějšku moderní děvče a stále paří na počítači nějakou hru, na které je silně závislá. Jde zřejmě o něco interaktivního, neustále přitom promlouvá k dalším lidem, zřejmě spoluhráčům. Hrací udělátko (konzoli?) prý dostala teprve před třemi dny.

V pátek si máme vařit samy, tak předvádíme naši „etno“ stravu, kterou jsem přivezla z ČR – bramborové knedlíky v prášku. Připravíme je se zelím, které objevíme v lednici. Matilda si trochu vezme, nikdo jiný ne – což je dobře, protože se mi stýská po evropském jídle, tak je ráda zkonzumuju. Máme s sebou taky fotky a prezentace české permakultury, Jana si představovala, že místní lidé budou vděční za přednášku či besedu, ale vůbec nikoho to nezajímá.

Taky jsme přivezly permakulturní pexeso, s Janou ho rozstříháme a děvčata si s námi nakonec nadšeně zahrají. Obě jsou v tom velmi dobré, mají skvělou paměť.

Jana zkouší mluvit na Matildu německy (je to podobné holandštině) a celkem to jde.

Mína pořád paří.

Procházky po okolí

Odpoledne máme volná, stejně tak celý pátek, a tak zkoumáme okolí. Když se vydáme po silničce vpravo, kolem pastviny s kravami, míjíme jedno letovisko za druhým (jsou to bungalovy v hezky upravených zahradách). Když se vydáme doleva, vidíme opět řadu letovisek, ale pak následuje osada s mešitou a školou – a u školy je stánek, kde dostaneme čerstvé ovoce, nakrájené v pytlíku a se špejlí, na kterou se kousky napichují a tak se jedí – sláva! Dáváme si mango, papáju, ananas. Dál objevíme malebnou říčku s balvany, podél níž se dá kus jít po pěšině. Jsou tu chatičky pro turisty, řeknu většinou stíní vzrostlé stromy, kolem domů jsou zahrady plné kokosových palem, citrusů a různých neznámých stromů.

Po chvíli se před námi vynoří obří skleníky a ukáže se, že je to fíkovníková farma, přístupná veřejnosti. Zajdeme do jejich obchůdku, nakoupíme čaje a kávy s příměsí fíků, a pak nás místní zaměstnanci provedou po sklenících – mají tu 1300 odrůd fíkovníku, některé s velmi zvláštními listy nebo plody, množí je a prodávají. Zajímavé je, že fíkovníkům se v Malajsii zřejmě daří jen ve sklenících – nevím přesně proč.

Všude tu vidíme spousty koček, které působí dobře živeně – lidé jsou tu tak extrémně masožraví, že zřejmě zbyde dost i pro kočky – ale často mají zkrácené nebo zkřivené ocásky. Domnívám se, že si je lidé snad tímto způsobem označují.

Při další procházce objevíme hned v sousedství naší farmy kozí a rybí farmu (v malebné krajině jsou kůlny velikosti našich kravínů, kde jsou zřejmě netrvalo ustájeny kozy – litujeme je, že se nepasou volně – a několik rybníčků, u nichž se válejí pytle od granulí rybího krmení) a najdeme také plantáž kaučukovníků, což je pravidelně vysázený les s poměrně pestrým podrostem. Na kmenech jsou přidělané kbelíčky a z navrtaných děr do nich kape bílý kaučuk.

Na internetu najdu zprávu, že právě tady v Janda Baik nedávno vyfotili černého panthera, jak přechází hlavní silnici ve snaze najít si nové teritorium. Zvířata tady přicházejí o své přirozené prostředí, plochy lesů se neustále zmenšují. Lidé se pantherů bojí, protože prý napadají lidi, a stejně tak tygrů, slonů nebo jedovatých hadů a škrtičů (kobry a hroznýši), což všechno ve zdejší džungli žije.

Poslední dny na farmě

Několik nocí po sobě se spustil slejvák a hromově bušil na plechovou střechu naší ubytovny; jednu chvíli se ozvala opravdu ohlušující rána – snad na střechu spadl kokosový ořech nebo něco takového. K tomu se v noci ozývají neobyčejně hlasité zvuky džungle – skřeky, troubení, jednu chvíli mám pocit, jako by mi přímo u ucha skřehotala obří žába.

Přiblížil se náš poslední pracovní den, úterý 10. března. Matilda už se vrátila ke svým studiím v Singapuru a Waida s Mínou nás nabádají, abychom tento den využily k odpočinku – takže celkem jsme pracovaly jen 4 dopoledne, a to jsme se opravdu nepřetrhly. Jana odpočinek odmítá a stále se vyptává na nějaké rostliny, nebo iniciativně pleje záhonky. Já si maluju pastely.

Máme sice nárok ještě na jeden nocleh (možná i na dva), ale rozhodujeme se odjet hned, abychom toho v Malajsii stihly víc vidět.

Waida nám navrhla, že nás její „velmi dobrý přítel“ odveze na vlak a že nás předtím pozve na oběd. Skutečně přijel prošedivělý Číňan s drahým terénním autem a odvezl nás do hezké restaurace na typické jídlo – rýže, ryby, pálivá dušená zelenina, ovocné džusy. Vykládal nám, jak s oblibou chodí sám do džungle, v osmdesátých letech dělal průzkumy krajiny před výstavbou všech těch dálnic, po kterých dnes jezdíme, a právě tehdy si džungli oblíbil. Protože se místní lidé džungle bojí, tuhle práci nikdo nechtěl a byla dobře placená. Jednou ho přitom napadl slon a setkal se také s tygrem a pantherem... pak vypráví, jaké má štěstí, že všechny čtyři jeho děti mohly vystudovat státní univerzity (zadarmo, zřejmě se tam dostanou jen ti nejtalentovanější) a získaly kýžené státní džoby, které znamenají jistotu.

Waida nám zase prozradila, že vychovává své dvě dcerky sama a svého muže se zbavila, protože to byl parazit („chtěl jen spánek, jídlo, sex“, vyjádřila to lapidárně).

Waidin přítel nás tedy vysadil u nádraží a vláčkem jsme se brzy dostaly na hlavní nádraží („Sentral“) v Kuala Lumpur. Předem jsme si rezervovaly nocleh v Ymce, která je asi sto metrů od nádraží, abychom to měly hodně jednoduché a obešly se bez taxíku. Jenomže se ukázalo, že i těch sto metrů je problém – skončily jsme bezradné na betonové výspě nad dálnicí, naproti jsme viděly Ymku, ale žádnou cestu k ní, a ochranka na nádraží nám poradila, že máme ulici přejít po mostě, který začínal v nákupním centru nad nádražím a nebyl nijak označený. Takže jsme bloudily po gigantickém chrámu konzumu, který vypadal přesně jako všechna nákupní centra u nás, a teprve asi po půlhodině jsme mostek konečně našly. Nakonec se ukázalo, že ho vůbec nebylo nutné hledat, ulice se přece jen dala přejít, jenže jsme přechod neviděly – hoši nám poradili špatně.

Večer už jsem převážně odpočívala a nechala jsem vyprat prádlo u hluchoněmých zaměstnanců vedle Ymky, Jana se svou typickou nezdolností zase rejdila a šmejdila po okolních ulicích.

V příštím díle putování zjistíme, že doma v ČR vypukla krize...

Fotky z této části cesty: https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10222705633577401&set=pcb.10222705648097764&type=3&theater

Autor: Eva Hauserová | pátek 27.3.2020 8:34 | karma článku: 10.74 | přečteno: 247x

Další články blogera

Eva Hauserová

Nebojme se mrtvých

Jak se lidé loučí se svými zemřelými blízkými? Způsoby, jakými to děláme – nebo neděláme – právě my v naší kultuře, nemusí vůbec být samozřejmé. Podrobněji se o tom dočteme v knize americké „mileniální Morticie“ Caitlin Doughtyové

4.10.2023 v 8:47 | Karma článku: 12.12 | Přečteno: 449 | Diskuse

Eva Hauserová

Nerůst: jak by to šlo udělat?

Neustálý hospodářský růst nás žene do slepé uličky a do vyčerpávání planetárních zdrojů, přesto pořád nějak neumíme uvažovat jinak. Jak by mohla v praxi vypadat radikální proměna k nerůstu?

2.10.2023 v 8:48 | Karma článku: 9.98 | Přečteno: 481 | Diskuse

Eva Hauserová

Vítejte v roce 2038

Chcete-li se ponořit do nočních můr týkajících se poměrně brzké budoucnosti a potvrdit si své nejhorší obavy z toho, kam spěje EU, přečtěte si právě vyšlou knížku Deník 3038.

11.9.2023 v 8:39 | Karma článku: 12.22 | Přečteno: 479 | Diskuse

Eva Hauserová

Může za všechno kapitalismus?

Vývoj naší civilizace vyvolává obavy: takhle to přece nemůže pokračovat dál! Mezi ekologicky smýšlejícími lidmi se objevuje názor, že za veškerý neblahý vývoj může kapitalismus. Opravdu?

14.8.2023 v 10:26 | Karma článku: 15.45 | Přečteno: 609 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.90 | Přečteno: 475 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 582 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 476 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
VIP
Počet článků 380 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2103

Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, v současnosti přírodní zahradnice a ekoložka, www.hauserova.cz. Jako editorka jsem vymyslela a dala dohromady Encyklopedii soběstačnosti 1-3 a totéž jsem v letech 2014-2021 dělala s edicí brožurek Klíč k soběstačnosti, viz e-shop na www.permakulturacs.cz. Radím s plánováním a osazováním nízkoúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Mé minikurzy přírodního zahradničení najdete na www.naucmese.cz.

Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.   

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...