Hlavní město Zanzibaru a jak jsme se staly královnami koření

24. 01. 2019 10:01:52
Prostřední část našeho lednového putování po Zanzibaru: historické Stone Town s památkami na éru sultánů, prohlídka farmy, kde se pěstuje vanilka, skořice, hřebíček a mnoho dalšího koření, a návštěva u obřích želv...

Z naší první štace, předměstí Zanzibar City zvaného Kilimani, jsme se nechaly odvézt do historického středu města, čtvrti jménem Stone City, kde jsme hodlaly strávit dva dny.

Další noclehy jsem předem zamluvila v hotelu Zenji, který se (aspoň podle našeho průvodce) od ostatních liší tím, že víc pečuje o místní zaměstnance, učí je anglicky, prodává místní výrobky a podobně, takže na nás působil sympaticky. Ve Stone City jsme hodlaly zajít do kanceláře cestovky, která se nám zalíbila svou ekologičností a podporou místních lidí – Eco+Culture Tours, a tady si zařídit ubytování a program na zbytek pobytu. Náš průvodce Juma měl ale velké ambice nám zajistit úplně všechno, a tak nám dalo hodně práce vykroutit se z jeho návrhů, že nám zprostředkuje výlety typu „Spice Tour“ - za kořením, „Prison Island“ - za obřími želvami, do přírodní rezervace Jozani za opičkami a motýly, nebo prohlídku Stone Town s průvodcem – tu jsme ale měly v ceně hotelu Zenji. V následujících dnech nás stejnými návrhy – že nás vyvezou na tyto výlety – bombardovali prakticky všichni taxikáři a průvodci, jaké jsme jen ve Stone Town potkaly. Jelikož Zanzibar je poměrně malý, dají se všechny tyto výlety zvládnout ze Stone City za den, nebo i za půl dne. My jsme ale zůstaly u našeho původního plánu jet na všechny výlety s Eco+Culture Tours.

Potulky po Stone Town

Hotel Zenji je útulný a vyhoví všemu, co čekáme my „zápaďáci“. Personál je tady neobyčejně vstřícný a milý, a ubytovávají se tu turisté z Evropy, na rozdíl od našeho prvního hotýlku v Kilimani, který sloužil spíš místňákům. Nejlepší je na tomhle hotelu krytá střešní terasa, kde se podávají snídaně a kde můžete relaxovat i po večerech – chodily jsme sem obvykle za soumraku a já jsem si z chladícího boxu dávala místní mírně pálivou zázvorovou limonádu jménem Stoney. Ve Stone Town obecně v hotelech a restauracích nemají pivo, zřejmě tu berou přísněji muslimské odmítání alkoholu.

Ubytovaly jsme se, naobědvaly v přízemní kavárně hotelu a hned jsme vyrazily s mladým průvodcem Mohamedem na dvouhodinovou orientační prohlídku Stone Town. Spleť úzkých křivolakých uliček je velmi pitoreskní, neustále se vám odhalují nová a nová zákoutí a několikrát jsme v ní později – už bez průvodce – totálně zabloudily, tím spíš, že neexistuje žádná mapa, která by zobrazovala všechny uličky. Nejvýraznějším jednotícím prvkem jsou dveře domů, nesmírně zdobné, nesoucí indické nebo arabské prvky (někdy kombinaci obojího) a opatřené špičatými kovovými hroty proti slonům, kteří se používali při válečných výpadech. Mohamed nás vyvedl z bludiště uliček na nábřeží moře, kde jsme se už orientovaly snáze, a ukázal nám nejvýznamnější památky: Palace of Wonders – Palác divů, kde bylo instalováno první elektrické osvětlení a výtah na ostrově, Museum Palace, v němž sídlil až do šedesátých let 20. století sultán, a Old Arab Fort (Starou arabskou pevnost). Zvlášť nás také upozornil na dům slavného arabského otrokáře Tippu Tipa a v nejrušnější obchodní ulici i na dům, kde se v roce 1946 narodil Freddie Mercury z Queen. Tenhle dům byl v obzvláštním obležení turistů, ale architektonicky mi nepřipadal nijak zvláštní.

Konečně jsme kolem Slave Market (bývalého trhu s otroky, kde nyní stojí křesťanský kostel) zamířili zpátky k našemu hotelu. V jeho blízkosti jsme ale ještě navštívili místní ohromné tržiště, přelévající se na ulici z rozlehlé haly, kde panovala až nepříjemná tlačenice, křik, ruch a zmatek – nejvíc na dražbě ryb, kam jsme ze zvědavosti také zašly. Tady ještě přibyl pach, mouchy a doslova nebylo kam šlápnout, jak se tu místní lidé mačkali.

Další den jsme vyhradily samostatným toulkám po Stone Town. Probudil nás muezzin, který je tu několikrát denně slyšet místo zvuků zvonů, na jaké jsme zvyklí. V plánu jsme měly prohlížení památek, nějaké nákupy (protože později jinde na Zanzibaru už asi dárečky nenakoupíme) a konečně návštěvu Eco+Culture Tours, kde se mělo rozhodnout o zbylých několika dnech našeho pobytu. Začaly jsme trasou vedoucí podél nábřeží a hned jsme narazily na historickou budovu Old Dispensary (starou ošetřovnu a lékárnu) a Old Custom House (starou celnici). Obě tyhle stavby slouží jako kulturní zařízení a kanceláře a jsou přístupné, ale není v nich mnoho k vidění kromě půvabné charakteristické architektury – pavlačí se sloupy, vystavěných kolem vnitřních dvorků, což vytváří příjemný chládek.

Nejvíc toho mají vystaveno v Palace Museum, kde se zachovalo vnitřní zařízení z éry posledního sultána. To byl vlastně „loutkový vládce“ pod kontrolou Angličanů, takže po osamostatnění Zanzibaru a Tanzánie v 60. letech odešel do emigrace v Británii a tam prý žije dodnes. Mají tu i místnost věnovanou princezně Salme – ta je velice slavná díky svému pohnutému osudu; byla to dcera sultána Saida a jeho kavkazské konkubíny, narozená v polovině 19. století, a zachovala se na svoji dobu skandálně – otěhotněla s německým důstojníkem a uprchla s ním do Evropy, načež se jí její rodina zřekla. Napsala čtivé vzpomínky, které ale bohužel neměli na prodej v angličtině, jen ve franštině, a to se nám přece jen louskat nechtělo.

Muzeum má i příjemnou zahradu s altánem, kde jsme po prohlídce chvíli relaxovaly, než jsme se znovu vydaly do ulic vzdorovat pražícímu sluníčku.

Daly jsme si oběd (vegetariánské curry) a pustily se do nakupování. Na hlavní nákupní ulici Kenyatta je pár hezkých obchodů s místními výrobky, nejvíc se nám zalíbilo ve velkém obchodě jménem Memories, a pak jsme ještě zabrousily do obchůdku zvaného Fahari, protože tady podle našeho průvodce měli prodávat výrobky zaručeně přímo od místních lidí. Jitce se zalíbily dřevěné misky a šperk s polodrahokamy, já jsem nakoupila zvířátka ze vzorovaných látek, dětské tričko, batikovaný obrázek, nějakou bižuterii, koupací plášť a olejíček na spálenou kůži. Kdybych měla vhodné využití, určitě bych koupila nějakou potištěnou místní látku typu „kanga“ - dlouhý pruh se rozstřihne na dva kusy, jeden se omotá kolem těla a druhý kolem hlavy – ale podobné textilie jsem kupovala už před rokem v Indii a víc bych jich už nevyužila.

Dál jsme navštívily muzeum otrokářské éry na místě bývalého Slave Market – přes Zanzibar vedla jedna z hlavních cest, kudy byli zotročení ubožáci vyvážení do světa - a celé uťapané a unavené jsme konečně zamířily do kanceláře Eco+Culture Tours. Jenomže ta byla přímo uprostřed spleti úzkých a naprosto nepřehledných uliček a zřejmě jsme ji několikrát těsně minuly – mapka v našem průvodci absolutně nepomáhala, uliček bylo v reálu mnohem víc... nakonec jsme požádaly v recepci jednoho hotelu, aby nám tam zatelefonovali, a za chvíli už si pro nás jejich zaměstnanec přišel. Sláva! Bylo to od hotelu jen kousek rovně za nosem...

V kanceláři jsme si opravdu – jak jsme chtěly – naplánovaly zbytek pobytu: zítra nás vezmou na exkurzi na farmu, kde se pěstuje koření – Spice Tour – a pak odpoledne na Prison Island se želvami. Další den se sbalíme, odvezou nás na prohlídku rezervace Jozani a do motýlího centra, a odpoledne nás ubytují v Menai Bay Beach Bungalows na jihu ostrova, kde zůstaneme čtyři noci. Lákaly nás chatky na břehu moře, pár dní klidu a koupání, a taky blízkost rezervace Jozani, kdybychom se tam třeba ještě chtěly vrátit. Tím pádem jsme po celou dobu pobytu zůstaly v jižní části ostrova a na severní cíp, kde jsou nejznámější pláže, jsme nejely vůbec.

Praktické záležitosti a na co si dát pozor

S ohledem na bezpečnost a také z únavy jsme po setmění, tedy asi po sedmé hodině, už zůstávaly v hotelu, ale přes různá varování se nám za celých deset dnů nestalo, že by nás někdo chtěl vyloženě okrást. Potkalo mě jen to, že mi někdo vracel nazpátek dolary a mezi ně vsunul místo desetidolarovky indickou desetirupiovku – naprosto bezcennou, čímž mě okradl o tu desítku dolarů. A místní obchodníci nejsou tak neodbytní, jak jsem to občas zažila v Indii.

Přiznávám, že jsme se celou dobu přesouvaly taxíky, i když jsme nejezdily daleko a spíš jsme si každé ze tří míst, kde jsme bydlely, pořádně prohlédly a „zažily“. Další možností jsou místní autobusy nebo náklaďáčky vybavené lavicemi a tak přizpůsobené dopravě lidí - „dala dala“, ale je trochu těžké dopátrat se informací o tom, co kam jede, a většina těchto vozidel je přecpaná pasažéry a s našimi zavazadly bychom se tam stejně sotva vešly. Kupodivu tu moc nekvetou takzvané „tuk tuki“, motorky opatřené korbou a lavicí pro dva až tři pasažéry, kterými jsem se hodně vozila v Indii. Na Zanzibaru je člověk zahlédne jen vzácně.

Dál jsme řešily otázku dostatku „cash“, neboli hotovosti. Bylo nám jasné, že MasterCard se tu dá uplatnit málokde a že s dolary, které jsme si přivezly z domova, tady do konce pobytu nevystačíme. Zamířily jsme do National Bank a žádaly, jestli by nám mohli z našich MasterCards stáhnout a vyplatit dolary nebo místní tanzanijské šilinky, ale dověděli jsme se, že to mohou udělat jedině s Visa kartami. Netušila jsem, že MasterCard je jakoby méně zajištěná a spolehlivá než Visa! Poslali nás do druhé banky (Diamond Bank) , kde ale odpověď zněla stejně a poslali nás zase do té první. Tady nám konečně poradili jediný bankomat v celém Zanzibar City, banky Barclays, kde na MasterCard dostaneme šilinky. (Zkusily jsme i dvě směnárny, ale marně.) Sláva, získaly jsme tedy šilinky, ale zase jsme se bály, aby nám náhodou na konci pobytu nepřebývaly – co pak s nimi?

Za kořením a želvami!

Nazítří ráno nás vyzvedl v hotelu postarší sympatický průvodce jménem Kassim Mande: ukázal nám, že ho výslovně jmenují v našem průvodci z nakladatelství Bradt (jediný průvodce po Zanzibaru, který byl u nás k sehnání, trochu ve stylu Lonely Planet). Znal také osobně autory průvodce a hned bylo jasné, proč se v knížce tak fandí agentuře Eco+Culture Tours. Ale zdálo se nám to v pořádku, žádný švindl, podle všeho opravdu podporují místní lidi na „grassroot“ úrovni.

Jeli jsme asi pět kilometrů severně od Zanzibar City, nejdřív jsme minuli Livingstoneův dům, a potom jsme dorazili do obce jménem Bububu – jde o zvukomalebný název pocházející z toho, že tudy kdysi vedla první místní železnice. V Bububu jsme odbočili směrem od pobřeží a po chvíli jsme už vystoupili na kokosové plantáži. Působila na nás velice přívětivě, měla pestrý podrost bazalky a dalších bylin a keříků a popásali se tu porůznu uvázaní zebu.

Z plantáže jsme odjeli do vesnice, kde se pěstuje koření - jde o komunitní projekt vesničanů. Ani tady jsme nenašli vojensky uspořádané a vypleté záhonky, přesně naopak – chalupy postavené ze dřeva, hlíny a palmového listí obklopují mnohapatrové, pestré džungloidní porosty, tvořené rostlinami jako vanilka (liána), hřebíček (keř nebo strom), skořice (strom, sklízí se kůra), citronová tráva, zázvor, kardamom... mezi tím rostly ovocné stromy – citrusy, banánovníky, guava, papája... a dále třeba teakový dub. Takové porosty byly jen občas prostřídané uspořádanějšími záhony a políčky kasavy nebo ananasů.

Poté, co nám Kassim ukázal různé užitečné rostliny, nás usadili pod přístřešek a dali nám ochutnat místní čerstvé ovoce – banány, ananasy, pomeranče, papáju... Jitka si bohužel nedala, protože po jednom druhu místního ovoce (zvaném „jack“), který si ze zvědavosti koupila na tržišti, dostala kopřivku.

Předvedli nám, jak se šplhá na kokosovou palmu (pomůcka je neuvěřitelně jednoduchá – spletené drsné lano, které se omotá kolem nohou a člověk se s jeho pomocí přidržuje na kmeni), upletli nám z kokosových listů čelenky, nazdobili je květy a nafotili nás jako „Spice Queens“ - královny koření, a konečně nám nabídli pod dalším přístřeškem-obchůdkem pytlíky koření na prodej.

Na závěr nás odvezli na oběd, který se podával na rohoži na dvorku vesnického domku přímo u rodiny, která ho uvařila. Sestával z ryby, pilafu (ochucená rýže s trochou zeleniny), špenátu z kasavy a moc dobré kokosovo-rajské kořeněné omáčky.

Po obědě jsme se vrátili do Stone Town a hned jsme namířili malou lodí (kterou pro nás Kassim pronajal) na Prison Island. Ostrov leží hned naproti Stone Town a budova, která na něm je, nikdy nesloužila jako vězení, ale jako špitál a dnes jako hotel. Jezdí se sem ale hlavně kvůli „sanctuary“ - útulku – obřích želv, pocházejících původně ze Seychelských ostrovů. Součástí výletu mělo být i koupání, případně šnorchlování, ale to kvůli velkým vlnám odpadlo.

Želvy patří k druhu Geochelone gigantea, želva obrovská. Drží je tady v parčíku upraveném jako ZOO, kde vylézají z výběhů a volně se potulují i po cestičkách. Jejich počet odhaduji na několik desítek, nejmenší želvičky jsou chráněny v kleci, protože by si na nich mohly pochutnat vrány nebo jiní predátoři. U vstupu nám dali každé jednu velkou šťavnatou rostlinu, které jsme býložravým želvám zkrmily. Želvy se nechají drbat pod krkem a labužnicky přitom vytahují hlavu na dlouhém, tenkém, vrásčitém krku. Na krunýřích mají barvou napsánu cifru, která znamená jejich věk. Dožívají se prý až sto osmdesáti let.

Vrátili jsme se do města, s naším průvodcem jsme se rozloučily a zašly jsme na kafíčko do venkovní kavárny v příjemném parku Forodhani Gardens, který má vyhlídku na moře a pohupující se loďky.

Na závěr dne jsme ještě (po opakovaném vyptávání a bloudění) našly v labyrintu uliček Stone Town sultánovy lázně zvané hamáma, dnes už nefunkční, a prohlédly si je. Je to zvláštní a fascinující stavba, na které je znát, jak se koupele, masáže, stříhání a holení mísily se společenským setkáváním. Za malý bakšiš nás vzali i na střechu hamámy!

A tím jsme se se Stone Town rozloučily. Závěr své cesty jsme chtěly věnovat přírodě a moři.

Fotky ze Stone Town: https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10218817740382501&set=pcb.10218817746342650&type=3&theater

Fotky ze Spice Tour: https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10218817755542880&set=pcb.10218817763703084&type=3&theater

Autor: Eva Hauserová | čtvrtek 24.1.2019 10:01 | karma článku: 11.93 | přečteno: 323x

Další články blogera

Eva Hauserová

Poslední část cesty na Zanzibar – místní zvířena a bungalovy u moře

Obě jsme nadšenkyně pro přírodu a její ochranu, a tak jsme chtěly věnovat pár dní jejímu poznávání – aspoň neuspěchanému prohlížení toho, co Zanzibar nabízí turistům.

25.1.2019 v 10:38 | Karma článku: 12.21 | Přečteno: 316 | Diskuse

Eva Hauserová

Ze studených Čech na Zanzibar

V první půlce ledna jsem strávila deset dní na Zanzibaru. Ze zimy, mrazu a sněhového bláta rovnou do třicetistupňového horka, k tropickému moři a pálícímu sluníčku!

23.1.2019 v 8:43 | Karma článku: 15.32 | Přečteno: 488 | Diskuse

Eva Hauserová

Archetypy, čakry, zvěrokruh… v jednom kotlíku

Právě jsem dočetla knihu Posvátné smlouvy od americké autorky Caroline Myssové. Můj první dojem: je toho všeho nějak moc najednou. Druhý dojem: ona fakt věří v boha! (Proboha...)

28.12.2018 v 10:01 | Karma článku: 9.14 | Přečteno: 260 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jana Schlitzová

Točník

Jsem pod hradem Točník. U jezírka mám divný pocit, že je tu někdo se mnou. A taky že ano, pod mostem, naštěstí za branou v zrekonstruovaném medvědíně, na mě mžourá asi právě probuzený medvěd a za ním ještě jeden ...

22.2.2019 v 17:36 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 242 | Diskuse

Zuzana Palečková

Gabon 18 - Adieu

Ani se mi ten perex nechce psát. Taky o čem? Jak je to smutné, když se loučí matka s dcerou a babička s vnuky a nevědí, kdy se zase uvidí? A otec je na tom stejně? A já, kdy se tam vrátím já?

22.2.2019 v 4:47 | Karma článku: 13.39 | Přečteno: 328 | Diskuse

Jan Tomášek

Neuskutečněná cesta do Arménie

Arménie byla jedinou zemí, kterou se mi při návštěvě Kavkazu v druhé půlce 80tých let nepodařilo navštívit – i když z mého pohledu se jedná o zemi pravděpodobně nejzajímavější.

22.2.2019 v 2:57 | Karma článku: 6.46 | Přečteno: 238 | Diskuse

Martina Moudrá

Boudy nad Passo Monte Croce (Dolomity)

Pro pěší i cyklisty: mapy, fotky a popis cesty hustým lesem i mokřadem a pastvinou v průsmyku Monte Croce, rozkládajícím se v těsné blízkosti rakousko-italské hranice, mezi masivy Karnische Alpen a Dolomiti di Sesto.

20.2.2019 v 19:55 | Karma článku: 21.94 | Přečteno: 534 | Diskuse

Mirek Matyáš

Tesla se už nediví ...

... pokračování článku o tom, jak se jezdí s elektromobilem po USA - jsem sice slíbil na druhý den, ale trošku jsem nepočítal s časovým posunem. Když my spíme, tak v Oregonu mají den a když my máme den, tak spí zase oni ...

19.2.2019 v 23:59 | Karma článku: 17.85 | Přečteno: 992 | Diskuse
VIP
Počet článků 306 Celková karma 13.22 Průměrná čtenost 2416
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.

Najdete na iDNES.cz