Možné scénáře budoucnosti

27. 09. 2019 12:13:41
Jako dlouholetá a dosti cynicky a otrle založená autorka sci-fi a zároveň ekoložka (což je u scifistů kupodivu velmi nezvyklá kombinace) bych vás ráda seznámila s tím, jaké scénáře budoucího vývoje mi běží hlavou...

Ze zpráv o nedávných projevech premiéra Babiše to vypadá, že česká národní reakce na klimatické problémy zní: „My si tady budeme dál těžit své uhlí, aby netrpěla naše ekonomika, a svět ať si napřed vyřeší problémy globální chudoby, vystěhovalectví, nedostatku vody (!) a tak dále – a pak si teprve budeme moci dovolit ten luxus řešit klima a omezovat emise skleníkových plynů.“ Což je logika úplně postavená na hlavu, protože velká část těchhle globálních problémů je už dnes důsledkem klimatické krize a budou sílit, pokud nebudeme dost radikálně a rychle řešit klima. Jinými slovy, sílící změny klimatu budou „podtrhávat nohy“ jakýmkoli snahám o řešení problémů různých skupin lidí a různých lokalit.

Dopadu na ekonomiku se nevyhneme

Myslím si, že ekonomika tak jako tak cenu za klimatické problémy zaplatí, ovšem když bude v zájmu krátkodobých zisků odkládat důkladná, systémová řešení, bude ta cena mnohem vyšší a následky pro běžné lidi ničivější, než kdyby se přistoupilo k akci co nejdřív. Už dnes v Česku vidíme kolem sebe vysychající studně, vyprahlou krajinu, umírající smrkové lesy. A může být mnohem, mnohem hůř. Zajímavý šok by například nastal, kdyby na polích jednoho krásného jara nevyrostla ani ta řepka...

Sama to intuitivně cítím tak, že když nevyjdeme měnícímu se planetárnímu ekosystému sami vstříc brzy a dobrovolně, snižováním emisí skleníkových plynů, budeme to muset udělat nedobrovolně, protože se planetární subsystémy (ekologické, ekonomické, všechno, co podmiňuje život člověka...) začnou hroutit za velkých otřesů a velmi bolestně.

Existují ale různé scénáře a modely možné budoucnosti a udivuje mě, že se na mě mnohem víc nezaměřujeme a nezkoumáme, jaké změny a s jakou pravděpodobností asi nastanou.

Scénář happyendu

Zastánci přechodu k udržitelné, nízkoemisní nebo bezemisní ekonomice, jaké najdete třeba v Institutu cirkulární ekonomiky, říkají, že by potřebná transformace nemusela být ani moc drahá a nemusela by bolet (pokud příliš zjednodušuji nebo zkresluji, prosím je za prominutí). Změnilo by se nastavení daní, dotací a podobných nástrojů tak, aby se do cen produktů promítly externality, to jest náklady a škody působené jejich výrobou na lidském zdraví a životním prostředí. To by podle mě znamenalo zdražení většiny produktů a velké posuny ve skladbě toho, co lidé kupují a jak tráví čas, ale nemuselo by to znamenat konec takového života, jaký známe. Náš život by mohl být dokonce kvalitnější, snad bychom byli zdravější, vzdělanější a aktivnější v rámci místních komunit – jen to „dělání si radosti nakupováním“ by asi utrpělo.

Ale stačilo by to k zastavení klimatických změn? A vyrovnaly by se nadnárodní společnosti s tím, že by jim dost podstatně klesly zisky? Nenapjaly by všechny síly, aby z toho vyvázly jen s nějakým „natíráním nazeleno“ a nemusely celý systém moc měnit? Intuitivně mám pocit, že tímto směrem jdeme a že by další vývoj mohl být takto kompromisnický. Bohatší ekonomiky a národy by mohly takto existovat dosti dlouho, ale chudší ekonomiky a národy by zřejmě rychle klesaly do zhoubné sestupné spirály nedostatku vody a jídla. Takže končíme scénářem, který je každému známý: masový exodus třeba ze subsaharské Afriky, humanitární katastrofy, možná války...

Technooptimistický scénář

Pro mě osobně je pomyšlení na něj velmi nepříjemné, ale odhaduji, že takto by dopadl konsenzus většiny obyvatel ČR, kdyby o tom museli sami rozhodovat. Dobrá, odstavili bychom uhelné elektrárny, ale energetika by se zaměřila na jádro, přestože je to velmi drahé a nebezpečné, ale lidé by nemuseli tak moc slevovat ze svého pohodlí a plýtvání (jak říká permakulturní lektorka Katka Horáčková, ze své „rozežranosti“) - ekonomika by se dál intenzivně protáčela, prostředí by bylo dál devastováno a ekologické problémy by se řešily technokraticky – což znamená, že by se neřešila jejich podstata, ale vždycky by se udělalo něco, co by lidem umožnilo další jakž takž pohodlný a „rozežraný“ život.

Co tím například myslím: dovedu si představit celé rozlehlé kusy zemědělské roviny pokryté ve výši 3-4 metrů plastovými foliemi, pod kterými se pěstují stromy a další plodiny, jak jsem to viděla na Kanárských ostrovech. Dovedu si představit nedohledná pole solárních kolektorů, které zároveň poskytnou i kýžené zastínění před čím dál žhavějším sluncem, takže ve vzniklém stínu bude třeba možné volněji dýchat nebo něco pěstovat. Dovedu si představit, jak se pomocí solární nebo jaderné energie odsolují obrovská kvanta mořské vody a natahují se potrubím do Čech z nejbližších moří, tak jako dnes dopravujeme naftu. Dovedu si představit, že se sluneční svit bude přistiňovat mračny drobných částeček aluminiové folie nebo něčeho podobného, která se budou vystřelovat dostatečně vysoko nad zemský povrch. Dovedu si představit, že lidé svá sídla zakopou aspoň zčásti pod zem, aby v nich dosáhli vyrovnanější teploty. A tak dále.

Samozřejmě že tato technokratická řešení jsou ekonomicky nedosažitelná pro chudší lidská společenství, která by se i v tomto scénáři vydala na pochod – a zřejmě by nezbylo než je zmasakrovat. Konečně růst zbrojního průmyslu by také pěkně zvýšil HDP, že.

Scénář dobrovolné skromnosti

Tenhle scénář se mi jeví v kontextu současné situace v ČR tak naivně a je tak těžké si představit, že by se doopravdy prosadil, že ho musím začít vymýšlet v retro verzi – hned po listopadu 1989.

Takže trochu alternativní historie: v 90. letech Josef Vavroušek nezahynul pod lavinou, stal se premiérem a pak prezidentem a ovlivňoval svou osobností a smýšlením veřejné mínění. V České republice vznikl spontánně konsenzus, že lepší než důraz na tržní ekonomiku, „volnou ruku trhu“ a peníze jako nejvyšší hodnotu (i za cenu tolerovaného klientelismu a mafiánství) je klást důraz na základní lidskou slušnost, etické chování k sobě navzájem i k přírodě a životnímu prostředí, zkrátka HDP nebylo pro lidi tak důležité jako „hrubé domácí štěstí“. Tím pádem ČR investovala do udržitelných a chytrých technologií a do vzdělávání a výzkumu a stala se tak obdivovanou evropskou oázou všestranné pokročilosti a pokrokovosti.

Lidé se necítili otrávení a nežili v pocitu všeobecného marasmu, ale smysluplného směřování k nějaké po všech stránkách zdravější společnosti. Protože v takové atmosféře žili přes dvacet let, v roce 2019 se rozhodují k dobrovolné skromnosti, která vrátí jejich životní styl někam velmi blízko 60. letům. Sami opouštějí konzumní chování, takže v ČR se už téměř vůbec neprodávají auta, krachují hypermarkety a nákupní centra, kvete život v místních komunitách, pěstování a konzumace biopotravin, odběr produktů rovnou od místních farmářů, samozásobitelství. Tím pádem se Česká republika se svou nízkou ekologickou a uhlíkovou stopou stává vzorem pro ostatní státy.

A jak by takový skromný život mohl vypadat?

Pamatuju si z vlastního dětství, že to nebyl zas takový problém a klidně bychom se k takovému životnímu stylu mohli vrátit.

Nejběžněji se cestovalo na kole a vlakem, lidé měli motorky, ale ne ty obrovské hřmotné příšery, na kterých se dnes exhibují motorkáři; auto byl luxus, ale člověk ho zase tak moc nepotřebuje. Lidé toho určitě víc nachodili pěšky, což bylo jedině zdravé. Letenky byly hodně drahé – ale když už člověk někam letěl, užil si to jako svátek.

Místo do igelitu se balilo do impregnovaných papírů, pokud už existovaly igelitové tašky, používaly se mnohokrát. V roce 2019 by ovšem byla vyřešená a dotažená recyklace plastů – což znamená, že by byly poměrně drahé. Lidé by se vrátili k domácímu kutění, opravování, pěstování, zavařování, například by zužitkovali i ovoce, které dnes nechávají nevšímavě padat na zem a kazit se.

Celá krajina by byla pestřejší, s ostrůvky dřevin, mezemi, jezírky... samozřejmě že by se lidé na údržbě toho všeho fyzicky nadřeli, ale to by jim jedině prospělo. Zanikla by spousta džobů točících se kolem financí, marketingu a byznysu. Naopak by vznikla místa pro manuální pracovníky na čerstvém vzduchu. Nevypadalo by to jako dnes, kdy kupříkladu údržba veřejné zeleně spočívá v ohánění se smrdutými a hlučnými fukary místo hrábí a košťat, křovinořezy místo kosami a podobně. Také maso by se jedlo jen asi jednou týdně, což by opět bylo jedině zdravé. Rozhodně by ubylo nechutné obezity populace, včetně dětí.

Zábava by spočívala v procházkách po okolí domova, lidé by se víc stýkali s přáteli, pěstovali by si sousedské komunity. Vzkvétaly by místní obchůdky a místní zahradníci a farmáři, kteří by dovezli svoji produkci na ruční kárce na tržiště.

Takže by vlastně nastalo velké všeobecné zklidnění a zpomalení. No nebylo by to dobře?

Dodatek o věčném alarmismu

Na závěr si trochu zavzpomínám.

Na nějaký typ alarmismu jsem zvyklá po celý svůj život, protože jsem se vlastně neustále něčeho bála. V dětství a mládí jaderné války, a potom ekologických katastrof. Ty sice skutečně nastávaly, ale ze subjektivního nebo sobeckého hlediska je lidé mohli docela dobře přežít a skoro si jich ani nevšimnout.

V sedmdesátých letech zahynuly plošně lesy v severních Čechách v důsledku kyselých dešťů – Krušné hory a Jizerské hory se proměnily v gigantické hřbitovy smrků. (Dnes to tedy neprožíváme poprvé.) V severočeském kraji se vyplácely lidem, kteří tam žili a pracovali, příspěvky neoficiálně přezdívané „rakevné“, často se tam nesměla otevírat okna a děti nesměly chodit ven. Nicméně populace to nějak přežila, pravděpodobně s poškozeným zdravím, ale přece.

Současně v té době k údivu myslivců mizeli plošně zajíci, koroptve a křepelky – na vině byla masivní chemizace zemědělství. Řeky byly otrávené a bez života, celá krajina byla plošně zdevastovaná, ale ekologové byli už tehdy označovány komunistickým režimem za samozvané extremisty a byli nabádáni, aby raději šli sbírat odpadky. (Takže když dnes občas někdo tvrdí, že globální ekologickou krizi vyřeší socialismus a dokonce marxistická ekonomika, jsem k tomu krajně skeptická. Marxistická ekonomika, ze své podstaty spojená s nesvobodou projevu, je totiž ještě ničivější než ekonomika kapitalistická.)

Později po roce 1989, když drtivě vítězil tržní kapitalismus a válcoval všechno ostatní, jsem zase zažívala úzkosti z konzumní společnosti, kultu peněz a zisku, z chmurné vyhlídky na „peak oil“, ropný zlom - tehdy se myslelo, že až začne docházet nafta, globální systém se zhroutí; vědělo se o katastrofálním úbytku lesů na planetě a o vymírání druhů, a už počátkem 90. let zaznívaly hlasy, že je „za pět minut dvanáct“ nebo už po dvanácté. Svým způsobem to byla pravda, diverzita přírody krutě klesala a životní prostředí planety bylo stále víc devastováno, jenomže běžní lidé – aspoň lidé v České republice – to nijak moc nepociťovali.

Možná jsme stále nemocnější, velká část obyvatel ČR žije v oblastech s nebezpečně vysokými emisemi škodlivých látek, které vznikají hlavně z dopravy, ale lidé se v tom zřejmě cítí docela pohodlně. Respektive cítí asi potřebu dělat něco pro své zdraví, ale k mému údivu raději vyhledávají různé ezoterické a exotické alternativní léčitele, drží bizarní diety, kterým věří téměř nábožensky, a vůbec provádějí podivné individuální kousky, za které platí ochotně velké peníze, než aby si prosadili zdravější a čistší prostředí. Ono je to jednodušší, pohodlnější a člověk to má pod lepší kontrolou – péči o své zdraví tak může vtěsnat do navyklých, příjemných vzorců konzumního chování.

Pokud by všechno takhle pokračovalo dál, mohli by lidé ještě dosti dlouho přežívat, aniž by si uvědomovali, co planetárnímu prostředí provádějí. Aspoň tedy lidé v bohatých zemích.

Má to ovšem háček – velké katastrofy a pohromy skutečně přicházejí. Jenom my máme to štěstí, že poslední velká pohroma, druhá světová válka, skončila před 75 lety, takže si ji už skoro nikdo nepamatuje a nějak nevěříme tomu, že by se v našem životě mohlo opravdu něco tak drasticky zvrtnout. Stát se to ale může, a to poměrně lehce.

Autor: Eva Hauserová | pátek 27.9.2019 12:13 | karma článku: 16.80 | přečteno: 748x

Další články blogera

Eva Hauserová

Může za klimatickou krizi uhlík, nebo ubývání vody?

Minulý týden jsem byla na semináři slovenského ekologa Michala Kravčíka. Máme čtyři roky do kolapsu, říká. A nemá smysl řešit uhlíkovou stopu, ale jedině koloběhy vody v krajině.

7.10.2019 v 8:50 | Karma článku: 22.23 | Přečteno: 897 | Diskuse

Eva Hauserová

Včelařka na pokraji nervového zhroucení

Nová kniha Srdce včely má pět komor od anglické autorky Helen Jukes není určena těm zájemcům o včelaření, kteří by chtěli načerpat základní informace o chovu včel. Jde spíše o snivou a poetickou výpověď o stavu lidské společnosti.

10.9.2019 v 10:18 | Karma článku: 8.55 | Přečteno: 450 | Diskuse

Eva Hauserová

Hmyzy mizí

Uznávám, že zahrádce momentálně nehrozí mučivé sucho, občas nám sprchne. Ale všimla jsem si jiné zneklidňující věci: kam se poděly ty spousty hmyzu, které oživovaly krajinu?

6.8.2019 v 9:57 | Karma článku: 25.87 | Přečteno: 1482 | Diskuse

Další články z rubriky Životní prostředí a ekologie

Jan Ferenc

Co dál? Změna mimo?

Stávkující davy pátečníků se rozrostly na hezkých pár milionů. Úměrně s tím stoupá jejich agresivita. Apely na politiky se mění v ultimativní požadavky na konkrétní akce v konkrétním termínu: ihned.

16.10.2019 v 8:52 | Karma článku: 19.66 | Přečteno: 440 | Diskuse

Valtr Sodomka

Je kusové dřevo obnovitelný zdroj aneb 336 dvacetiletých stromů

Zamyšlení nad smysluplností pojmu obnovitelný zdroj energie ve vztahu k využití kusového dřeva, a to na příkladu "obnovitelného" zdroje pro jeden rodinný dům.

14.10.2019 v 19:14 | Karma článku: 22.59 | Přečteno: 705 | Diskuse

Luděk Niedermayer

Co papír snese?

Populární motoristický časopis Svět motorů se stále více zabývá elektromobilitou. Což vítám. Ovšem jeho texty někdy přinesou dost velká překvapení.

14.10.2019 v 18:00 | Karma článku: 10.10 | Přečteno: 547 | Diskuse

Dušan Póč

Vsetín má sice Oscara, ale…

Vratné kelímky a Vsetín rovná se jedno a totéž! Město je totiž držitelem Ekologického oscara v kategorii Obec. Záznam z jejího předávání vysílala v sobotu televize. Sluší se tedy pogratulovat a já tak činím rád. Jsem Vsetíňan!

14.10.2019 v 17:34 | Karma článku: 14.67 | Přečteno: 236 |

Vítězslav Kremlík

Rebelie proti neexistujícímu „šestému masovému vymírání"

Gail Bradbrooková říká, že nápad založit Extinction Rebellion dostala, když byla zdrogovaná, tedy pod vlivem psychedelik. Dnes volá po tom, aby se rebelové masivně zfetovali halucinogenními látkami. Což mnohé vysvětluje.

11.10.2019 v 9:23 | Karma článku: 35.20 | Přečteno: 1089 | Diskuse
VIP
Počet článků 320 Celková karma 15.86 Průměrná čtenost 2350
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.

Najdete na iDNES.cz