Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

S rituálem nebo bez něj?

3. 04. 2018 8:33:53
Velikonoční pomlázka, svatby, kremace... proč vlastně rituály v naší kultuře vyvolávají takové pochybnosti a debaty? Co bychom do nich doopravdy potřebovali?

Co se týče velikonočního pondělí, k rituálu vyšlehávání pomlázkou mám vztah rozporuplný, a tak jsem byla docela ráda, že už mnoho let k nám žádní koledníci nepřišli. Letos už ale dorostli moji vnoučci (necelé čtyři a necelé dva roky), a tak jim rodiče a jejich přátelé s dalšími dětmi uspořádali veselé dopolední obcházení po koledě. Na programu odříkávání „hody hody doprovody“, mávání pomlázkami a čokoládové odměny, koledovali kluci i holky. Docela hezké, původní rituál byl ovšem značně transformovaný a pochybuju, že děti odříkávající „slepička vám snese jiný“ si dokáží živě představit dvorek s kvokajícími slepicemi a vybírání vajíček ze slámy...

V posledních týdnech jsem ve svém životě opakovaně narážela na rituály typu pohřeb a svatba. A s tím i na otázky, jestli tyhle rituály (ke kterým by patřily taky křtiny nebo vítání občánků či něco podobného) vůbec udržovat při životě. Z různých debat vidím, že lidé se v zásadě dělí na jejich konzervativní přívržence a skeptické až cynické odpůrce, ale pro mě je pravda někde uprostřed. Myslím si totiž, že rituály v zásadě potřebujeme, ale přitom je docela těžké najít podobu, která by nám vyhovovala.

Zastavení a kontemplace

Celá ta série začala, když počátkem února zemřel můj těžce retardovaný bratr. Obřady jsem řešila s Domovem Maxov v Jizerkách, kde dlouhá léta žil, a zpanikařeně jsem odmítla církevní pohřeb v kostele - nejsem si jistá, co to obnáší, ale obávala jsem se, že jako naprostá ateistka nebudu vůbec vědět, která bije. Tak mě čekalo jen malé rozloučení v kapli domova Maxov, které také mělo církevní charakter - tedy zádušní mše s farářem, ministrantem, zpíváním, rituálním zpěvavým latinským promlouváním, dokonce s hostiemi na konci... naštěstí to na člověka nevznášelo žádné zvláštní nároky, opakovaně se vstávalo a zase sedalo, ale to jsem se vždycky chytla podle ostatních. Rituál sám byl velmi laskavý a útěšný, navozoval představu, že dušička postiženého člověka se zařazuje mezi ostatní duše na věčnosti, která je spravedlivě rovnostářská... a můj bratr jistě nemohl mít žádné hříchy, protože něco takového bylo nad jeho chápání.

Urnu jsem pak vezla zcela nerituálně v kufru auta z jabloneckého krematoria a pořád ještě ji mám doma a čeká na uložení do hrobky. V naší rodině si ještě uděláme malý rituál ukládání urny do hrobu, ale ten jistě nebude stylový. Postojíme kolem, dáme na žulovou desku náhrobku nějaké květiny... a to bude všechno. Jak jsem zjistila, ostatní příbuzní od ukádání uren do hrobky postupně upouštějí a dávají potomkům instrukce, že si přejí svůj popel rozptýlit, „aby neměli starosti s udržováním hrobu“. Já si starosti nedělám, ale v údržbě hrobu jistě zůstáváme hodně pozadu.

Dva pohřby a jedna svatba

Díky tomu, že na bratrovu zádušní mši chtěl původně jet můj starší syn, jsem se dověděla ve velmi časném stádiu, že zakládá rodinu: měla jsem totiž virózu s chrapotem a kašlem a on si účast rozmyslel, aby nenakazil svoji těhotnou přítelkyni. Krátce nato následovala jejich svatba v podobě minimalistického rituálu – jen v pěti lidech, se svědky a s oddávajícím, ale podle fotek v krásném prostředí a s romantickými šaty nevěsty a kyticí... a dohodli jsme se, že to všechno oslavíme u nás na zahrádce nějakou garden party, až bude hezky. Tím pádem jsem byla připravena o ten zážitek, že bych coby matka vedla nějakého syna „k oltáři“ čili k oddávajícímu úředníkovi (ten mladší se ženit nehodlá a má už spokojenou rodinku se dvěma dětmi). Ale vlastně mi to nevadí, protože pokud jsem nějaké svatby zažila, včetně své vlastní před dávnými lety, působilo to na mě rozpačitě. Vdávala jsem se na samém konci sedmdesátých let a ten obřad byl takový... no typicky sedmdesátkový. Úřední proslov s frázemi, nucený humor, nuceně pozvaní hosté, mírná pachuť trapárny, snad proto, že jsem sama nevěřila, že by to znamenalo tak „velký životní krok“. Nemělo a nemohlo to mít styl.

Je fakt, že církevní rituály ten styl mají, a to díky duchovnímu rozměru, který tomu všemu vlastně teprve dává opravdový smysl. Jistě by se to dalo nahradit jinou spiritualitou, přírodní nebo novopohanskou, a někdo to už určitě dělá, ale pro mě by to znamenalo velké a složité vymýšlení a hledání, jak na to (tím spíš, že by nešlo jenom o mě, ale o další účastníky, kteří asi mají docela jiné představy).

Pár týdnů po smrti mého bratra následoval znovu pohřeb a tentokrát zcela klasicky uspořádaná a provedená kremace – šlo o mou tetu, sestru mého otce. Tenhle obřad určitě splnil funkci rozloučení, ale taky jsem si připomněla možné důvody, proč někteří lidé kremaci nedělají. Nemusí to mít nic společného s neochotou platit něco navíc. Ale obřady jdou jeden za druhým jak na běžícím pásu, prostory i celé uspořádání jsou dost neosobní, i když si můžete vybrat výzdobu, hudbu a program, a proslovy ceremoniářů přece jen nejsou takové, jako kdyby na zemřelé vzpomínal někdo, kdo je osobně znal, i když mají všechno detailně napsané na papíře. Celá ta krematorijní kultura mi úplně nesedí, i když mám asi míň výhrad než ke kultuře typických svateb.

Ještě tu máme rituál typu křtu nebo vítání občánků – v praxi se ukázalo, že rodina mého syna Jakuba to spontánně řeší velkými oslavami prvních narozenin, což je věk, kdy už se dítětem můžete „pochlubit“ širokému okolí. Možná to ale sami za žádný rituál nepokládají...

Každopádně si myslím, že úplně bez rituálů člověku v životě něco chybí. Do své závěti jsem napsala, že až umřu, přála bych si pro sebe nějaký vzpomínkový mejdan, třeba typu posezení pro pozůstalé na zahrádce, nebo v hospodě. Zpopelnění osobně nechci, protože spalování mi přijde neekologické, takže z možností, které se naskýtají, bych zvolila věnovat tělo na studijní a pitevní účely třeba pro studenty. I když chápu, že tuhle variantu si nemohou volit všichni lidé, to by byl těl ke cvičnému pitvání velký nadbytek...

Hlasujte ve finále Blogera roku

Autor: Eva Hauserová | úterý 3.4.2018 8:33 | karma článku: 8.79 | přečteno: 260x


Další články blogera

Eva Hauserová

Kočičí mamánci

Z našich dvou kocourů, kterým je teď zhruba rok, se vyklubali mimořádně přítulní kočičí mladíci. Trochu mi ale připomínají synky, kteří přehnaně lpějí na své mamince...

12.3.2018 v 7:31 | Karma článku: 15.85 | Přečteno: 513 | Diskuse

Eva Hauserová

Deník salonní ekoložky 8: studený čumák

Dost často mi něco nebo někdo připomene, že mám k ekologii a k životu vůbec trochu netypický, mohu říct „studenočumákoidní“ přístup. No a s ním v ekologických kruzích občas narážím...

31.1.2018 v 13:45 | Karma článku: 20.37 | Přečteno: 739 | Diskuse

Eva Hauserová

Poslední část indického putování

Hlavní město Keraly – taxikář šibal nebo zoufalec? - jediná cizinka mezi místňáky – jak se najíst bez příboru - trampoty s internetem – královské tradice, muzea a paláce – zážitek negramotnosti

18.12.2017 v 8:11 | Karma článku: 12.34 | Přečteno: 378 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Mirka Pantlíková

Z návštěvy Kulturního centra-Zlín

Zlínské kongresové centrum Zlín je moderní budova, kterou navrhla zlínská rodačka Prof. Ing. architektka Eva Jiřičná. Je určena pro pořádání kulturních a vzdělávacích akcí a poskytuje zázemí Zlínské filharmonii Bohuslava Martinů.

23.4.2018 v 15:27 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 270 | Diskuse

Jitka Štanclová

Jani, plavky, prsa!

Letošní počasí to vzalo hopem. Z bund přímo do tílek a kraťasů, pak rovnou do plavek. Vylepšit, nebo pořídit takový outfit, však nebylo vždy snadné.

23.4.2018 v 14:19 | Karma článku: 21.44 | Přečteno: 1069 | Diskuse

Denisa Sciortino

Čunče k pohledání

Článek o tom, že krmení malého dítěte může vyžadovat přímo nadpřirozené schopnosti. Kdo nezažil, neuvěří.

23.4.2018 v 13:30 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 579 | Diskuse

Denisa Sciortino

Casanova v plenkách

Článek o tom, že s některými dovednostmi se člověk prostě narodí. Od mého ročního syna by se mohli učit i ti nejzkušenější lvi salónů.

22.4.2018 v 13:14 | Karma článku: 13.57 | Přečteno: 408 | Diskuse

Mirka Pantlíková

Zlín z ptačí perspektivy

Navštívíte-li město Zlín a uděláte si dostatek času na jeho prohlídku, doporučuji vám vyjet si výtahem na jeho dominantu, zlínský mrakodrap (1939), a prohlédnout si město z výšky. Věřte, že nebudete litovat...

21.4.2018 v 16:21 | Karma článku: 11.85 | Přečteno: 295 | Diskuse
VIP
Počet článků 296 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2461
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.