Pokud nemáte přesnou představu, proč lidem nezbývalo než emigrovat a jak to bylo těžké, tady ji získáte.
Oba protagonisté, Švestka i Joviš, byli (a jsou) naštěstí silné osobnosti, a tak v jejich případě všechno dopadlo dobře. Tahle jména jsou skautské přezdívky – Švestka je Sylva Maiwaldová a Joviš je Bohuš Šimsa – a skautský duch také prostupuje celou knihou, složenou z autentických materiálů, dopisů, deníků a výpovědí.
Kniha působí velice silně právě tím, že se ponoříte doprostřed dění a spoluprožijete ilegální přechod hranic do Německa a pak velice drsné a jistě stresující zážitky z uprchlických táborů. Přiznávám, že sama jsem se ke knize dostala tak, že Švestku a Joviše znám už dlouhá léta jako rodiče mého dlouholetého přítele Cyrila. Několikrát jsem je navštívila v Londýně, nebo zase oni jezdili do Čech, takže jsem v hrubých rysech tušila, co prožili, ale teprve teď si všechno dovedu opravdu reálně představit.
Sociálnědemokratické přesvědčení bylo zločin
Důvodem emigrace bylo to, že Švestčin otec Karel Maiwald byl sociálnědemokratický poslanec; v roce 1949 ho přátelé upozornili, že se ho komunisté chystají zatknout a uvěznit. Možná že by byl během procesů v 50. letech přišel i o život. Emigroval tedy se svou ženou a osmnáctiletou dcerou poměrně pozdě po únoru 1948 – až na podzim 1949. Joviš šel ve svých devatenácti letech s nimi – za láskou, ale také za svobodným životem a možnostmi studií a uplatnění. Své rodiče nechal v Československu a z ohledu na ně později pracoval v BBC pod pseudonymem Karel Janovický.
V příběhu zaznívají vzpomínky na skautskou iniciativu Kruh, díky které se Švestka s Jovišem seznámili. Šlo o hnutí založené Pavlem Křivským, které mělo jaksi pronést hodnoty a „odkaz“ skautingu dobou komunistického útlaku – dokonce stálo na víře, že skauting zachrání svět, a členové hnutí usilovali o stálé sebezdokonalování. (Tady podotýkám, že je mi teď jasnější, proč má Cyril tak skeptické postoje a ironický až cynický černý humor – vůči veškeré té skautské ušlechtilosti, snaze o sebezdokonalování a směřování k dobru prostě musel být v opozici.)
Přechod hranic se musel dít v malých skupinkách, takže Sylva a Joviš přešli hranice odděleně a v Německu se pak dost obtížně hledali. Problémů a těžkostí bylo ale mnohem víc a v podmínkách, které je v utečeneckých táborech čekaly, bylo určitě těžké nepodléhat malomyslnosti...
Drsný život v táborech
Lidé, kteří těmito zkušenostmi procházeli, by si to jistě dobrovolně nevybrali. Nedovedla jsem si představit především to, jak si samotní utečenci pobyt vzájemně znepříjemňovali. Rozhodně nespolupracovali a netáhli za jeden provaz, naopak se šikanovali, uráželi a okrádali. K tomu přistupovala naprostá nejistota ohledně budoucnosti a velmi omezené možnosti shánět si nějaké slušné budoucí uplatnění v jiných státech Evropy nebo Ameriky.
Cituji Jovišovo líčení: „Mnichov byla prostě pláň, sem tam stála zřícenina. A ty Luitpoldkaserne celkem stály a byl to tábor hlavně pro Ukrajince, ale vládli mu chorvatští fašisté-ustašovci, a to velice tvrdě, taky mne jednou zmlátili naprosto bezdůvodně.“
Nebo jak reprodukuje hovory lidí v táboře: „Celé odpoledne se mluví o "židácích"'‚"Všecko to podpálit!" - "Já bych jim ukázal!" ... Právě jsem zaslechl hovor, že nějaký Maiwald sedí ve vedení tábora, má se dobře, je hezky oblečen, ale na Čechy se vykašle, a že by zasloužil dostat přes nos. Vůbec Norimberk – Valka – je tábor, kde by celé vedení mělo být vypráskáno, hlavně ten Maiwald.“
Těžko říct, proč si někteří obyvatelé tábora zasedli zrovna na Švestčina tatínka – buď ho jako sociálního demokrata podezírali ze spolupráce s komunisty, nebo jim se svým profesorským statutem připadal příliš „buržoazní“. V táborech zřejmě vládla lúza a slušným lidem nezbývalo než se to snažit nějak vydržet.
Osudy emigrantů
Švestka a Joviš žili dost dlouho odděleně každý v jiném táboře a hlavně Jovišovi hrozil převoz do Austrálie, která tehdy zřejmě trochu připomínala americký Divoký Západ o stovku let dřív – počítalo se, že člověk se tam uplatní jako pastevec ovcí. Jejich velmi časný sňatek (bylo jim 19 a 20 let) sloužil tedy nejen k tomu, aby mohli být spolu, ale také zachránil Joviše před vyvezením do Austrálie. No a vida - vydrželi spolu od roku 1950 až dodnes!
Nejistota ohledně budoucnosti musela být strašná a drtivá – emigrantům nikdo nenabízel přiměřené uplatnění, ani víza do jiných zemí, a museli si sami velmi nesnadno hledat cestičky, kde a jak se uchytit. Karel Maiwald si nakonec našel práci ve vysněné Anglii. Ale ani tam emigranty moc nechtěli (jak to líčí Švestka, z obav, že „se budou množit“), pracovní či studijní pobyty byly nejdřív jen dočasné a nebylo jasné, co bude dál. Trvalo zhruba rok, než se všichni z Německa dostali do Anglie. A po celou dobu netušili, co je čeká ani čeho se jim podaří dosáhnout a kde nakonec skončí, a ta existenční nejistota musela být drtivá. Cituji Sylvu: „Jsem líná. Večer brekot, když mi táta řekl totéž, co jsem si včera uvědomila a zde napsala. Já bych nebyla líná, já bych se toho "zlozvyku"' ráda zbavila, já bych mnohem raději dřela na maturitu, jen ne hnila v lágru.“
Takto Sylva líčí, jak to vypadalo bezprostředně po svatbě: „Joviš sice nemusel jet do Austrálie, ale já jsem neměla kde bydlet. Velitelství IRO mi řeklo, že pro mne nemají postel a na pánskou místnost, kde byl můj muž, nesmím, protože jsem žena. Situaci zachránili skauti, kteří mi řekli, že mohu spát v klubovně. Klubovna se nedala zamknout a byla vedle kantýny, kde se hodně pilo. Vzala jsem skautské totemy, zapřela je o dveře a několik dní jsem tam žila sama.“
Ale i v tomhle prostředí si našli, co dělat užitečného a pozitivně laděného – hráli loutkové divadlo a Sylva učila děti.
Od knihy nečekejte zcela přesné uvádění pramenů, není to odborná historická studie, spíš mozaikovitě poskládaný proud vyprávění a vzpomínek. Text doplňují úžasné autentické fotografie.
Velká vina komunistického režimu
Pro Švestku a Joviše naštěstí všechno dopadlo dobře, hlavně díky jejich nezměrné energii, odhodlání a osobním schopnostem, ale spousta jiných lidí určitě takové štěstí neměla a komunistický režim jim opravdu zničil život. A zároveň do emigrace nuceně odešly statisíce velmi schopných a šikovných lidí (pro léta 1948-1989 jsem našla údaj 200 000 osob), což myslím znatelně snížilo průměrnou úroveň těch, co tu zůstali.
Knihu bych doporučovala jako povinnou četbu všem, kdo tvrdí, že komunistický režim nic tak strašného neprováděl, nebo že za socialismu bylo docela dobře.
Konečně i lidem, kteří v Československu zůstali, komunistický režim znemožnil volný život, připravil je o svobodu projevovat své názory, o možnost cestování, o přístup k informacím a ke vzdělávání. Ne, za komunistů rozhodně nebylo líp! Nebo leda pro lidi, kteří neměli vůbec žádné potřeby osobního růstu, poznávání, seberozvoje a kterým naopak vyhovovalo, že jim někdo seshora všechno nadirigoval.
Láska v exilu 1949-1950, Sylva Šimsová, Nakladatelství Ronado, Včelákov 2019
