Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Poslední část indického putování

18. 12. 2017 8:11:55
Hlavní město Keraly – taxikář šibal nebo zoufalec? - jediná cizinka mezi místňáky – jak se najíst bez příboru - trampoty s internetem – královské tradice, muzea a paláce – zážitek negramotnosti

Původně jsem z Varkaly do Trivandra (správně se toto město jmenuje Thiruvananthapuram) chtěla jet vlakem, ale na tabuli taxislužby jsem zjistila, že taxík pro tuto trasu stojí 1200 rupií, a tak jsem si řekla, že bych beztak sháněla taxík k vlaku a zase od vlaku a že se konečně můžu svézt celou trasu. Jela jsem retro autíčkem typu Morris Ambassador, která jsou v Kerale hojná a vzdáleně člověku asociují Kubu. Řidič mi ovšem napřed řekl, že k mému ubytku poblíž letiště to bude stát 1700 (nehádala jsem se), a potom do mě prakticky celou cestu lámanou angličtinou hustil, jak je teprve začátek sezóny, jak má hubené výdělky a jeho jediná dcera má leukémii a vyměňování krve je hrozně drahé a on na to nemá. Zastavil u pumpy a oznámil mi, že mu mám dát 700 na benzín, a k tomu mi vykládal, že už tři dny nejedl a teprve teď, až mu zaplatím, se nají (to mi fakt přišlo jako básnická licence a dost jsem pochybovala i o té dceři). V cíli moje ubytko dost hledal, vyptával se místňáků a došlo mi, že ani on, ani místní nedovedou číst na mé vytištěné mapě latinku, protože zřejmě ovládají jen to lokální kudrlinkové písmo a jazyk. Tohle mě dost překvapilo – myslela jsem si, že se všichni Indové ve škole naučí anglicky, aby se domluvili s jinými národy v rámci Indie. Nakonec jsem byla celkem tvrdá, dala jsem mu navíc jen 300 (takže dohromady 2000), ale možná že se stejně smál pod fousy, jak na mě vyzrál.

Obcházení zajímavostí v Trivandru

Brzy jsem pochopila, že jsem tady opravdu za extrémní exotku a že nápad strávit tři dny dovolené v Trivandru byl naprosto výstřední. V ubytování u hostitele jménem Varghese mě čekal střet s realitou – domácí pán s paní mluvili anglicky jen minimálně a ani tomu, co řekli, jsem zbla nerozuměla, přestože byli oba úžasně milí a dokonce mi na uvítanou přinesli jídlo (placky, misku zeleniny v hodně pálivé omáčce, hustý sladký čaj s mlékem a jakousi krupicovou kaši v malé mističce). Když jsem se ptala na internet nebo wi-fi, vůbec netušili, co to má být, nabídku na internetu asi Varghesemu zařídili jeho synové. Jejich dům byla elegantní vila, všechno čisté a hezké, podobně jako v Kochi u Devananda.

Zjistila jsem, že tady na jihu panuje opravdu HROZNÉ horko, první den se ze mě pořád lil pot a motala se mi hlava, ale pak jsem si jakžtakž zvykla. První den jsem navštívila muzeum ve starém královském paláci Puttan Malika Palace, což je moc půvabná stavba a visí tam hlavně portréty a fotky členů královských rodin od zhruba 17. století do současnosti, kterým zřejmě místní obyvatelé fandí. Na starých fotkách byly zachyceny různé slavnostní příležitosti, slavobrány, nastoupení vojáci, princové a princezny v nosítkách – palankinech, otvírání nemocnic, návštěva britské královny a podobně.

Z paláce jsem pokračovala k blízkému chrámu Sri Padmanabhaswamy Temple, který vypadá velmi impozantně, ale nehinduisti do něj nesmějí. V tomhle je velký rozdíl mezi Keralou a Karnatakou – v Karnatace mě nechali beze všeho vlézt až dovnitř několika svatyní, a kdybych neutekla, svatí muži by mi snad začali taky žehnat, kdežto tady jsem byla udržována v opravdu uctivém odstupu.

Pak jsem se dala do prohlížení blízkého bazaru Chalai Bazaaru, kde zase nastalo velké kličkování mezi troubícími motorkami a rikšami, obohacené o vyhýbání se kalužím, protože v noci byl pořádný lijavec. Bazar měří asi kilometr, přelévá se i do vedlejších uliček, nejvíc obchůdků nabízí šperky, část květiny, docela hodně je tu železářství prodávajících například impozantní mosazné svícny.

Velkoměstský ruch

Chůze po hlavní třídě (Mahátma Ghándí Road, neboli MG Road) představuje podobně vyčerpávající zážitek jako kličkování mezi motorkami v úzkých uličkách – sice tu mají chodníky, ale všeobecný ruch, hlomoz a tartas je ohlušující a bulvárem se valí s neustálým troubením tolik proudů dopravy, že přejít ulici je hrozný problém dokonce i na semaforech – vždycky se totiž zastaví jen některé proudy vozidel, nikdy ne všechny, takže pořád před některými prcháte.

Došla jsem k železničnímu a autobusovému nádraží, kde měla být podle mého průvodce turistická kancelář – nebylo tam nic. Tak jsem se aspoň naobědvala v takovém neuvěřitelně lidovém lokále u nádraží, kde jsem v přepočtu asi za 25 Kč dostala hlavní jídlo a kávu. V temném prostoru s točícími se větráky se člověk musel chvíli rozkoukávat, všechno bylo zašlé a ušudlané jako naše již zanikající bufáče. Jídlo bylo dobré,namátkou jsem si vybrala Masal dosai, placku plněnou bramborami (jinak uspořádaná selská omeleta) s různými přísadami (zelenina, pálivý sos). Místní lidé umně jedí rukama úplně všechno, placky, rýži, omáčky, navíc většinou jen pravou rukou bez pomoci levé, příbory tu neměli. Když ale servírka viděla, jak s tím zápasím a marně se snažím kusem placky nabírat různé zeleninové příkrmy, soucitně mi donesla dvě lžičky, normálně používané na kávu. Předtím je opláchla ve velké vaně s vodou, kde se asi oplachovalo i leccos jiného, ale po třech měsících v Indii už se moje střevní mikroflora obrnila, přestala jsem si dávat na cokoli pozor, a přesto jsem žádné trávicí potíže už neměla. - K tomu musím podotknout, že ve všech lidových restauracích tady vždycky mají několik umyvadel nebo jedno dlouhé koryto s kohoutky a tam si lidé umývají ruce.

Autorikšou jsem se nechala dovézt do velkého parku, ve kterém je několik muzeí a zoologická zahrada. Je to příjemná oáza a strávila jsem tam i celý další den. Nejpitoresknější je bohatě vydekorované a stylizované Napierovo muzeum – takový několikrát umocněný Jurkovič, a uvnitř je vystavena spousta historických soch různých božstev a další věci jako obřadní vozy, modely chrámů, javanské loutky, masky z Bali a podobně.

Hledání internetu

Už jsem cítila silný internetový absťák. Podle mapy jsem našla internetovou kavárnu, jenomže mi řekli, že wi-fi nemají. No teda! Nakonec jsem přece jenom objevila jednu fungující turistickou kancelář, kde mi dali několik brožurek o výletech po Kerale a poradili mi, že wi-fi – tedy internetová kavárna – je hned vedle. Našla jsem tam kavárnu řetězce Indian Coffee House, počítač mi hlásil, že tam připojení je, ale nedovedli nebo nechtěli mi tam naťukat jméno uživatele a heslo. Vrátila jsem se do turistické kanceláře, znovu jsem je prudila a žádala o radu. Tentokrát z nich vypadla informace, že internet by měl být k dispozici v nákupním centru Saphalyam ve čtvrti Palayam. Hned jsem tam zamířila.

Nákupní centrum byla indická varianta našich shopping mallů – polotemné prostory, kudy províval vzduch, takže to tu bylo vlastně době chráněné před horkem, ale celek působil unaveně a zašle. Na betonových zídkách posedávala mládež, trávící tu čas obdobně jako v našich shopping mallech, někde vzadu na dvorku mňoukaly kočky. No a tady jsem objevila malý krámek, kde mi sice wi-fi pro můj notebook poskytnout nemohli, ale nechali mě sednout ke stolnímu počítači a podívat se na e-mailovou poštu!!! Hurá! Vždycky se mi nesmírně ulevilo, když se to povedlo, možná tou jistotou, že se doma mezitím nestala žádná katasfrofa. Zhruba půlhodinové posezení mě stálo 40 rupií. Dohaduji se, že se tady k internetu zřejmě všichni připojují přes kabel nebo mají datové přenosy v mobilech, takže wi-fi je opravdu věc neznámá.

Zoologická zahrada

Druhý den jsem se nechala rovnou dovézt autorikšou do areálu muzejního parku a začala jsem návštěvou ZOO, kterou můj průvodce Rough Guide označil za „depresivní a sešlou“, ale mně většinou přišla v pořádku. Trochu nostalgicky mi připomněla, jak to dřív vypadalo v Tróji – podobné byly třeba klece pro papoušky nebo výběhy pro medvědy, opice a další zvířata, ohrazené betonovými masivními zdmi, tvarovanými tak, aby připomínaly skály, a místy už pěkně omšelými a zelenými od mechu. Vadila mi jen velká koncentrace kopytníků (antilop) v poměrně malých výbězích, malé a chmurné voliéry pro obrovské supy (ale zastínění tady asi má svou funkci, spíš vadila velikost – nemohli se proletět) a malé klece pro některé tygry, jinak všechno v pohodě, třeba makakové, pštrosi nebo hroši se mi zdáli být ve svém živlu. A mají pěknou sbírku plazů a vodních ptáků, kteří zčásti žijí úplně volně na takovém místním úseku „backwaters“. Chvíli jsem tam seděla a pozorovala hřadující čápy a najednou mi před očima přeletěl modrý drahokam – ledňáček. Poznala jsem nové druhy zvířat jako obří veverku (kterou jsem možná zahlédla jednou brzy po ránu ve Varkale) nebo perličku supí, která má hlavu jako sup a naprosto úžasné opeření. Zajímavé, že nemají slony (nosorožce ano), ale vysvětluju si to obdobně, jako když v našich ZOO neukazujeme krávy.

Pak jsem si dala oběd v místní restauraci v parku (biryani s vejcem natvrdo a kávu, opět se zvlášť vyžádanou lžičkou a opět v přepočtu za 25 Kč) a pokračovala jsem do galerie Sri Chitra Art Gallery, která je hned u vchodu do ZOO. Stavba je to hezká, i když ne tak pitoreskní jako Napierovo muzeum, a vystavují tam nejrůznější obrazy: nejvíc od místního umělce jménem Raja Raja Varma, který tvořil koncem 19. století romantické a mírně mýtotvorné, ale pořád dost realistické obrazy. Ale taky tu mají supersymbolistní obrazy od Rusa Roehricha, tibetské nástěnné látkové závěsy, čínské a japonské grafiky a obrazy, a samozřejmě zase portréty místních travadorských (keralských) vládců, na které si tu evidentně potrpí.

Návrat autorikšou do místa mého ubytování byl pokaždé velký problém, šlo totiž o slepou ulici. Jednomu rikšovi jsem mu dala jasnou instrukci, že mě má vyložit na křižovatce blízkých ulic, ale pevně se rozhodl dovézt mě až k penzionu a tak dlouho jezdil pořád dokola marně a vyptával se místních, kteří mu nebyli schopní poradit, až mě rozčílil, vystoupila jsem (věděla jsem, že to pohodlně dojdu za pět minut) a přeplatila jsem ho – dala jsem mu 200 rupií, reálná cena byla tak 60. Druhý den to ale bylo mnohem horší! Rikšovi jsem na mapce z Googlu velkým písmem označila HOTEL KINGSWAY (byl taky pět minut od mého ubytka) a řekla mu, že tam chci. Ukázala jsem mu, že je to kousíček od letiště. Načež on nad tím zoufale asi deset minut dumal, až našel záchytný bod, blízkou nemocnici, která je ale naproti na druhé straně rušné výpadovky. No dobře, řekla jsem, ať mě tedy vezme k té nemocnici, to už je blízko. - Jenomže on – když už byl hotel Kingsway na dohled – začal skutečně zatáčet do protisměru k té nemocnici!!! Začala jsem řvát, až jsem ochraptěla, že to ne a ať mě okamžitě vysadí (snažit se tu silnici přecházet by bylo doslova o život). - V jeho mozku se prostě neudržela ta původní informace, že chci do toho hotelu. Snad vůbec neuměl číst v mapách, ani si nezapamatoval název hotelu, který mu nebyl povědomý. Ach jo!

Nejjižnější výspa mé cesty – palác Padmanadhapuram

Nechtěla jsem si nechat ujít úžasný Padmanadhapuram Palace, který leží asi 60 km jižně od Trivandra, ale čekal mě další náročný úkol – dopravit se tam autobusem. Na autobus směrem tam jsem se zdařile doptala, stál před autobusovým nádražím a prostě jsem do něj vlezla a když přišel průvodčí, zaplatila jsem necelých 50 rupií, ale zpátky to překvapivě bylo horší – v městečku Thakkalai, odkud se člověk už celkem snadno dostane do paláce autorikšou, vjížděl na autobusové nádraží jeden autobus za druhým a všechny nesly jen nápisy kudrlinkovým písmem, které vypadá asi takhle: ആർ രാജരാജവർമ്മ. Takže jsem byla efektivně negramotná a vyptávala jsem se jako idiot kdekoho pořád dokola, až konečně přijel správný bus a měl na sobě cíl cesty, Trivandrum, dokonce napsaný latinkou. Cestou tam jsem se hrozně mačkala na sedadle určeném pro tři lidi s tmavou baculatou jeptiškou v bleděmodrém rouchu – mohla to být klidně Syřanka, syrských křesťanů tu byly mraky – a s jejím mladým průvodcem. Ale nakonec mi aspoň poradili, kde vystoupit, protože Thakkalai bych sama těžko rozeznávala. Cestou zpátky jsem seděla úplně vzadu, kde to vždycky nejvíc hází, a tohle bylo v některých úsecích cesty fakt strašné – bála jsem si, že si vyrazím zuby o kovové držadlo na sedadle přede mnou, nebo že se mi utrhne aorta (nebo co se to člověku může utrhnout). Šedesátikilometrová cesta trvá na zdejších silnicích dvě a půl hodiny, takže to opravdu byl celodenní výlet a úžasný zážitek.

Palác sám je velice rozlehlý, nízký, s krásnými členitými střechami pokrytými taškami, ale nejkrásnější jsou na něm řezbářské a tesařské práce, složité krovy a také vnitřní dispozice, stinné dvorečky, kam zřejmě stékala voda ze střech do nádržek uprostřed, vnitřní zahrady a celé bludiště obytných prostor, které poskytovalo soukromí a chládek. Nejstarší části paláce jsou zhruba z roku 1600, v 18. století tady sídlili králové Travancore (ti, jejichž portréty jsem potkávala ve všech galeriích).

A blíží se návrat domů...

Z Trivandra jsem se ještě přesunula do Hyderabádu, kde se konala dvou denní mezinárodní permakulturní konference, která mě k celé té cestě do Indie inspirovala. Podrobně tuto akci popisuji tady: http://www.permakulturacs.cz/article/121/reportaz-ze-svetove-permakulturni-konference-2017

A cestou do Evropy jsem si už udělala jedinou krátkou zastávku v Goa na pláži, kde už jsem se cítila jako doma – tentokrát co nejblíž letiště v osadě jménem Betalbatim. Potvrdila jsem si, že jižní část Goa mi přijde příjemnější než ta severní, a moře bylo tentokrát už klidné a koupání neskutečně příjemné.

A pak znovu přes Bombaj a Brusel do zimomřivé, zamračené předvánoční Prahy...

Víc fotek najdete tady: https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10215551854177387.1073741841.1470797561&type=3&uploaded=5

Autor: Eva Hauserová | pondělí 18.12.2017 8:11 | karma článku: 12.34 | přečteno: 384x


Další články blogera

Eva Hauserová

Šťastný život pod zeleninovou oblohou

Právě vyšla nová kniha známého propagátora permakulturního zahradničení Jardy Svobody. Spoluautorkou je jeho žena Lada Svobodová. Knihu bych charakterizovala jako jedno velké pohlazení po duši pro nás alternativce a ekology.

7.6.2018 v 17:36 | Karma článku: 10.41 | Přečteno: 344 | Diskuse

Eva Hauserová

S rituálem nebo bez něj?

Velikonoční pomlázka, svatby, kremace... proč vlastně rituály v naší kultuře vyvolávají takové pochybnosti a debaty? Co bychom do nich doopravdy potřebovali?

3.4.2018 v 8:33 | Karma článku: 8.88 | Přečteno: 289 | Diskuse

Eva Hauserová

Kočičí mamánci

Z našich dvou kocourů, kterým je teď zhruba rok, se vyklubali mimořádně přítulní kočičí mladíci. Trochu mi ale připomínají synky, kteří přehnaně lpějí na své mamince...

12.3.2018 v 7:31 | Karma článku: 17.31 | Přečteno: 548 | Diskuse

Eva Hauserová

Deník salonní ekoložky 8: studený čumák

Dost často mi něco nebo někdo připomene, že mám k ekologii a k životu vůbec trochu netypický, mohu říct „studenočumákoidní“ přístup. No a s ním v ekologických kruzích občas narážím...

31.1.2018 v 13:45 | Karma článku: 20.76 | Přečteno: 772 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Veronika Trněná

Lovy beze zbraní

Listujete časopisy nebo sjíždíte internet a zatoužíte zažít tu kouzelnou atmosféru míst z fotografií. Po roce plánování a šetření jste konečně TAM, ale zklamaní! Nezoufejte, to tajemné kouzlo se nevypařilo! Stačí ho jen polapit.

25.6.2018 v 17:58 | Karma článku: 3.80 | Přečteno: 106 | Diskuse

Kateřina Velíšková

Ten opravdový Betlém

Město, které si každý rok doma vystavujeme jako hračku. Jak vypadá tohle palestinské město na Západním břehu Jordánu doopravdy?

24.6.2018 v 19:00 | Karma článku: 16.58 | Přečteno: 381 | Diskuse

Pavel Liprt

Benátky podeváté

Každý den strávený ve městě má co nabídnout ze svých zásob kouzel. Benátkám to prostě sluší a ještě dlouho budou uloženy v mém srdci i duši.

24.6.2018 v 14:39 | Karma článku: 6.95 | Přečteno: 134 | Diskuse

Andrea Špičáková

Krásné Korfu

Vždycky jsem jezdila hlavně do Španělska, ale říkala jsem si, že se musím podívat i jinam a zvolila jsem Řecko.

24.6.2018 v 12:20 | Karma článku: 12.69 | Přečteno: 392 | Diskuse

Veronika Trněná

GastroBarbaři

Sicílie se nikdo bát nemusí. Mafie už dávno neřádí tak, jak tomu bývalo dřív. Dávejte si i přes to velký pozor! K úhoně tam i dnes snadno přijít můžete, ale z úplně jiných důvodů, než si myslíte

23.6.2018 v 20:57 | Karma článku: 25.04 | Přečteno: 1260 | Diskuse
VIP
Počet článků 297 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2457
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.




Najdete na iDNES.cz