Kočičí mamánci

12. 03. 2018 7:31:50
Z našich dvou kocourů, kterým je teď zhruba rok, se vyklubali mimořádně přítulní kočičí mladíci. Trochu mi ale připomínají synky, kteří přehnaně lpějí na své mamince...

Ambrož a Raoul k nám přišli loni koncem května, kdy jim byly možná tři měsíce. Takže si myslím, že mají právě za sebou své první narozky. Kdysi jsme našim kočkám připravovali narozeninové dortíky z koleček šunky a z žervé, ale to by naši nynější svěřenci – nebo přiléhavěji naši kočičí šéfové a zaměstnavatelé – neocenili. Můj přítel je krmí velmi rafinovaně střídanými značkami nejrůznějších konzerviček a sáčků, vždycky ho nadchne, když objeví nějakou novou příchuť či kombinaci, například jehněčí s brusinkami nebo pstruha s krevetami, a naše kočky se tudíž pohybují na příslušné gastronomické úrovni. Samozřejmě že to někdy zpestříme syrovým masíčkem, což jsme začali dělat nezávisle na módě BARF (Bones and raw food), ovšem musí to být jedině drobně nakrájená vepřová kýta nebo panenka, nic jiného by nechtěli. - Vlastně nemáme jen ty dva kocoury, pořád u nás bydlí i naše devítiletá kočka Mokoška, ta se ale stáhla do okrajových prostorů bytu, jako třeba do košíku na skříni, snaží se být nenápadná a kocourům, z jejího hlediska pubertálním mlaďochům, se pokud možno vyhýbá. Jen někdy, když se jí naskytne příležitost a žádný z mládenců není na dohled, se k nám lidem přijde i pomazlit.

Kojící se kocouři

Na začátku to vypadalo, že vůdčí duch dvojice bude mourovatý Raoul – byl větší, statnější a zdál se i duševně vyrovnanější - ale postupně vyrostl dominantní jedinec naopak z černobílého Ambrože. Na odrostlé kotě je obrovský, má možná čtyři a půl až pět kilo, hodně huňatý, a chová se velmi důstojně a majestátně. Hovoří s námi charakteristickým vrkáním. Raoulík je naproti tomu středně velký milý kocourek, který se na nás obrací lítostivým mňoukáním, obzvlášť když se chce kojit.

Cože, kojit? Hned to vysvětlím.

Běžné kočky se s vámi někdy mazlí tím způsobem, že do vás rytmicky zatínají drápky (nebo vás masírují tlapkami a drápky nechají zatažené, což je příjemnější) a tímto chováním kopírují malá koťátka, která takto masírují maminku, aby jim líp teklo mlíčko.

Jenomže Ambrož a Raoul to vylepšili a nejenže provádějí masáž tlapkami, ale také přitom opravdu rytmicky sají a mlaskají! K tomu potřebují starou roztřepanou žlutou deku, která se nám trvale povaluje na gauči v obýváku. Sají její uvolněné nitky a nejlepší je, když pod tou dekou přitom ležím já. Zřejmě jim v kombinaci se žlutou dekou připomínám maminku, kojí se vždycky na mém břiše, přibližně tam, kde má matka kočka bradavky. Raoul mě dokáže vyrušit mňoukavou prosbou o takovéto kojení třeba několikrát za dopoledne, když sedím u počítače, což už docela zasahuje do mého pracovního programu. Ambrož se sice kojí taky, ale chová se důstojněji, dělá to, jen když se mu příležitost naskytne sama, a trvá mu déle, než se do toho patřičně vžije a obuje.

Je fascinující, jak odlišné a individuální jsou kočičí povahy – tihle dva kocourci zatím nejsou kastrovamí, ale přesto tvoří prakticky příslušenství našeho gauče, dají si líbit opravdu hodně i od mých malých vnoučků, prostě jsou maximálně krotcí, což naše předchozí dvojice kočičích sourozenců (Mokoška a Hustouš) rozhodně nebyla.

Ach, ty myši

V kontrastu s touhle očividnou změkčilostí jsou Ambrož a Raoul výkonní lovci. Ze zahrady zhruba jednou až dvakrát týdně přinesou polomrtvou nebo už zabitou a oslintanou myš, v našem bytě si s ní hrají a nakonec ji pozřou. Má to ovšem mezistádia - vždycky napřed konzumují přední půlku tělíčka, přičemž hlavička myši hlučně křupe. V tom si libuje obzvlášť Raoul. Zadní nakousaná půlka myši se pak válí na podlaze a buď ji odklidíme, nebo zmizí v rámci druhého chodu jídla. - Tohle všechno je velký pokrok proti tomu, co dělali Hustouš s Mokoškou, kteří přinášeli do bytu natolik živé myši, že jim často utekly pod nábytek a tam chcíply. A my jsme na to přišli až podle zápachu. Tak tohle se teď nikdy nestává – myši jsou čistě zlikvidované. Ovšem když se pak kocouři přijdou mazlit, slintají na mě a přejíždějí mi po tváři čumáčkem, mám z toho poněkud rozporuplné pocity...

Našemu životu kočičí mazlíčci vcelku dodávají barvitost. Například jak myslíte, že u nás vypadal adventní věnec na dveřích domu? - Samozřejmě že byl ověšený barevnými myšičkami z pet shopu, protože byl přece primárně určený našim kočkám...

Autor: Eva Hauserová | pondělí 12.3.2018 7:31 | karma článku: 18.26 | přečteno: 606x

Další články blogera

Eva Hauserová

Poslední část cesty na Zanzibar – místní zvířena a bungalovy u moře

Obě jsme nadšenkyně pro přírodu a její ochranu, a tak jsme chtěly věnovat pár dní jejímu poznávání – aspoň neuspěchanému prohlížení toho, co Zanzibar nabízí turistům.

25.1.2019 v 10:38 | Karma článku: 12.21 | Přečteno: 316 | Diskuse

Eva Hauserová

Hlavní město Zanzibaru a jak jsme se staly královnami koření

Prostřední část našeho lednového putování po Zanzibaru: historické Stone Town s památkami na éru sultánů, prohlídka farmy, kde se pěstuje vanilka, skořice, hřebíček a mnoho dalšího koření, a návštěva u obřích želv...

24.1.2019 v 10:01 | Karma článku: 11.93 | Přečteno: 323 | Diskuse

Eva Hauserová

Ze studených Čech na Zanzibar

V první půlce ledna jsem strávila deset dní na Zanzibaru. Ze zimy, mrazu a sněhového bláta rovnou do třicetistupňového horka, k tropickému moři a pálícímu sluníčku!

23.1.2019 v 8:43 | Karma článku: 15.32 | Přečteno: 488 | Diskuse

Eva Hauserová

Archetypy, čakry, zvěrokruh… v jednom kotlíku

Právě jsem dočetla knihu Posvátné smlouvy od americké autorky Caroline Myssové. Můj první dojem: je toho všeho nějak moc najednou. Druhý dojem: ona fakt věří v boha! (Proboha...)

28.12.2018 v 10:01 | Karma článku: 9.14 | Přečteno: 260 | Diskuse

Další články z rubriky Hobby

Jana Slaninová

Žrádloblog: Dýňoráky

Muž můj změnil ze dne na den stravu. Za dva měsíce sundal osm kilo. Poněvadž jsem magor experimentátor, nevadí mi učit se vařit jinak.

19.2.2019 v 19:35 | Karma článku: 27.26 | Přečteno: 970 | Diskuse

Karel Ábelovský

Slepák prostě není to samé co slepýš

... ale je to velmi zvláštní zvířátko, na které narazíte asi jen stěží; a tak si dovolím vám ho zde v krátkosti představit. V Evropě je to totiž jediný žijící zástupce čeledi slepákovitých, tedy odborně Typhlopidae.

17.2.2019 v 11:20 | Karma článku: 12.65 | Přečteno: 205 | Diskuse

Jiří Strádal

Záhada psího bobku

Franciska je fenka boloňského psíka a s vlkodavkou Bernardetou nám doma tvoří pár, jejichž váhový poměr je zhruba 1:12. Což ale neplatí pro poměr velikosti jejich bobků. Franciska se v tomto směru tuží. Nejen co do velikosti.

6.2.2019 v 10:18 | Karma článku: 13.38 | Přečteno: 320 | Diskuse

Jiří Strádal

Vlkodav a lyžaři

I v Praze jsme byli obdaření sněhovou nadílkou a obora Hvězda se stala rájem běžkařů. A já musím vzpomenout na časy, kdy jsem do Hvězdy chodil s naší fenkou vlkodava jménem Bernardeta. A jak se na běhající lyžaře tvářila.

5.2.2019 v 12:05 | Karma článku: 21.15 | Přečteno: 593 | Diskuse

Martina Mičková

Co se skrývá pod tečkami?

Na papíře jsou rozházeny číslice. Jejich spojením vznikne obrázek. Tuto zábavu mám ráda nejen já, ale i mé děti.

3.2.2019 v 21:37 | Karma článku: 6.38 | Přečteno: 220 | Diskuse
VIP
Počet článků 306 Celková karma 13.22 Průměrná čtenost 2416
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.

Najdete na iDNES.cz