Deník salonní ekoložky 8: studený čumák

Dost často mi něco nebo někdo připomene, že mám k ekologii a k životu vůbec trochu netypický, mohu říct „studenočumákoidní“ přístup. No a s ním v ekologických kruzích občas narážím...

Víkend v druhé půlce ledna. Jedu slavnostně pocukrovanou krajinou vlakem do Plzně na festival přírodního stavění. Před sedmou ráno si na Hlavním nádraží kupuju vodu a bagetku – ach jo, proč mají jen bagetky s tofu? Tofu mi nechutná. Aha, to je „bio“ prodejna! Co se dá dělat, kupuju.

Přitočí se ke mně žebračka – ach jo, částečně proto jsem nezvolila jako nástupní stanici Smíchovské nádraží, ale Hlavák, doufala jsem, že odsud tyhle týpky snad zmizely, ale není to tak.

„Pani, můžu se vás na něco zeptat?“

„Ne, nemůžete,“ odseknu.

„Nedělám vám nic zlýho, tak na mě nebuďte nepříjemná,“ rozkřikne se.

„Vlámáváte se do mýho soukromí a ještě na mě křičíte,“ oponuju.

„Já mám takovej syndrom,“ vysvětluje mi hbitě. A pokračuje vysvětlováním, že potřebuje aspoň peníze na snídani a na horký čaj.

Abych se jí zbavila, dávám jí tu bagetku s tofu – kterou moc nechce – a padesátikorunu postiženou nějakou divnou rzí, ale snad platnou. Ach jo!!! Tyhle týpky si mě vždycky neomylně vyberou, asi vypadám jako měkota… nebo jako ekoložka, takže ode mě čekají sociální solidárnost. Já ale moc solidární nejsem. Hrome, myslím si, jestli je zdravá, tak přece může pracovat, a jestli je nemocná, tak má mít nějakou podporu a vyvíjet činnost v rámci nějakých přiměřených programů, prostě co zvládne, ale v žádném případě nemá žebrat!!! Žebrání mi přijde ponižující pro obě strany a přála bych si, aby bylo zcela vymýceno. Tuhle diverzitu společnosti a inkluzi žebráků si prostě nepřeju. Taky proto jsem na žebráky zásadně aspoň trochu nevrlá (i když tím je mi pak to celé ještě nepříjemnější). Aby viděli, že se mi to nelíbí a nesouhlasím s tím. Možná že si někteří dárci tuhle pouliční dobročinnost užívají – já nikdy a ať žebrákům něco dám nebo nedám, vždycky se tak nějak za ně stydím.

 

Meze civilizační štítivosti

Cestou ve vlaku pozoruju okýnkem krásně zasněženou krajinu, na kterou se snášejí další vločky, a napadá mě, v čem všem jsem ještě konzervativní, zkostnatělá, nevrle naježená a co prostě z hloubi duše neschvaluju.

K ekologii mě netáhnou ani tak nějaké romantické a citové pohnutky, jako spíš ryze rozumově založené odhady dosti neblahé budoucnosti, která lidstvo pravděpodobně čeká. A třeba co se „návratu k přírodě“ týče, jsem ho schopná jen ve velmi omezené míře.

Onehdy jsem viděla článek o urinoterapii a přišlo mi to nejen naprosto odporné, ale i proti zdravému rozumu. Moč je přece odpadkový koš našeho organismu, a jestli se tam vyplavují nějaké signály o našich nemocech, tak bych ještě pochopila, kdyby se napřed nějak „vychytaly“, vyfiltrovaly, vyčistily a pak teprve užívaly, ale tohle… velké FUJ! - Nebo mi jedna z mých eko kolegyní nadšeně vyprávěla o léčbě pijavicemi a co všechno dobrého nám do krve „naslintají“. FÚÚÚÚJ!!! Nikdy!

Podobně instinktivně štítivý postoj mám i k domácím porodům. Dnes už se docela předpokládá, že kdo smýšlí ekologicky a alternativně, ten bude také pro domácí porody. Já pro ně nejsem, naopak mě instinktivně děsí a oškliví se mi. Když se o nich mluví, před očima se mi vždycky vybaví placenta válející se v tratolišti krve na koberci. Chápu, že tohle není úplně racionální představa, a do debat o domácích porodech tedy zásadně nikdy nezasahuju. Ona je to hodně generační věc, ještě generace mé matky, která se sama (ve dvacátých a třicátých letech) narodila většinou doma, cítila nadšení z dobrodiní porodnic a lékařské vědy (které si užívala v padesátých a šedesátých letech) a domácí porody dodnes pokládá za naprosté barbarství, a já jsem v tom vyrůstala.

Když už jsme u toho, taky domácí umírání zrovna neobdivuju. Můj otec sice umřel doma, ale nebylo to nic hezkého a myslím si, že poslední dva tři dny by se trápil míň, kdyby ho něčím utlumovali v nemocnici. Těžko předvídat, ale zatím mám takový pocit, že při vlastním umírání bych chtěla být sama (instinkt zvířete, které zaleze někam do křoví a tam tiše zhasne) a rozhodně bych si nepřála, aby mě někdo rušil a zatěžoval nějakými řečmi, držením za ruku a podobně. (No já vím, asi jsem citový deprivant, ale prostě to takhle mám.)

 

Očkování, GMO a další body vášnivých střetů

Podobně to mám s očkováním, v zásadě věřím v jeho dobrodiní a jen jsem toho názoru, že farmaceutické firmy se nám pochopitelně – v zájmu svých zisků – snaží vnutit těch různých očkování až moc. Pravda je tady podle mě někde uprostřed, asi není správné dávat úplně malým miminkům koňské dávky multivakcín, ani očkovat proti každé banální lehké nemoci nebo proti něčemu, co dostaneme jen s minimální pravděpodobností, ale hrůzou mi vstávají vlasy na hlavě, když někdo zpochybňuje princip očkování jako takový a tvrdí, že příroda si sama poradí nejlíp. No jistěže si poradí, jenomže přitom bývá dost nemilosrdná…

Podobně to mám s GMO, v tomto případě jsem spíš proti, ale když si je někdo plete s chemickými jedy, tvrdí, že jediným motivem k jejich zavádění je ziskuchtivost (jako to hlásala slavná indická vůdkyně Vandana Shiva, když jsem v listopadu byla v Indii na konferenci), nebo když někdo emotivně lamentuje, že člověk si nemá hrát na boha, všechno se ve mně bouří: mohli bychom o tom prosím diskutovat věcně???

Pak je tu celá velká oblast, kterou bych shrnula jako „jídlo coby víra“ - člověk nesmí probůh sníst ani ždibíček bílého cukru, lepek je jed (přestože se záměrně získává z pšenice, pak se jmenuje seitan a prodává se ve zdravé výživě), a tak podobně. Jeden takový přesvědčený „věřící“ mi například tvrdil, že když budu jíst chleba s křupavou kůrkou, zakládám si na mrtvici. Prosím???

 

Na druhé straně…

Přesto proti všem těmhle věcem nijak militantně nevystupuju. Příčí se mi hlavně ty emotivní, přehnané a přestřelené „špičky ledovce“ a myslím si, že v zásadě je ten celý pohyb a posun v naší společnosti k dobrému. Nepatřím k oné skupině technokratů, kterých je hodně třeba v řadách vědců a kteří tváří v tvář různým globálním hrozbám a neveselým vyhlídkám lidstva navrhují jako řešení jadernou energetiku a pěstování GM potravin. Ráda bych přece jenom vsadila na vizi, že se hodnoty a celkový pohled na život, na přírodu a na naše místo v ní v hlavách většiny lidí nějak radikálně změní a začnou se chovat a myslet jinak. A chápu, že při tomhle posunu vzniká diverzita nejrůznějších názorů a přesvědčení. Jen mi některé z nich dělají a budou dělat potíže…

 

 

Autor: Eva Hauserová | středa 31.1.2018 13:45 | karma článku: 21,69 | přečteno: 840x
  • Další články autora

Eva Hauserová

Nebojme se mrtvých

4.10.2023 v 8:47 | Karma: 12,53

Eva Hauserová

Nerůst: jak by to šlo udělat?

2.10.2023 v 8:48 | Karma: 10,35

Eva Hauserová

Vítejte v roce 2038

11.9.2023 v 8:39 | Karma: 12,22

Eva Hauserová

Může za všechno kapitalismus?

14.8.2023 v 10:26 | Karma: 16,04

Eva Hauserová

O indiánské spiritualitě

17.4.2023 v 8:11 | Karma: 7,51

Eva Hauserová

Zápisky infantilní babičky

22.12.2022 v 8:33 | Karma: 15,67

Eva Hauserová

Půda očima permakultury

9.11.2022 v 9:13 | Karma: 12,37

Eva Hauserová

Temná ruská chapadla

16.8.2022 v 9:51 | Karma: 29,70

Eva Hauserová

V Dubaji na EXPO 2020

14.3.2022 v 7:57 | Karma: 12,11
  • Počet článků 380
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 2104x
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, v současnosti přírodní zahradnice a ekoložka, www.hauserova.cz. Jako editorka jsem vymyslela a dala dohromady Encyklopedii soběstačnosti 1-3 a totéž jsem v letech 2014-2021 dělala s edicí brožurek Klíč k soběstačnosti, viz e-shop na www.permakulturacs.cz. Radím s plánováním a osazováním nízkoúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Mé minikurzy přírodního zahradničení najdete na www.naucmese.cz.

Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.