Přiznávám, že jsem vůbec netušila, co skrývají vnitřnosti Národního památníku na Vítkově. Vypravili jsme se tam hlavně kvůli výstavě o balzamování Klementa Gottwalda, ale zjistila jsem, že dojmy z celé stavby jsou ohromující!
Moc jsem si s tím hlavu nelámala, ale mlhavě jsem si tenhle památník ztotožňovala s komunistickým režimem a předpokládala jsem, že asi pochází z padesátých let. Jenomže to tak vůbec není! Tahle na dnešní poměry pompézní, monumentální a patetická stavba pochází z první republiky, jednotlivé její části připomínají jakési ateistické kaple či katedrály oslavující oběť pro vlast a boj, a všechny prostory jsou prošpikovány díly slavných dobových umělců, vlastně podobně jako budova Národního divadla. Stavba samotná je krásně vyvedená v co nejvznešenějším stylu, mramor, kov, vysoké sloupy, tlumené denní světlo… největší sál kupříkladu zdobí čtyři reliéfy s postavou vojáka napresovanou do obdélníkového formátu s náměty Útok, Obrana, Umírání a Smrt.
Co všechno je v Památníku k vidění
Když jsme s přítelem supěli nahoru do kopce parkem na Vítkově, očekávala jsem vcelku jednoduchý zážitek – asi nějaký vybílený prostor bez oken, kde je jednoduchá výstava o historii ČR pro cizince, aby se jim nezavařily mozky a bylo to stravitelné, a těšila jsem se na to, že v suterénu uvidíme výstavu fotek o balzamování „prvního dělnického prezidenta“ Gottwalda. Ale všechno, co jsem v prostorách Památníku viděla, bylo daleko zajímavější, doslova fascinující.
Tak především samotné osudy této stavby. Vznikala v letech 1928-1938 jako Památník osvobození, čili památník legionářům. Měla se slavnostně otevřít v roce 1938 (dvacet let trvání republiky) - a jak jsem pochopila, celé její poselství mělo národ duševně připravovat na nadcházející boj s Němci – ale kvůli Mnichovu z toho sešlo. V duchu připomínání tohohle traumatu české historie 20. století i dalších podobných (procesů padesátých let a srpna 1968) se nese i výstava v hlavním prostoru, nazvaná „Křižovatky české a československé státnosti“ – člověk to všechno sice tak nějak ví, ale představované reálie vás vtáhnou.
Momentálně můžete navštívit i menší roztomilou výstavu o turistice v Čechách, nazvanou „Zdrávi došli!“ a představující reálie, které si pamatuju ze 60. a 70. let… a po druhé světové válce byla skutečně přistavěná jedna část připomínající kapli - síň Rudé armády s nadživotními mozaikami rudoarmejců a verši Vítězslava Nezvala. Památník má ještě několik dalších, většinou velmi monumentálních, prostor a menších výstavek, a objevovat je vám může zabrat celé odpoledne. Potěšila mě i krásná střešní vyhlídka na Prahu s kavárničkou.
Mauzoleum s pitevnou a chladícím boxem
Ovšem zlatým hřebem pro mě podle očekávání byla suterénní expozice nazvaná „Laboratoř moci“ - sem do podzemí každou noc spouštěli speciálním výtahem balzamované Gottwaldovo tělo, nějak ho upravovali či znovu napouštěli, aby ještě vydrželo, a ukládali do lednice… jsou tu dochované elektrické rozvody, měřiče a spínače, bílé kachličky jako v pitevně, a běží tu dokument vysvětlující, že s balzamováním se správně má začít ihned po smrti, což v Gottwaldově případě propásli a pustili se do toho až po mnoha dnech, takže dílo bylo prakticky od začátku odsouzeno k neúspěchu. Odinstalovali ho teprve v roce 1962. Pamatuju se, jak se tehdy mezi lidmi povídalo, že se Gottwald „zkazil a museli ho dát pryč“… ale vůbec jsem nečekala, že všechno uvidím tak zblízka.
Když to shrnu, na Vítkově vás čeká silná dávka moderních českých dějin, právě vhodná pro takové týpky jako jsem já, které se o dějiny nijak zvlášť nezajímají, nebo možná pro dospívající mládež, která tady může dostat názornou a velmi působivou „rychlonalejvárnu“.
