Evropou obchází strašidlo očkování...

Některé mé ekologické kolegyně nedávají své děti vůbec očkovat. Co je pro děti riskantnější, očkovat nebo neočkovat? Pokusím se o prozkoumání terénu na vlastní pěst.  

Na tohle téma jsem zase jednou narazila, když jsem se sama chtěla dát očkovat proti žluté zimnici a lékař ve firmě, která se očkováním živí, mě od toho odradil, respektive to rovnou odmítl, protože když mířím jen na Zanzibar, není to potřeba a dělat to jen „pro sichr“ kvůli případným komplikacím na hranici je nesmysl. - No vida, řekla jsem si, kdyby šlo v očkování pouze o byznys, klidně by mě navakcinovali a zkasírovali – ale oni se zdráhají. A to je mi už šedesát čtyři a dohromady tolik nezáleží na tom, jestli budu ještě žít deset dvacet let navíc, kdežto u malých dětí je to něco úplně jiného! Že by lékaři vážně byli tak nezodpovědní a nehleděli na vedlejší účinky očkování, nebo je dokonce záměrně utajovali?

Odpírání – pro a proti

Ke svému překvapení jsem narazila dokonce i na „kočičí odpírače“, kteří nenechávají očkovat své kočky nikoli z nedbalosti, ale záměrně. Přitom pokud kočka chodí ven, určitě bych se bála, že se nakazí kočičím morem nebo jinou fatální infekční nemocí a než to stačím řešit, umře mi.

Je tedy pravda, že kočkám hrozí takzvaný postvakcinační sarkom, zhoubný nádor na místě vpichu. Ale pravděpodobnost je 1 : 1000 až 1 : 10 000, což je podle mě pořád míň, než že se kočka nakazí něčím opravdu nebezpečným.

Ale už nebudu řešit kočky a soustředím se na děti.

Jak to tedy vypadá s povinným očkováním?

Pro pohodlí čtenáře pořizuji následující zjednodušené výpisky. Osobně se mi to zdá trochu zbytečně drsné. Přikláním se k tomu, že by stačilo očkovat později a ne tolik vakcín najednou, zkrátka že by se mohly trochu „změkčit normy“. A je otázka, zda proti některým nemocem vůbec povinně očkovat:

Hexavakcína:

ve 2 měsících věku, po 2 měsících 2. dávka, v 1 roce 3. dávka.

Obsahuje:

1) záškrt (smrtelně nebezpečný, téměř vymizel díky očkování, ale může sem být zavlečený odjinud)

2) tetanus (smrtelně nebezpečný, stále se v terénu vyskytuje, infekce poraněním z půdy)

3) černý kašel (smrtelně nebezpečný hlavně u úplně malých dětí do 1 roku, očkování působí jen dočasně - do 10 let, stejně tak dočasně imunizuje prodělaná nemoc. Ve světě je poměrně rozšířený a u nás se občas vyskytne, doporučuje se očkovat lidi, kteří jsou ve styku s novorozenci)

4) dětská obrna (ochrnutí, účinná léčba neexistuje, virus k nám může být zavlečen odjinud)

5) žloutenka B (přenáší se krví, vpichem jehly - proč očkovat u tak malých dětí??) a

6) Haemophilus influenzae B (nebezpečný zánět hrtanu, komplikace meningitida – právě hemofilové infekce by se mezi dětmi mohly začít šířit, kdyby přibývalo neočkovaných)

Vakcína MMR:

mezi 1 – 1,5 roku:

1) spalničky (mohou být smrtelné, stále jsou „ve vzduchu“)

2) zarděnky (nebezpečné pro těhotné ženy – deformace plodu)

3) příušnice (nebezpečné v dospělosti – ztráta sluchu, u mužů neplodnost, komplikace meningitida)

Je otázka, co by se stalo, kdyby se „povinné“ očkování změnilo v „doporučené“ a „dobrovolné“ - možná by to neznamenalo epidemický nárůst počtu dětí, které žádné očkování nemají, ale jen by to vedlo k „měkčímu“, individuálně přizpůsobenému modelu.

Ale co když ne? Co když by populace neočkovaných lidí opravdu vzrostly tak, že by začaly být zranitelné vůči epidemiím infekcí? Z tohohle hlediska mi úplné odmítnutí očkování připadá jednak nezodpovědné vůči vlastním dětem (co kdyby pak lékaři nějakou epidemii nezvládli? Co kdyby dítě sice přežilo, ale po „přirozeně“ prodělané nemoci mělo trvalé následky třeba v podobě srdečního postižení?) a jednak sobecké vůči širší populaci (zadělává se tu na potenciální docela velké problémy v budoucnosti).

Hlad po informacích

Z toho, co jsem pochytala na internetu a co říkají rodiče malých dětí z mého okolí, jsem nabyla dojmu, že chybí přehledné, snadno dostupné a pravdivé informace o rizicích či vedlejších účincích očkování. Jenomže když jsem se pustila do hledání na vlastní pěst, zjistila jsem, že solidní podklady pro zvážení, které riziko je větší, se dají celkem snadno najít. Pravda, informace jsou podávány kapku nezáživnou formou a vůbec nejsou tak emotivní jako přesvědčování odpíračů.

Na internetu snadno najdete, že nejčastější komplikací (velmi zjednodušeně) je erytém (červené oteklé kolo v místě vpichu), a v nehorších případech o anafylaktický šok a meningitidu či encefalitidu – z té se zřejmě mohou vyvinout případy ochrnutí. Plus může existovat alergie či přecitlivělost na očkování, kde se běžným způsobem očkovat nedá. Na www.vakciny.net najdete mnohem podrobnější výčet komplikací, jejich symptomů a jak se to řeší.

Ale jak je to časté?

Na webu www.poockovani.cz jsem našla údaje u vakcíny MMR (spalničky, příušnice a zarděnky), které zní velmi věrohodně: například velmi časté reakce (víc než 1 dávka z 10) jsou zarudnutí v místě vpichu a horečka 38 stupňů nebo víc, tedy, jak se říká, „očkování je malá nemoc“, a je tu celá škála až k vzácným reakcím (1 na 1000 dávek vakcíny), což jsou křeče z horečky a alergické reakce. Informací je tu dostatek a nepůsobí vůbec přikrášleně.

Na druhé straně jsem našla spoustu výpovědí rodičů, jejichž děti měly opravdu ošklivé reakce na očkování, ale lékaři je odbyli s tím, že to nic není, a nutili je, ať klidně očkují dál… a všechno se zhoršovalo. Pokud byla reakce na první očkování alarmující, nikdo na to nebral ohled a neuvažoval přinejmenším o odložení dalšího očkování, nebo možná o nějaké jiné vakcíně s jinými přídatnými látkami (údajně může škodit například zinek) apod. Tím ovšem vzniká bitevní pole.

No a na třetí straně jsem zjistila, že autismus se často projeví právě kolem dvou let věku, takže u této nemoci se opravdu nedá říct, jestli jde o následky očkování, zvlášť když časový odstup je třeba několik měsíců. Zřejmě by se musely statisticky porovnat počty autistů v populaci očkované a neočkované, což se nedá udělat, protože neočkovaných lidí je příliš málo.

Odpíračská strana barikády

Když jsem pročítala argumenty Společnosti pacientů s následky po očkování, narazila jsem na požadavky oprávněné (prosazení odškodňovacího zákona), ale i na tvrzení těžko dokazatelná – třeba tezi, že očkování způsobuje mírné změny chování a schopností dokonce u velké části populace a ovlivňuje mozek – nechci si ani představit, jak je tedy zdecimovaná moje generace a starší… no ale ono to někdy upřímně řečeno podle toho vypadá… jenomže s čím to prosím máme možnost srovnávat?

Přečetla jsem si i synopsi knihy Varovné signály očkování od Anny Strunecké a dověděla jsem se, že dětem před érou očkování prospívalo, že příslušné nemoci prodělávaly. Tohle snad může platit pro zarděnky nebo příušnice, pokud je jimi ovšem populace „promořená“ natolik, aby se s nimi lidé setkali v dětství a ne až v dospělosti. A přikláněla bych se k tomu u planých neštovic a neočkovala bych proti nim. Ale co obrna, tetanus, spalničky, záškrt…? To bychom měli chtít, aby přežili jen nejsilnější jedinci a šlo se cestou tvrdé selekce? Napadá mě, že je to právě opačně:očkování nahrazuje setkávání s plně rozvinutými formami nemocí, aby měl imunitní systém přece jen co dělat a nekrněl. Z tohoto hlediska je neočkování – v prostředí, kde byly nemoci vymýceny – právě špatné, protože produkuje úplně „neotužilé“ jedince s bezradným a netrénovaným imunitním systémem.

Zhlédla jsem také dokument Terezy Reichové Epidemie svobody, který je pravda už několik let starý a situace se možná mezitím vyvinula. Celkově mi přišel až zbytečně subjektivní, emotivní, litovala jsem, že nevyužil možnosti předat divákům víc „tvrdých“ informací z obou stran barikády. Celý na mě trochu působil dojmem iracionálního tápání.

V úvodu mě zaujala sekvence se „vzteklou liškou“, kde se mluví o zbytečném strašení tím, že lišky mohou mít vzteklinu, jako o symbolu našeho strachu z přírody a nemocí. Jenomže mně se v osmdesátkách opravdu stalo, že na naši chalupu na Vysočině vzteklá liška přišla, což nebyla žádná legrace, protože tam zrovna bylo pět malých dětí. Dnes je u nás vzteklina vymýcená, ale lišky, které ji přenášejí, se stále vyskytují třeba na jihovýchodě Polska, nebo na Balkáně – takže bát se krotkých lišek vůbec není mimo mísu. Řekla jsem si: no páni, tahle generace je snad až moc bezstarostná...

Tereza v diskusi s maminkou navrhuje případné epidemie neproočkované populace řešit „dnešním vyspělým lékařstvím“ - cože? Chybí jí vize, jak by taková epidemie vypadala! Vždyť by to zdravotníci nezvládali! Když Tereza prohlásí o své dceři, že by „v pohodě dala černý kašel,“ jde mi docela mráz po zádech. A co když by ho nedala?

Arogantní tvář establishmentu

Na druhé straně tento dokument skvěle – a hodně depresivně – zachycuje neuvěřitelně nadřazené a arogantní jednání a myšlení poslanců, ministrů a podobných figur. Je z toho vidět, že do diskuse o pozměňovacích návrzích zákonů se vůbec nemá šanci dostat nějaká mírnější podoba očkovacích postupů, protože se o tom prostě nikdo nebaví a nikdo nebere vážně požadavky veřejnosti na diskusi, zda by to u nás nemohlo chodit kupříkladu jako v Německu. Tenhle urážlivý nezájem a byrokratická zabedněnost a zabejčenost establishmentu je strašná. Zdrtilo mě to, tak nějak jsem žila v iluzi, že žiju v demokracii a když budu hodně chtít, můžu prosazovat změny, po kterých budu toužit… jen sehnat dost lidí, kteří by si to přáli taky… ale tady jsem názorně viděla neprůstřelnou zeď, na kterou naráží „lobbying zezdola“. Plutokracie zazobanců, kteří si jsou jistí svými posty (když tak přejdou na jiný podobný post…), arogantokracie, tlustokracie, lhostejnokracie… otřes.

Další podobně mrazivá scéna zachycovala proslov ministra zdravotnictví, který vyjde na ulici ke shromážděným demonstrantům, vůbec nerozebírá, že by se něco mohlo změnit, ale jen tlachá samozřejmosti (ano, pane ministře, my víme, proč se v historii očkování zavádělo...), tím zabije tu trochu času, kterou si vyhradil, navrhne finanční odškodnění celoživotně těžce poškozenému dítěti, které tam rodiče přivezli (což je drásající) a pak bez dalších diskusí odejde… zase hluboká deprese.

Tyhle úvahy se mi nějak rozkošatěly, takže se to pokusím za sebe uzavřít.

Je to drsné, ale asi musíme opravdu srovnávat počty těžce postižených očkováním (pravděpodobně případy, kdy se rozvinula druhotná meningitida a způsobila ochrnutí) s počty dětí, které by zemřely, kdyby se plošně neočkovalo a propukly by epidemie takového rozsahu, který by už zdravotní systém nezvládl.

Takže jsem pro očkování, ale přála bych si, aby toho povinného spíš ubylo a aby lékaři přistupovali k dětem individuálně a rozšířily se možnosti, jak a kdy proti čemu očkovat.