Poslední část cesty na Zanzibar – místní zvířena a bungalovy u moře

25. 01. 2019 10:38:27
Obě jsme nadšenkyně pro přírodu a její ochranu, a tak jsme chtěly věnovat pár dní jejímu poznávání – aspoň neuspěchanému prohlížení toho, co Zanzibar nabízí turistům.

Podle plánu jsme se daly příští den ráno odvézt do rezervace Jozani. Tady zbyl poslední původní nevykácený les na Zanzibaru s populací endemických opiček gueréz červených (anglicky „red colobus monkey“) a s druhy stromů, které byly jinde vykáceny pro zisk, jako je třeba mahagon. V návštěvnickém centru jsme se připojily se ke skupině dalších turistů (Poláků, Italů a Němců) a všichni jsme se vydali s průvodcem po stezce zvané „nature trail“. Opičky jsme uviděli už po chvíli - pohladit se nedají, ale nezachovávají si velký odstup a dají se docela snadno fotit. Chýlilo se k polednímu a guerézy zrovna pospávaly tak, že se většinou prostě uložily břichem na větev a nohy a předlouhé ocasy spustily dolů.

Následovala procházka po další stezce – tentokrát do mangrovníkového houští, kde jsme po dřevěném chodníčku procházeli nad zeřešelou bažinou, což bylo fascinující. Mangrovy člověk obvykle vídá jen zvenčí jako neprostupnou spleť křovin.

Nakonec jsme si v bufetu naučného centra daly ještě oběd (vegetariánské karí), a pak nás náš řidič Ali odvezl pár kilometrů dál do motýlího centra (Butterfly Center). Jde o komunitní projekt, blízká vesnice je plná „motýlích farmářů“, kteří motýly chovají a dodávají jejich kukly sem, do obrovské voliéry, kde pak poletují a turisté si je mohou prohlížet. Díky tomu se místní lidé dobře živí a nepotřebují kácet stromy na výrobu dřevného uhlí, na což by byli jinak odkázáni.

Muž, který nás v motýlím centru uvítal, měl mimořádné marketingově-propagační schopnosti, mluvil výborně anglicky a uměl výrazy jako „motýl“ a „housenka“ v mnoha jazycích včetně češtiny. O provozu této „motýlí farmy“ vyprávěl velice poutavě, a pak nás na chvíli nechal ve voliéře – vlastně zahradě s květinami a keři obklopené ze všech stran sítí - mezi poletujícími motýly, kterých jsme tu viděly odhadem kolem deseti druhů. Někteří vzdáleně připomínali naše otakárky nebo okáče, ale všichni byli větší a čilejší nežli naši evropští motýli. Měli tu připravené kusy ovoce, ze kterých chodili občas sát.

Alimu jsme připlatily, aby nás vzal ještě pár kilometrů dál do dalšího centra zvaného ZALA – jakési záchranné stanice místních ohrožených zvířat. Uvítal nás tu postarší pán jménem Mohamed, zjevně vytržený ze siesty po obědě, a vysvětlil nám, že tu panuje i na zdejší poměry netypické horko. Obvykle tu bývá kolem osmadvaceti, ale dnes bylo hodně přes třicet stupňů.

Také zvířata zřejmě držela siestu, anebo byla vůbec čilá spíš v noci. V betonových ohrádkách tu mají různé želvy, ještěrky, chameleony, ryby, hroznýše a damana, ale ten zůstal zalezlý a nezahlédly jsme ho. Za plotem se mihly jakési maličké antilopy. Mohamed nám vysvětloval, že mnohá tato zvířata jsou ohrožená kvůli nesmyslným lidským pověrám (třeba se jim připisuje jedovatost, nebo že nosí smůlu). Zmínil se také, že tu mají také „nature trail“, ale na ten se nám po dlouhém a horkém dni už nechtělo. Nakonec se s Jitkou domluvili, že oba učí děti chránit přírodu a že bychom mohly přijet znova a setkat se s jeho svěřenci. Předběžně jsme se dohodly na sobotu po obědě, třebaže právě v ten den měl být svátek – den zanzibarské revoluce.

Máme pro sebe celé plážové letovisko!

Pak už jsme se vydali do Menai Bay Beach Bungalows. Auto odbočilo na prašnou cestu a projíždělo velkou, roztroušenou rybářskou vesnicí Unguja Ukuu, která je zajímavá tím, že tu kdysi bylo vůbec první lidské osídlení na Zanzibaru. Dnes se tu činí archeologové, ale v místech jejich nálezů prý stejně není nic vidět, a ostatně k sobě turisty ani nepouštějí, cesta je přehražená zákazem vstupu.

Na konci vesnice, u pláže, se konečně objevil areál letoviska obehnaný zdí, který působil jako z jiného světa – bungalovy v rozkvetlé zahradě nad mořem, pod největší střechou z palmového listí stylová restaurace, prostě odpočinkový ráj. Přesně tohle jsem už potřebovala!

Jitka ovšem má k relaxaci v moři trochu jiný přístup nežli já: jakmile jsme se ubytovaly v jednom bungalovu, já jsem okamžitě s nadšením zamířila k vodě a chtěla jsem v ní zůstat hodně dlouho; ale Jitka prohlásila, že za zdí zahrady vytrvale bučí kráva a že ji zajímá, proč to dělá, takže se tam ze všeho nejdřív musí jít podívat. Na to jsem po všem plahočení v horku a prachu opravdu neměla pomyšlení!

Jitka se mnou jen zašla na pláž hned pod restaurací (tak blízko, že jsme si při koupání a opalování mohly nechat přinášet drinky), a přitom se stačila vyptat servírky jménem Calister, co to je za krávu a proč bučí. Calister nevěděla a Jitka se vydala do terénu.

Když jsem si nejlíp lebedila v mělké prohřáté vodě, Calister mě přivolala ke břehu zuřivým máváním. Neochotně jsem vylezla. Calister mi nadšeně oznamovala, že krávu sice nevypátrala (vydala se za ní nezávisle na Jitce), ale že nám nechala předvést jinou krávu, abychom si ji mohly prohlédnout. Zatvářila jsem se určitě hodně otráveně a vysvětlila jí, že mě krávy nezajímají, zajímají Jitku! A odešla jsem zase plavat a relaxovat. Jitka se po chvíli vrátila s nepořízenou (bučící krávu neobjevila, ale aspoň potkala nějaké vesničany a zapředla s nimi hovor) a velmi ráda si šla prohlédnout roztomilé telátko, které nám snaživá Calister zprostředkovala.

Tohle je malá ukázka toho, jak jsme byly v tomto letovisku hýčkané a opečovávané. Popravdě až moc. Byly jsme totiž jediné hostky v desítce bungalovů, a kromě nás tu pobývala zřejmě dlouhodobě ještě Němka, která ale žila na Zanzibaru už léta, podle všeho tu měla nějaký rozpadající se partnerský vztah, byla naladěná dost otráveně a snažila se psát žádosti o místo v nějaké mezinárodní charitativní organizaci, aby z této země, které už měla po krk, vyvázla. - Tím pádem bylo obsluhujícího personálu asi třikrát víc než nás hostek a všichni se mohli přetrhnout, aby se nám zavděčili: na postelích jsme opakovaně nacházely výzdobu z čerstvých květů natrhaných v zahradě (hlavně ibišky a buganvilie), na pláži pod restaurací nám chystali lehátka s matracemi a ručníky, k snídani nám vždycky napřed (mimo rámec naší objednávky) nosili velké talíře ovoce, ochotně nás učili hrát místní deskovou hru bao a podobně.

Všechny postele na Zanzibaru jsou opatřeny moskytiérami. Mně se moc nechtělo pod těmi hustými sítěmi spát, přišlo mi to dusné, klaustrofobní a když se v noci vzbudím a budu si potřebovat odskočit, jak se z toho honem vymotám? Tak jsem moskytiéru nechávala vyhrnutou nahoru na rám. Tady ale byly pokojské nekompromisní – když viděly, co dělám, zatížily mi moskytiéru těžkou nohou postele, kterou jsem nedokázala zvednout a síť uvolnit. Takže můžu říct, že mě dokonce vychovávaly.

Přišlo mi škoda, že je letovisko tak nevyužité. Je fakt, že leží hodně stranou veškerého turistického ruchu, ale to by přece hodně lidí právě uvítalo. Zřejmě nemají nejlepší propagaci, na jejich webovkách nenajdete bližší informace třeba o ceně ubytování, a když jsem jim předem psala dotaz e-mailem, vůbec mi neodpověděli. O to milejší a snaživější ale byli v osobním styku!

Rybí trh a výlet na ostrov

Hned první den večer nás navštívil místní vyslanec Eco+Culture Tours a nabízel nám na zítřejší den výlet na ostrov. To jsme odmítly, byly jsme hodně unavené náročným programem minulých dní a chtěly jsme strávit aspoň den relaxací. Bylo ale vidět, že o ten výlet hodně stojí – místní komunita z toho (doufejme) má na zdejší poměry tučný zisk – a tak jsme se nechaly přemluvit na neděli.

V pátek jsme konečně měly den zaslouženého odpočinku! Ráno a v podvečer jsem se máchala v moři a plavala, ale přes den to bohužel nešlo – byl odliv a moře ustoupilo hodně daleko, řádově stovky metrů od břehu. A bazén mají ve zdejším letovisku vypuštěný a rozvrtaný, nefunkční. Nevadí, potřebovala jsem se jen tak válet, číst si a nedělat nic, a Jitka taky napůl klimbala, chudinka chytila dokonce nachlazení a začala chraptět... odpočinek byl o to intenzivnější, že právě ten den zkolaboval internet a už do konce našeho pobytu nenaskočil.

Přece jen jsme si ale udělaly malou výpravu. Doslechly jsme se, že po obědě je ve vesnici týdenní rybářský trh, a tak jsme se tam vydaly a prošly osadu skoro až na druhý konec. Děti na nás o překot volaly „Jambóóó!“, byly jsme pro ně opravdové nevídané exotky – ale na rybí trh jsme se doptávaly marně. Až jsme dorazily ke krámku (typu „zaprášená garáž“, který ani jako krámek nevypadá), kde vysedával starší pán mluvící výborně anglicky. Také nám vysvětlil, že nějakou dobu žil v Británii, a na dotaz, jak se mu tam líbilo, odpověděl, že „je tam strašná zima“. Prodal nám sušenky a konečně nám vysvětlil, že rybí trh je přímo u pláže – tedy jen kousíček od našeho letoviska!

Vrátily jsme se, zamířily opodál na pláž a rybí trh jsme podle hluku rychle našly. Vedle našeho areálu stál na pláži domek, ve kterém prý bývala ještě nedávno korejská restaurace, pak nějaké místní lázně, a konečně větší betonový přístřešek na sloupech, kde se právě konala dražba ryb. Vyvolavač, rozený šoumen, si počínal zjevně velmi šikovně, vytahoval z košů velké ryby a každé našel rychle kupce. Kolem čekala spousta místních koček, zda jim z rybí dražby také něco kápne. Některé byly v dobré kondici – štíhlý egyptský typ kočky – ale některé byly opravdu zubožené a bylo mi jich hrozně líto. Nejvíc ze všech na smrt vychrtlé kočky s bílo-tabby kožíškem, asi napadeným nějakými parazity, kterou se ještě snažila vysávat tři velká koťata. Kdyby byla v dobré kondici, byla by nádherná! - Je jasné, že to tak musí být, když se tu kočky neomezeně množí, takový je život – ale stejně mi to jako bytostné kočkařce trhalo srdce.

Protože byl čas oběda, pídily jsme se po nějakém stánku s občerstvením a skutečně jsme hned vedle místa dražby jeden našly – ovšem všechno tu vyvolávalo pochyby o hygieničnosti prodávaného jídla. Vybrala jsem si smažené batáty a jakýsi kobližek, maso raději ne, a Jitka následovala můj příklad – maso je vždycky riskantnější. Tím pádem jsem ale nemohla nic dávat kočkám. Když jsme dojedly, zkusila jsem koupit nějaké rybí vnitřnosti. Prodavači se nejdřív podivovali, ale když jsem svůj úmysl vysvětlila slovem „Mňau!“, bylo všechno jasné a skutečně mi naložili na alobal od oběda hromadu rybích střev a dalších vnitřností, kterou jsem postupně rozdistribuovala nejhubenějším kočkám. Jitka pak ještě zakoupila dva plátky ryby, kterou jsme si nechaly v naší restauraci připravit k večeři s vynikající kořeněnou omáčkou (já jsem stejně většinu své porce zkrmila vychrtlému odrostlému kotěti, které slídilo po pláži... ale omáčka s rýží byla moc mňam).

Při návštěvě trhu se za námi celou dobu táhla asi čtyřletá holčička nastrojená v krásných modrých šatečkách a stříbrných botkách a fascinovaně nás zblízka pozorovala. Nic podobného jako my asi v životě neviděla!

Druhý den odpočinku u moře, sobotu, jsme si odpoledne zpestřily další výpravou do záchranné stanice ZALA. Původně jsme byly domluvené s učitelem Mohamedem na nějakém setkání s dětmi z jeho školy, ale na SMS nám neodpověděl, a tak jsme se rozhodly, že do ZALA stejně pojedeme a projdeme si tamní „nature trail“, případně přidáme želví stanici, která je nablízku a kde jsme ještě nebyly.

Objednaly jsme si tedy řidiče, který nás odvezl na místo a trpělivě na nás počkal. Ukázalo se, že Mohamed je nemocný a ze setkání s dětmi nic nebude, ale na „nature trail“ nás vzal velice milý mladík, který mluvil slušně anglicky, a dvě hodiny nás vodil po okolí stanice. Nešlo ani tak o divokou přírodu, jako spíš o ukázky polokulturních porostů kolem místní vesnice. Hned na začátku jsme viděly ohromný mangovník, na kterém řádily guerézy červené – bylo pozdější odpoledne, takže už nedržely siestu a předváděly opravdu odvážné skoky a pády. Shlédly jsme chlebovníky, místní dětské hřiště, školu, zahradnictví, džungloidní porosty s citroníky, papájemi, banánovníky a kokosovými palmami, ze kterých by měl každý permakulturista radost, mnoho pasoucích se zebu a dvojici pářících se psů, kteří si k tomu účelu vyšli do křoví za vesnici. Zajímavý byl i dřevěný volský potah pro jednoho vola, kterému říkají „cowboy“, úly v podobě dřevěných bedýnek, zavěšených na větvích na kladkách, takže se dají spustit dolů a vybrat med, nebo stromový relaxační dům, sloužící celé komunitě.

Ještě podotknu, že místní lidé mluví svahilsky, ale z výrazů uvedených v našem průvodci jsem v praxi dokázala používat jen „děkuji pěkně“ - „asante sana“. Jinak tu na každém kroku používají sousloví „hakuna matata – no problem“, které je ale také určeno primárně turistům, tiskne se na trička a podobně.

Náš výlet se pomalu chýlil ke konci, ale v neděli nás ještě čekal poslední výlet na blízký ostrov. Nebylo nám moc jasné, oč půjde, protože náš průvodce nemluvil nejlíp anglicky, ale doufaly jsme, že nás zase čeká plavání, šnorchlování a domorodý oběd. Při nastupování do lodi jsme před místními lázněmi potkaly velmi hlučnou skupinu mužů a průvodce nám vysvětlil, že jsou to rybáři, kteří tu propíjejí utržené peníze. Proti našim opilcům tropili podstatně větší virvál!

Protože průvodce stále mluvil o podpoře místní komunity, očekávala jsem, že na ostrůvku budou nějací místní lidé prodávat turistům své produkty, ale vůbec to tak nebylo. Ostrov jménem Niamembe byl naopak téměř neobydlený. Pluli jsme tam na loďce typu „dhou“ s pohonem na plachtu, což bylo moc hezké, s několika místními lidmi, kteří se tam přepravovali za nějakým svým byznysem - dva z nich se uprostřed cesty spustili do moře a začali lovit chobotnice a langusty.

Vysadili nás na malém kousku ploché skály pod vysokým korálovým útesem, kde jsme měly „bivakovat“ na dekách. Naše stanoviště se rychle zvětšovalo, jak postupoval odliv, a hned v sousedství se vynořovala z moře pláž - „sand bank“. Koupaly jsme se a šnorchlovaly (tedy já – Jitka to nakonec vzdala, protože pod potápěčskými brýlemi nemůže mít ty dioptrické), pozorovala jsem všelijaké mořské potvůrky včetně medúz, hvězdic, ježovek a krabů, a naši hostitelé nás výborně krmili – nejdřív mísou ovoce a křupek, pak typickým bufetovým obědem s rybou, dvěma druhy chobotnice, dvěma druhy langust, rýží, brambůrkami a omáčkou, a nakonec znovu ovocem.

Pak nám náš průvodce oznámil, že pro nás přijede další člověk a odveze nás na útes šnorchlovat, ale poradily jsme se a už jsme to odmítly – přece jen se začaly dělat vlny, které mi šnorchlování ztěžují, a Jitce se do toho nechtělo vůbec. Takže jsme si jen lebedily na stále širší pláži u mělkého moře. Ach, ta nádherně průzračná azurová voda nad bílým pískem!

Odpoledne jsme se vrátili, ale u našeho letoviska se mezitím vytvořil snad dvou nebo třistametrový pás bez vody, který jsme musely přejít pěšky. No nevadí, aspoň jsme měly zážitek, že přecházíme moře „suchou nohou“, a mohly jsme pozorovat různé další potvůrky, jako například mořskou okurku.

Rozloučení

V pondělí ráno jsme se naposledy vykoupaly v moři a po obědě jsme vyrazily zpátky do Kilimani, kde jsme měly zamluvený poslední nocleh v hotýlku blízko letiště, ve kterém jsme už přespávaly. V našem letovisku v Menai Bay teď nebudou vůbec žádní turisté! Odpoledne v Kilimani už musíme pakovat, vyjdeme si jen na poslední procházku a jdeme brzy spát – já musím vyrazit na letiště už ve dvě v noci, Jitka o čtyři hodiny později. Odváží nás tam jednu po druhé opět náš oblíbený Juma. Trochu vyčítavě mi říká, že nás hledat v hotelu Zenji ve Stone Town, ale už jsme tam nebyly. (Každá taková turistka jako jsme my je evidentně slepička snášející zlatá vajíčka.) Říkám mu pravdu, že jsme daly přednost Eco+Culture Tours, a on mě ujišťuje, že se mu po nás bude stýskat. Až přijedu na Zanzibar příště, mám se rozhodně obrátit jedině na něj a on už všechno zařídí!

Tak, ještě několikahodinová zastávka v Istanbulu na letišti, a pak už zmrzlá lednová Praha a běžný všední život...

Znovu jsem si ověřila, že mi čas na cestách utíká asi desetkrát pomaleji než doma v Praze, kde dny pádí šílenou rychlostí a jeden se podobá druhému.

Fotky z této části cesty jsou zde: https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10218827210539249&set=pcb.10218827236539899&type=3&theater

Autor: Eva Hauserová | pátek 25.1.2019 10:38 | karma článku: 12.21 | přečteno: 316x

Další články blogera

Eva Hauserová

Hlavní město Zanzibaru a jak jsme se staly královnami koření

Prostřední část našeho lednového putování po Zanzibaru: historické Stone Town s památkami na éru sultánů, prohlídka farmy, kde se pěstuje vanilka, skořice, hřebíček a mnoho dalšího koření, a návštěva u obřích želv...

24.1.2019 v 10:01 | Karma článku: 11.93 | Přečteno: 323 | Diskuse

Eva Hauserová

Ze studených Čech na Zanzibar

V první půlce ledna jsem strávila deset dní na Zanzibaru. Ze zimy, mrazu a sněhového bláta rovnou do třicetistupňového horka, k tropickému moři a pálícímu sluníčku!

23.1.2019 v 8:43 | Karma článku: 15.32 | Přečteno: 488 | Diskuse

Eva Hauserová

Archetypy, čakry, zvěrokruh… v jednom kotlíku

Právě jsem dočetla knihu Posvátné smlouvy od americké autorky Caroline Myssové. Můj první dojem: je toho všeho nějak moc najednou. Druhý dojem: ona fakt věří v boha! (Proboha...)

28.12.2018 v 10:01 | Karma článku: 9.14 | Přečteno: 260 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jana Schlitzová

Točník

Jsem pod hradem Točník. U jezírka mám divný pocit, že je tu někdo se mnou. A taky že ano, pod mostem, naštěstí za branou v zrekonstruovaném medvědíně, na mě mžourá asi právě probuzený medvěd a za ním ještě jeden ...

22.2.2019 v 17:36 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 242 | Diskuse

Zuzana Palečková

Gabon 18 - Adieu

Ani se mi ten perex nechce psát. Taky o čem? Jak je to smutné, když se loučí matka s dcerou a babička s vnuky a nevědí, kdy se zase uvidí? A otec je na tom stejně? A já, kdy se tam vrátím já?

22.2.2019 v 4:47 | Karma článku: 13.39 | Přečteno: 328 | Diskuse

Jan Tomášek

Neuskutečněná cesta do Arménie

Arménie byla jedinou zemí, kterou se mi při návštěvě Kavkazu v druhé půlce 80tých let nepodařilo navštívit – i když z mého pohledu se jedná o zemi pravděpodobně nejzajímavější.

22.2.2019 v 2:57 | Karma článku: 6.46 | Přečteno: 238 | Diskuse

Martina Moudrá

Boudy nad Passo Monte Croce (Dolomity)

Pro pěší i cyklisty: mapy, fotky a popis cesty hustým lesem i mokřadem a pastvinou v průsmyku Monte Croce, rozkládajícím se v těsné blízkosti rakousko-italské hranice, mezi masivy Karnische Alpen a Dolomiti di Sesto.

20.2.2019 v 19:55 | Karma článku: 21.94 | Přečteno: 534 | Diskuse

Mirek Matyáš

Tesla se už nediví ...

... pokračování článku o tom, jak se jezdí s elektromobilem po USA - jsem sice slíbil na druhý den, ale trošku jsem nepočítal s časovým posunem. Když my spíme, tak v Oregonu mají den a když my máme den, tak spí zase oni ...

19.2.2019 v 23:59 | Karma článku: 17.85 | Přečteno: 992 | Diskuse
VIP
Počet článků 306 Celková karma 13.22 Průměrná čtenost 2416
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.

Najdete na iDNES.cz