Koupání, jóga, ajurvéda, hinduistické rituály, malebné a dramatické skály… tady to žije a je to mnohem zážitkovější dovolená než v Goa. Ovšem daleko široko není skoro nic jiného než turistická zařízení a radovánky.
Do Varkaly jsem vlakem dorazila až za tmy, a když sem se bezradně rozhlížela po setmělém nástupišti, hned mě k mé radosti oslovil autorikša s nabídkou, že mě za 150 rupií doveze do mého hotelu. Chtěl po mně ovšem, abych se nenamáhala jít až k budově nádraží a abych seskočila asi metr hluboko do kolejiště a zkrátila si tak cestu k rikše, což jsem nakonec udělala, ale aspoň bez báglu – ten mi donesl sám. Ubytko jsem si tentokrát zase našla na internetu, bylo levné a opravdu krásné: Ashiyana – Cliff and Beach Resort, rozlehlá vila se stylovým patiem jen kousek od pláže a od tibetského tržiště, což je takové srdce letoviska a jsou tu nejen nejrůznější stánky a obchody, ale i velice dobré restaurace. Penzion vede velice milá Francouzka, všechno je tu ohromně vkusné a jako na jediném místě v celé Indii jsem tu dokonce našla nádoby na recyklaci plastu a bioodpadu!
První procházka
Ráno jsem se vydala podél pobřeží ze severního útesu, kde jsem bydlela, směrem k jižnímu útesu, kde je taky část letoviska. Skončila jsem ale v půlce cesty na pláži Papanasam, kam chodí místní hinduisté a má pro ně rituální a duchovní význam. Celé rodiny tu táboří na pláži, postávají u moře a pozorují vlny, do toho se ještě po ránu vracejí rybáři a vytahují z lodí své úlovky, a veškeré dění můžete sledovat z terasy některé restaurace umístěné pod útesem – pláže ve Varkale mají totiž malebnou a dramatickou polohu pod vysokými narudlými útesy, po kterých vedou nahoru jen několikery příkré schody. Nahoře na útesech teprve leží celé letovisko s pobřežní promenádou.
V jednom místě jsem pod útesem zahlédla velkou skupinu místňáků, jak se utírají – zřejmě po rituální ranní koupeli, kterou ze sebe smyli hříchy. Také prý v těchto místech sypou do moře popel svých zemřelých.
Proti Goa působí jednotlivé hotely, penziony a ajurvédská sanatoria bohatěji, dokonce luxusně. Zahrady jsou obehnané zídkami a roste v nich plno banánovníků, palem a kvetoucích keřů, vládne tu lázeňská atmosféra. Kromě ajurvédské léčby (nejčastější varianta), se na každém kroku nabízejí kurzy jógy (druhá nejčastější možnost), surfování, vaření nebo zhotovování šperků. Po večerech můžete chodit na představení tance, živé hudby a podobně.
Připadalo mi, že oproti Goa je tady znatelně míň ruských turistů a o to víc Australanů a Západoevropanů. Například jsem se trochu skamarádila s Australankou Christinou, která se vypravila se do Varkaly už podruhé a hodlala si tu každý den dopřávat jógu, ajurvédské masáže, a k tomu nějakou tu kosmetiku, procházky a relax na pláži.
Na sloní farmě
Opět jsem zkusila plavání v moři, ale vlny byly zase příliš silné a házely si s člověkem, jak chtěly, tak jsem to brzy vzdala (pořád ještě jsem měla modřiny a otok z Candolimu). Když jsem si dala v restauraci kafíčko (málokde dělají opravdu dobré, indickým hobby je spíš čaj), uvědomila jsem si, že mléko má tady v Indii vždycky škraloup, což si pamatuju z dětství a mezitím jsem zapomněla, že se něco takového na mléku po svaření dělá. (Kdo neví - škraloup jsou vlastně mléčné bílkoviny a jelikož naše mléko je průmyslově homogenizované, ty částečky se v něm rozptýlí a už nikdy škraloup neudělají.)
Ajurvédské léčení mě nelákalo a s jógou mi bylo tak nějak trapné začínat úplně od podlahy zrovna tady, a tak jsem pokračovala v procházkách. Došla jsem oklikou po silnici k chrámu Janardhana Swamy Temple a zjistila jsem, že je vlastně v těsné blízkosti pláže Papanasam, kam chodí místní hinduisté konat obřady a kde jsem byla už první ráno. Posadila jsem se do jiné vyvýšené restaurace, dala si osvěžující nápoj z okurky, máty a zázvoru a sledovala dění na pláži. Někteří lidé přistoupili ke vzdouvající se vodní hladině s rukama sepjatýma nahoře na hlavě, obrátili se zády, pak do vody něco vrhli a pak se obrátili k moři tváří a uklonili se. Myslím, že to byly nejspíš nějaké obětiny získané v chrámu, snad květiny. Ale kdyby to byl ten popel zemřelých, bylo by to krásné a dojemné, ty velké zčeřené vlny jako by připomínaly plynutí času a věčný koloběh přírody.
Z pláže jsem pak už známou cestou vystoupala nahoru na útes, kde je stanoviště autorikšů, a rozhodla jsem se hned podniknout výlet na sloní farmu. Zdejší cestovní kanceláře totiž sice inzerují výlety na sloní farmy, ale když jsem se na to ptala, bylo mi řečeno, že stačí požádat taxikáře a ten mě tam za půl hodinky doveze. Jeden z čekajících autorikšů na to byl podle všeho specializovaný, naložil mě, během cesty mi zastavil u stánku s levnými banány a poradil, abych jich pro slony koupila dvě kila (což by mě samotnou nenapadlo). Projíždka barvitým keralským venkovem stála sama o sobě za to, a tak mi ani nevadilo, že návštěva na sloní farmě byla krátká. Měli tam šest kusů a nabízeli mi projížďku na hřbetě slona, což jsem odmítla – nějak mě to nelákalo – a ukázali mi, jak vybraného krotkého slona nakrmit. Dávala jsem mu banány přímo na obrovský jazyk, takže mě trochu oslintal, nebo do chobotu, kterým si je sám podal do tlamy – teplý dech, funění z chobotu a dotek jeho drsné kůže a klu, to byl fakt zážitek. Jeden z pracovníků farmy mě se slonem ochotně nafotil, a pak jsem si ještě fotila ostatní slony a jak jednoho oplachují hadicí. Škoda, že jsem se nemohla vůbec na nic zeptat, personál vůbec nemluví anglicky. Zajímalo by mě třeba, jestli ten „můj“ krotký slon byl starý pán nebo slonice, nebo jestli tu sloni nějak pracují a co dělají.
Po dvou dnech nadešel čas k přesunu do hlavního města Keraly Trivandra. Australanka Christine se trochu překvapeně ptala, co propána hodlám dělat tři dny v Trivandru, a na místě jsem pak skutečně zjistila, že to byl ode mě dost výstřední nápad a že jsem v tomto třímilionovém měěstě byla možná jediná turistka. Ale tím to bylo zajímavější!
Víc fotek z této části cesty je tady: https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10215525019266531.1073741840.1470797561&type=3&uploaded=5
