První dojmy ze státu Kerala a z Fort Kochi

7. 12. 2017 8:32:36
Znovu v ráji turistů v Goa - místní etnografické muzeum – jak se létá s indickými aerolinkami – komunisti v Kerale – starobylé městečko Kochi

Při návratu na letiště v Goa jsem si zvolila pro jednodenní pobyt letovisko Benaulim a moc se mi tam líbilo. Tady v jižním Goa mi připadal pobyt o něco příjemnější než předtím v severní části v Candolimu, což se mi potvrdilo i na samotném konci mého indického pobytu v blízkém letovisku Betalbatim. V Benaulimu mají víc supermarketů, na jaké jsme zvyklí, klidnější provoz v ulicích, pláže bez krav... prostě dobré místo pro zasloužený relax.

Přesvědčila jsem se, že je úplně v pohodě přijet a hledat ubytování „na blind“. Autorikšou jsem se nechala vysadit na hlavní křižovatce obce, vydala jsem se směrem k pláži a brzy jsem získala za 1000 rupií/noc velký pokoj se standardní čistou ( konečně!) koupelnou, hezkou oddělenou kuchyňkou a lednicí. Paní domácí mluvila navíc docela slušně anglicky. Hned jsem si vyšla k pláži, v restauraci s vyhlídkou na pláž jsem si hezky ve stínu dala zmrzlinu, espresso ristretto a limetkovou sodovku a zhluboka jsem si oddechla. Ááááá, civilizace!

Internet ovšem v celém okolí (a možná v celém Goa) nešel, prý jim právě překopávali nějaké kabely...

Kromě pláže a koupání jsem ještě zvládla výlet do blízkého etnograficko-historického muzea Goa Chitra. Jde o sbírku nashromážděnou nějakým soukromníkem a sídlící v několika budovách uprostřed zemědělské krajiny. O všechno se stará stát, takže to nemá žádnou velkou reklamu. Paní průvodkyně se věnovala jen mně a rychle anglicky toho na mě celou hodinu spoustu chrlila, ale tak tři čtvrtiny jsem snad zachytila. Mají tu především úžasnou sbírku povozů, kočárů, nosítek a dalších vozidel – u vchodu do areálu stojí „chariot“, tedy obřadní vůz, který má kamenná kola velká jako mlýnské kameny a v průvodu ho museli táhnout dva sloni. Kromě toho je tu impozantní sbírka nejrůznějších zemědělských a domácích nástrojů a přístrojů, od opravdu historických, starých několik set let, po věci z relativně nedávné doby. Něco připomíná vybavení našich sedláků, něco se samozřejmě úplně liší – exotické jsou třeba destilační aparatury na feni (destilát z kešu nebo kokosu), nástroje na mlácení rýže, drtiče cukrové třtiny, výrobky z bambusu a palmového listí, pomůcky na rybolov a podobně.

V letovisku samotném vám jen drobné detaily připomenou, že jste přece jenom v Indii: například těsně u hlavní silnice vedoucí na pláž ležela v příkopu dokonale zachovaná kostra psa. Napřed jsem si pomyslela, že to tedy musel být ukrutný zápach, než se psovy tkáně rozložily, ale pak mi došlo, že nad krajinou tady neustále krouží supi jako zdravotní policie. Pravděpodobně kosti rychle obrali.

Vnitroindický let

Mířila jsem sice na jih do Keraly, ale bylo potřeba nejdřív letět na sever do Bombaje, tam jsem měla asi dvě hodinky na přestup, a pak teprve následoval let na jih do Kochi. Jinak to tu nejde, všechny lety vedou přes některé velké město. (Existuje alternativa hojně využívaná baťůžkáři, totiž překonávat větší vzdálenosti vlakem přes noc, což je levné a ekologické, ale na to jsem si netroufla. A vnitrostátní letenky stojí kolem 1000 Kč za jeden let.)

Na tabulích s check-iny se můj let stále neobjevoval, a tak jsem se radši zeptala a zjistila jsem, že už je načase se odbavit! Podobně chaotické to potom bylo i s boardingem - v některých případech ho oznamovali pořád dokola, ale v tom našem zrovna proběhl dost nenápadně. Lidi se začali sami řadit do fronty a nějaká paní na ně zavolala, že už se otevírá – člověk to prostě musí hlídat. Naše letadlo z Goa do Bombaje nabralo přes hodinu zpoždění, takže jsem v Bombaji chytila spoj do Kochi jen o vlásek. Když jsem tam přiběhla, sice hlásali, že „Gate closed“, ale do letadla mě pustili. A dokonce mi s sebou správně poslali i můj batoh! - Když už jsem u toho, jiný můj vnitroindický let – z Hyderabadu do Goa – se naopak celý odehrál o půlhodinku dřív, než stálo na letence, takže chodit na letiště na poslední chvíli by se člověku nemuselo vyplatit.

Letiště v Kochi jsem viděla až za tmy, ale působilo moderně a spořádaně a „prepaid“ taxíky byly moderní a poměrně levné (skoro 30 km do Fort Kochi za 1200 rupií). Letiště je vlastně v sousedním městě Ernakulam a taxík ujížděl po pěkné dálnici lemované moderními domy, svítícími neóny, rozzářenými výklady a spoustou reklam. Rozhodně to tu nevypadalo jako v komunistickém státě. Jakmile jsme sjeli do Fort Kochi, všechno mi začalo připomínat Indii, jak jsem ji zatím znala - drobné krámky, spousta lidí a psů, bordýlek. Jen krávy jsem nikde neviděla.

Už z taxíku jsem zahlédla na nějakém plotě poster se srpem a kladivem a naivisticky vyvedeným Stalinem a později jsem si během pobytu několik takových plakátů s klasiky marx-leninismu a s Che Guevarou nafotila – no, myslím, že ti místní komunisté prostě jen potřebují nějaké ikony a asi to jsou spíš jen trochu radikálnější socani. S takovou Kubou se to tu nedá absolutně srovnávat, svoboda podnikání tady ze všeho přímo křičí.

Ve Fort Kochi se taxikář zamotal, což se mi v Indii stávalo napořád – ulice nejsou popsané (nebo jen velmi vzácně) ani domy očíslované (taky sporadicky), a taxikáři a rikšové většinou čekají, že budete přesně vědět, kam chcete dojet, a dovedete je tam. Vytiskla jsem si Google mapy, což trochu pomáhalo, ale úplně ne. Tady jsem měla celkem štěstí - nějaká místní žena se nabídla, že mi ukáže, kde můj cíl je. Vedla mě do úzké křivolaké uličky a snažily jsme se dobušit na nějaká vrata, ale vynořila se stařena, z jejíhož projevu bylo zřejmé, že to není ono. Pak mě ale na správné místo odvedl manžel té ženy, turistický průvodce. Bylo to o ulici dál, nápis HOMESTED byl dost výrazný, ale dobušit se nebylo jednoduché, musela jsem na vratech nahmatat petlici a sama si otevřít, a pak už mě uvítala v domě hostitelská rodina. Dům byl velmi elegantní, působil klasicky a starosvětsky, a můj hostitel Devanand mě pozval ráno i na snídani.

Alternativa, na kterou všichni indičtí hostitelé spoléhají, je, že máte funkční telefon a budete jim volat. Jenomže indickou SIMku jako cizinci údajně získat nemůžete. Takže je potřeba mít na smartphonu datové připojení a pak můžete volat třeba přes WhatsApp, Viber nebo podobnou síť. To jsem ale neměla a cestovala jsem pěkně „postaru“.

Fort Kochi: památky a čínské rybářské sítě

První ráno v Kochi jsem se vzbudila časně, v pět hodin – zdánlivě přímo u ucha mi zařval reproduktor silou možná sto decibelů. Byl to muezzin z blízké mešity. Odříkal podle mého odhadu tak šest veršů (možná z Koránu), pěkně zpěvavě, pomalu a důkladně, a všechno mi to div nevybuchovalo v hlavě. Později jsem zjistila, že se tohle náboženské „vysílání“ odehrává skutečně každého rána o páté, a pak během dne ještě několikrát, ale to už nevadilo a poslední relace byla v půl sedmé večer. Záleželo asi hodně na tom, který muezzin má právě službu, protože někdy to byl celkem tlumený brumlavý hlas, který člověka sice vzbudil, ale nerozhodil a v podstatě zase ukolébal ke spánku.

U snídaně jsem řešila svůj podrážděný žaludek, takže jsem si vyžádala jenom topinky a džem. Během dne jsem se pro jistotu držela sendvičů, které se v restauracích běžně dostanou.

První den v Kochi jsem se nejdřív snažila pěšky zorientovat, kde jsem – moje ubytování leželo asi kilometr od samotné Fort Kochi, což je čtvrť tvořená několika půvabnými uličkami domů po Portugalcích a je tu epicentrum turistů a plno galerií, tretkáren a restaurací. Přitom jsem musela vzdorovat záplavě nabídek autorikšů, že mě svezou. Turistů je sice hodně, ale konkurence rikšáků je velká a jsou zvyklí poskytovat nejen svezení, ale i vyhlídkové okruhy z Fort Kochi do další zajímavé čtvrti zvané Mattancherry, vzdálené asi jeden nebo dva kilometry. Když už jsem byla umořená horkem, kývla jsem jednomu rikšovi, který mi sliboval za 700 rupií prohlídku zajímavých míst a hned mi ukazoval jejich mapku. Jízda rikšou, kde profukuje větřík a přitom míjíte v bezprostřední blízkosti všechny detaily projížděných uliček, je totiž poměrně příjemná, i když to s člověkem v hrbolatých uličkách, kde jsou navíc i schválně udělané betonové retardéry, hrozně natřásá. Někteří rikšáci žertovně nazývali své vozy „ferrari“.

Rikša mě vzal na několik zajímavých míst, kam jsou tu voženi turisté, mimo jiné do veřejné prádelny, která byla moc zajímavá – řada betonových kójí s vanami s vodou, kde pradleny i pradláci do prádla usilovně buší a pak je suší venku na obřích sušácích připomínajících naše chmelnice. Následovala komunitní výrobna koření, kde několik malebně ustrojených mužů právě pytlovalo usušený zázvor, pak různé chrámy (do hinduistických se dovnitř nesmělo, do baziliky sv. Kříže a do kostela sv. Františka směli mimo doby obřadů příslušníci jakýchkoli vyznání). Křesťanské kostely jsou uvnitř velmi barevně a trochu naivisticky nazdobené a symptomatické je, že i v nich se návštěvníci zouvají, stejně jako ve všech muzeích a galeriích.

Pak mě rikša vzal do prodejen koření, kde mě společně s prodavačkou přiměli nakoupit několik balíčků, a konečně do komerční galerie, kde prodavači neočekávají, že byste si nabídku jen orientačně prohlédli, ale vehementně vám zboží vnucují – třeba s tím, že jste ten den jejich první zákaznice, tak si musíte něco koupit, abyste jim přinesla štěstí, a bez nákupu vás prakticky nepustí ven... a tak jsem nakupovala aspoň drobnosti a můj batoh (jako celou dobu pobytu) nabýval na objemu a váze.

Rikša mě taky odvezl do Archeologického – ve skutečnosti historického – muzea v Mattancherry Palace, což je hezká, velmi jednoduchá stavba ze 16. století s úžasnými freskami uvnitř, ale už jsem byla vyčerpaná a muzeum jsem si prohlédla spíš ve spěchu. Rikša stejně nedal jinak a ještě mě vzal do další z luxusních prodejen pro turisty a do centra ajurvédských masáží, které vede jeho kámoš (bodejť, když od nich od všech měl provize, jak mi později došlo). - Neměla jsem vůbec chuť nakupovat, nebyla jsem na to duševně nachystaná a iritovalo mě to. Nakupování mě baví jedině v případě, že si předem udělám představu, co bych asi tak chtěla, a jsem tak trochu „na lovu“. A ne aby „na lovu“ byli prodejci a snažili se mi vnutit úplně cokoli. Rikša mi taky zastavil u stánku s kokosovými ořechy, koupila jsem si jeden za 40 rupií, a když mu usekli vršek, vypila jsem z něj kokosovou vodu, což bylo osvěžující.

Zjistila jsem, že se mě všichni, rikšové, prodavači i moji domácí, neustále ptají, jestli jsem vdaná, tak jsem si radši navlíkla svůj starý (úředně již neplatný) snubní prstýnek. Každému jsem odpovídala, že mému muži se v horkém počasí dělá špatně, a proto se mnou nejel, což je při troše dobré vůle pravda.

Odpoledne jsem si prošla nábřeží, Fort Kochi totiž leží na protáhlém poloostrově mezi několika podobnými výběžky pevniny, a tak má nábřeží poměrně dlouhé. Dorazila jsem k čínským rybářským sítím, velmi malebným, jejichž snímky proti zapadajícímu slunci jsou hodně známé až profláklé. Dnes tyhle sítě slouží pouze na lapání turistů a jsou obklopeny stánky s tretkami. Na jednu síť jsem na pozvání personálu vlezla – tvoří ji platforma z desek a prken velmi labilně naskládaných na sebe a samotné zařízení se ovládá kladkou a provazy zatíženými velkými balvany, takže jde poměrně snadno spouštět a zase vytahovat. „Kapitán“ sítě mi dovolil, abych ji s jeho pomocníkem zkoušela vytahovat z moře, a nafotil mě přitom. Pak naznačoval, že by si za to zasloužil tak 1000 rupií, ale dala jsem mu 500 (ono je to strašně moc, když uvážíte, že třeba lístek na představení tradičního divadla stál 350).

Kam turisté nepřijdou... a zase ty nákupy

Pokračovala jsem v chůzi po nábřeží kolem přístavišť přívozů, „jetties“, které přepravují auta, motorky i pěšáky přes místní členité zátoky, a dál jsem se držela nábřeží, až jsem se ocitla naproti moderním stavbám Ernakula a uvažovala jsem, že bych se už stočila domů, ale dovnitř poloostrova zabočovaly jen uzoučké uličky tak dva metry široké, a možná že slepé. Ale ta nábřežní ulice vypadala pořád zchátraleji a divočeji, žádní turisté, ubohé obchůdky, drsné týpky tu na sebe pokřikovaly a na mě se každý díval vytřeštěně, jako bych měla čtyři hlavy... nakonec jsem přece jenom zamířila dovnitř poloostrova a ocitla jsem se v zapadlé muslimské čtvrti, kam zřejmě turisté jen tak nezavítají, lidi žijí na ulicích a vy jim prakticky šlapete v obýváku. Děti na mě vesele volaly „Hi!“ a mávaly mi, dospělí si mě prohlíželi podezíravě. Sama bych se těžko vymotala, bylo šíííílené horko a na nohou se mi už zase dělaly puchýře, tak jsem to nakonec vzdala a najala jsem si rikšu, aby mě za 250 dovezl do mého Homestedu. Ale ačkoli jsem mu dala Devanandovu vizitku s mapkou na rubu, taky to nemohl najít a trochu bloudil... stará písnička, tady to snad ani jinak nejde.

V Devanandově domě fungovala wi-fi, i když s výpadky, ale stejně to bylo moc príma.

Druhý den jsem zjistila, že jakmile začnete autorikšákům říkat, že jste objížďku města už absolvovali, hned nabízejí, že vás dovezou do nějakého toho reprezentativního drahého obchodu, a to zdarma, protože mají podíl z tržeb. Po ránu jsem to využila, protože jsem si už v hlavě utvořila plán, co bych si třeba mohla koupit: tady v Indii mají krásné tuniky a já přece tuniky chci nosit a u nás je nemůžu sehnat, tak proč si nevzít MasterCard a nezajít si nějakou koupit? - No ale samozřejmě jsem upadla do pasti neobyčejně výmluvného prodavače, takže mám nejen dvě hezky barevné tuniky (nebyly moc drahé – hedvábí nižší kvality), ale ještě kašmírový kardigan (hezký, ale drahý), pašmínovou šálu (utkaly ji chudé vdovy z Kašmíru a takto jsem na ně přispěla), a konečně ametystové náušnice (předražené), celkem všechno po velkém smlouvání (ty náušnice jsem upřímně chtěla odvolat) za 180 euro, neboli asi 14 000 rupií. Nejhorší je, že můj bágl opravdu povážlivě nabývá na objemu! Prodavač v závěru rozvinul veškerou svou výmluvnost, aby mě seznámil s výrobou koberců, a bylo to opravdu drtivě sugestivní – tkaní, počty uzlíků, měňavost barev, kvalita, vzory, demonstrace, jak se koberec složí do malého balíčku, ujišťování, že ho pošlou do Evropy... ale z toho jsem se vyvlíkla, protože žádný koberec OPRAVDU nechci, tak to nakonec pochopil. - Takže jsem strávila dopoledne v příjemně klimatizovaném prostředí, puchýře na nohou si odpočaly, akorát mě pak z prodavačových výkladů brněla hlava.

Probádala jsem místní Námořní muzeum (Naval museum), které je staromódní a orientované hodně vojensky, ale aspoň mi tady chvíli nikdo nic nevnucoval ke koupi, a pak jsem se vypravila do Folklorního muzea v Ernakulu, které je z Fort Kochi vzdáleno asi 8 km. Stojí to za to, budova je velice malebná, uvnitř vydekorovaná řezbářsky a nejvyšší patro, kde je umístěno divadlo, má na dřevěném obložení ještě malby. Sbírky jsou fascinující – většinou sochy různého stáří, loutky, šperky... všechno zase nahromadil jeden soukromý sběratel.

Cestou z rikši je vidět poměrně hodně komunistické propagandy, například jeden z mostů, po kterých se tam jede, je ozdobený řadou rudých praporků se srpem a kladivem, a k tomu plakáty, snad volební. Pokud jsem pochopila z toho, co říkal rikša, místňáci na vládu spíš nadávají s tím, že se ministři nebo vládnoucí strany neustále mění. Komunistických stran je tady totiž víc – a z toho je vidět, že jde o něco naprosto jiného, než byl režim, jaký jsme zažili u nás.

Fotky z téhle etapy cesty jsou tady: https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10215454393660935.1073741838.1470797561&type=3&uploaded=6

Autor: Eva Hauserová | čtvrtek 7.12.2017 8:32 | karma článku: 10.03 | přečteno: 356x

Další články blogera

Eva Hauserová

Fíkovníkové háje v Čechách? Už brzy

Na zahrádce v Praze mi pod oknem roste zcela nechráněný fíkovník. Letos na něm postupně dozrálo dobrých pět kilo slaďoučkých plodů...

30.10.2018 v 8:14 | Karma článku: 18.69 | Přečteno: 621 | Diskuse

Eva Hauserová

Komunistická totalita versus ódéeska

Máme dnes osmadvacátého října, tak aspoň malý příspěvek k četným ohlédnutím za uplynulými roky v tomto státě...

28.10.2018 v 9:33 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 673 | Diskuse

Eva Hauserová

Na skok v Dublinu

Protože evropské setkání přívrženců permakultury se letos v létě konalo v Irsku, jako obvykle jsem k tomu přidala dva dny turistiky – a počátkem srpna jsem vyrazila do Dublinu.

15.8.2018 v 9:04 | Karma článku: 7.89 | Přečteno: 321 | Diskuse

Eva Hauserová

Šťastný život pod zeleninovou oblohou

Právě vyšla nová kniha známého propagátora permakulturního zahradničení Jardy Svobody. Spoluautorkou je jeho žena Lada Svobodová. Knihu bych charakterizovala jako jedno velké pohlazení po duši pro nás alternativce a ekology.

7.6.2018 v 17:36 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 436 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Aviou Amerikou 2017 - Střed světa a konečně Kolumbie

Společně s Amálkou už odpočítáváme posledních pár set kilometrů do jejího finálního bezpečného přístavu. Cestou ale zvládneme vidět ještě spoustu zajímavých věcí.

15.11.2018 v 10:00 | Karma článku: 5.11 | Přečteno: 105 | Diskuse

Petr Havránek

Šumava, Luzný.

Kopec Luzný 1.373 m, je jedním z nejkrásnějších vrcholů Šumavy, ležící v Bavorském lese, těsně u hranic s Německem, ale zdolat ho z naší strany, není nic jednoduchého.

15.11.2018 v 7:00 | Karma článku: 14.77 | Přečteno: 265 | Diskuse

Jan Tomášek

Ohlédnutí za starým Žďárem

Nedávná návštěva Žďáru nad Sázavou připomněla jeden populární televizní seriál, jehož jméno zajisté není potřeba připomínat. V seriálu sice nešlo přímo o toto město - ale což už...

15.11.2018 v 2:11 | Karma článku: 4.22 | Přečteno: 144 | Diskuse

Pavla Drahoňovská

Guttauské rybníky aneb do Německa za kormorány

Nenáročná procházka mezi rybníky pro milovníky vodního ptactva. Rybníky se nachází asi 60 km od naší severní hranice. Přírodní cesty jsou průjezdné i pro vozíčkáře či dětské kočárky.

14.11.2018 v 21:43 | Karma článku: 6.96 | Přečteno: 102 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 13. - Severokorejský Hong-Kong

Před odjezdem z KLDR se na tři dny zastavíme ve "Speciální ekonomické zóně Rason". Dva na sobě nezávislí průvodci označili Rason za Hong-Kong Severní Koreje. Nevíme, co máme čekat. Jak se ukázalo, nic nemůže být dále od pravdy.

14.11.2018 v 11:02 | Karma článku: 17.55 | Přečteno: 561 | Diskuse
VIP
Počet článků 300 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2448
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.

Najdete na iDNES.cz