Z našich dvou kocourů, kterým je teď zhruba rok, se vyklubali mimořádně přítulní kočičí mladíci. Trochu mi ale připomínají synky, kteří přehnaně lpějí na své mamince...
Ambrož a Raoul k nám přišli loni koncem května, kdy jim byly možná tři měsíce. Takže si myslím, že mají právě za sebou své první narozky. Kdysi jsme našim kočkám připravovali narozeninové dortíky z koleček šunky a z žervé, ale to by naši nynější svěřenci – nebo přiléhavěji naši kočičí šéfové a zaměstnavatelé – neocenili. Můj přítel je krmí velmi rafinovaně střídanými značkami nejrůznějších konzerviček a sáčků, vždycky ho nadchne, když objeví nějakou novou příchuť či kombinaci, například jehněčí s brusinkami nebo pstruha s krevetami, a naše kočky se tudíž pohybují na příslušné gastronomické úrovni. Samozřejmě že to někdy zpestříme syrovým masíčkem, což jsme začali dělat nezávisle na módě BARF (Bones and raw food), ovšem musí to být jedině drobně nakrájená vepřová kýta nebo panenka, nic jiného by nechtěli. - Vlastně nemáme jen ty dva kocoury, pořád u nás bydlí i naše devítiletá kočka Mokoška, ta se ale stáhla do okrajových prostorů bytu, jako třeba do košíku na skříni, snaží se být nenápadná a kocourům, z jejího hlediska pubertálním mlaďochům, se pokud možno vyhýbá. Jen někdy, když se jí naskytne příležitost a žádný z mládenců není na dohled, se k nám lidem přijde i pomazlit.
Kojící se kocouři
Na začátku to vypadalo, že vůdčí duch dvojice bude mourovatý Raoul – byl větší, statnější a zdál se i duševně vyrovnanější - ale postupně vyrostl dominantní jedinec naopak z černobílého Ambrože. Na odrostlé kotě je obrovský, má možná čtyři a půl až pět kilo, hodně huňatý, a chová se velmi důstojně a majestátně. Hovoří s námi charakteristickým vrkáním. Raoulík je naproti tomu středně velký milý kocourek, který se na nás obrací lítostivým mňoukáním, obzvlášť když se chce kojit.
Cože, kojit? Hned to vysvětlím.
Běžné kočky se s vámi někdy mazlí tím způsobem, že do vás rytmicky zatínají drápky (nebo vás masírují tlapkami a drápky nechají zatažené, což je příjemnější) a tímto chováním kopírují malá koťátka, která takto masírují maminku, aby jim líp teklo mlíčko.
Jenomže Ambrož a Raoul to vylepšili a nejenže provádějí masáž tlapkami, ale také přitom opravdu rytmicky sají a mlaskají! K tomu potřebují starou roztřepanou žlutou deku, která se nám trvale povaluje na gauči v obýváku. Sají její uvolněné nitky a nejlepší je, když pod tou dekou přitom ležím já. Zřejmě jim v kombinaci se žlutou dekou připomínám maminku, kojí se vždycky na mém břiše, přibližně tam, kde má matka kočka bradavky. Raoul mě dokáže vyrušit mňoukavou prosbou o takovéto kojení třeba několikrát za dopoledne, když sedím u počítače, což už docela zasahuje do mého pracovního programu. Ambrož se sice kojí taky, ale chová se důstojněji, dělá to, jen když se mu příležitost naskytne sama, a trvá mu déle, než se do toho patřičně vžije a obuje.
Je fascinující, jak odlišné a individuální jsou kočičí povahy – tihle dva kocourci zatím nejsou kastrovamí, ale přesto tvoří prakticky příslušenství našeho gauče, dají si líbit opravdu hodně i od mých malých vnoučků, prostě jsou maximálně krotcí, což naše předchozí dvojice kočičích sourozenců (Mokoška a Hustouš) rozhodně nebyla.
Ach, ty myši
V kontrastu s touhle očividnou změkčilostí jsou Ambrož a Raoul výkonní lovci. Ze zahrady zhruba jednou až dvakrát týdně přinesou polomrtvou nebo už zabitou a oslintanou myš, v našem bytě si s ní hrají a nakonec ji pozřou. Má to ovšem mezistádia - vždycky napřed konzumují přední půlku tělíčka, přičemž hlavička myši hlučně křupe. V tom si libuje obzvlášť Raoul. Zadní nakousaná půlka myši se pak válí na podlaze a buď ji odklidíme, nebo zmizí v rámci druhého chodu jídla. - Tohle všechno je velký pokrok proti tomu, co dělali Hustouš s Mokoškou, kteří přinášeli do bytu natolik živé myši, že jim často utekly pod nábytek a tam chcíply. A my jsme na to přišli až podle zápachu. Tak tohle se teď nikdy nestává – myši jsou čistě zlikvidované. Ovšem když se pak kocouři přijdou mazlit, slintají na mě a přejíždějí mi po tváři čumáčkem, mám z toho poněkud rozporuplné pocity…
Našemu životu kočičí mazlíčci vcelku dodávají barvitost. Například jak myslíte, že u nás vypadal adventní věnec na dveřích domu? - Samozřejmě že byl ověšený barevnými myšičkami z pet shopu, protože byl přece primárně určený našim kočkám...
