Gokarna, městečko hinduistů, jogínů a hipíků

4. 12. 2017 8:41:02
Cestování indickou železnicí – populace se proměňuje - trápení s hotelem – tajemství indických záchodů - první seznámení s Gokarnou

Gokarna ve státě Karnataka byla dobrá volba v tom smyslu, že jsem sama sobě nevědomky přímo strčila čumák do opravdické autentické Indie, kde už moc turistů není (Goa byl proti tomu čajíček pro cestovatelské změkčilce) – ale současně už to na mě bylo trochu moc a nakonec jsem si tamní pobyt dokonce o den zkrátila. Ale měla jsem spoustu fascinujících zážitků a jsem za ně vděčná.

Cesta do Karnataky

Z Candolimu v Goa jsem poněkud hýřivě vyrazila taxíkem do města Margao, které má velké nádraží Madgaon, odkud jezdí vlaky na jih. (Kdyby šel líp internet, asi bych se pokusila najít nějaké nádraží blíž ke Candolimu, nebo autobusové spojení, tohle leželo relativně daleko.) Taxík stál 2000 rupií, tedy v přepočtu 700 Kč, šlo o „cooler“ neboli klimatizovaný vůz, kde byla docela kosa a řidič měl rýmu a celou cestu intenzivně popotahoval – což je slušnost, protože v Indii se nesmrká. Na to mě předem upozornila Irenka Krasnická – kapesníky je lepší radši vůbec nepoužívat, Indům připadají eklhaft. (Ale zato se hodně odchrchlává a plive, tedy aspoň mužští, jak jsem si všimla. Tuším, že by to mohlo souviset s ajurvédskou radou zbavovat se hlenu a tak se pročišťovat.)

Nádraží byl zážitek sám o sobě – jen minimum nás turistů a houfy autentických Indů. Prostorné, vzdušné (tady se nikdo nechrání před zimou) a řada služeb – docela hezké WC, zvláštní čekárna označená „Ladies“ (ale tu jsem nevyužila, seděla jsem venku u nástupiště a sledovala cvrkot), a restaurace, kde jsem se jakžtakž domluvila a získala k obědu sendvič.

Na světelné tabuli jsem se dočetla, že můj vlak pojede z nástupiště 1, tak jsem v klidu čekala – jenomže ouha, vlak jel ve skutečnosti z nástupiště 2, kam bylo třeba přejít po visuté lávce! Naštěstí mě na to upozornili hodní spolucestující. No, ten přesun bych stejně byla stihla, vlak stojí ve stanici dobrých 15 – 20 minut a vjíždí do ní s důstojností lodí plujících do přístavu... a během jízdy se ani náhodou nezavírají dveře a lidi různě chodí do kolejiště a naskakují a vyskakují z vlaků dle libosti... my Evropani, co jsme posedlí bezpečností, bychom z toho měli nervy nadranc.

Při čekání jsem pozorovala mezistátní expres projíždějící nádražím, spojující jih Indie s městy na severu, kteroužto trasu musí jet odhadem tak tři dny – byl nekonečně dlouhý, vagóny měl v lepším stavu než ten náš osobák a byly popsány velkými písmeny podle kategorií – spací vagóny jsou „sleepers“, pak se rozlišuje první a druhá třída a klimatizace (A/C jako air condition).

V našem osobáku žádné kategorie nebyly a byl celý výrazně otlučený, oprýskaný a s vyškrabanými (ne nasprejovanými) nápisy. A v oknech tu nejsou vůbec skla, jen mříže, aby lidi za jízdy nevypadli.

Odvahu mi dodala Australanka (nevím, jak se jmenuje, ale spontánně mi připadala jako Lucy), se kterou jsme se lehce skamarádily, když si na pohyblivých schodech nějací místňáci – muži napohled machřící – nevěděli rady a báli se jich, a my dvě jsme na schody naskočily a vyměnily jsme si spiklenecký pohled modrých (tedy naprosto netypických) očí... a ona se mě hned zeptala, jestli jedu do Gokarny, a pak mě v podstatě bezpečně provedla celou tou cestou, takže jsem nemusela panikařit, kde vystoupit a podobně. Vlak měl asi půlhodinu zpoždění, které pak během jízdy narostlo na hodinu.

Mimochodem, takhle na cestách, kdy je člověk dobře opticky rozlišitelný od místňáků, naváže spoustu přechodných, letmých známostí s jinými „zápaďáky“ - samozřejmě nejde doslova o zápaďáky, protože často jsou to Australané – a první otázka vždycky zní, odkud jste. Jména se dozvíte jen někdy, po delším hovoru, a vždycky se jedná jen o jména křestní. Přátelsky se pobavíte a předáte si tipy, pak se jeden druhému ztratíte a třeba se ještě někdy zase potkáte.

Cesta vlakem trvala asi tři hodiny a urazili jsme zhruba 150 kilometrů, náš cíl totiž ležel hned na severním okraji rozlehlého státu Karnataka. Uličkou vagonu meustále s obrovskou frekvencí – asi dvakrát za minutu – procházejí prodavači čaje a kávy, zmrzliny a křupek, a zpěvavě inzerují svoji nabídku. Čaj se řekne taky „čaj“ (psáno chai).

Konečně v Karnatace

Během cesty na jih se začaly v krajině i na nástupištích zastávek objevovat nové týpky – muži v sukních (lungi), které jsou v jižní Indii běžnější než kalhoty, muslimské ženy v čádorech (celé zahalené v černém až na obličej) nebo sem tam i v nikábech (totéž, ale jen se škvírou na oči). Všichni velmi ostře rozlišují mužský a ženský „styling“, ženu v kalhotách a tričku jsem tu (až na občasné turistky) neviděla, všechny nosí buď sárí nebo tuniky po kolena, doplněné úzkými kalhotami, a vlasy jsou zásadně dlouhé - krátkovlasé Indky jsem viděla až v závěru pobytu na konferenci v Hyderabadu. A naopak, muži mají vlasy nakrátko a vojensky vyholené krky, k holiči zřejmě chodí často i ti nejchudší. Mužské sukně jsou dlouhé buď po kolena, nebo po kotníky, a tvoří je pás bavlněné látky omotaný kolem pasu a zavázaný. Často je to doplněno dalším kusem látky omotaným kolem hlavy na způsob turbanu.

S Lucy jsme zapředly hovor a zjistila jsem, že se chystá zůstat na pláži v Gokarně možná dva měsíce. Z nádraží jsme si do Gokarny vzaly společnou autorikšu (to je motorka obestavěná korbou tak, že má poměrně pohodlnou lavici pro pasažéry - je mnohem levnější než taxík a od této chvíle jsem se už pořád vozila autorikšami). Přišlo mi legrační, když mi Lucy v autorikše položila jedinou osobní otázku – jak jsem stará. Vyšlo najevo, že jí je jenom čtyřicet! Ačkoli podle obličeje bych hádala padesát. Na oplátku jsem se aspoň mohla zeptat, čím se živí při tom všem cestování. Ukázalo se, že si vůbec nemusí vydělávat na živobytí a volně si cestuje, jelikož zdědila nějaké peníze. To se tak někdo má!

To, co jsem viděla v ulicích Gokarny, mi znovu způsobilo kulturní šok, protože to bylo zase o stupeň šílenější, zchátralejší, divočejší a nepořádnější než cokoli v Goa. Uličky užší a temnější, domy a chatrče chudší, zaprášené mrňavé krámky připomínající spíš nějaké zrušené vetešnictví, vedle ulic jámy s vodou, odpadky a hnilobným puchem... a tak dále.

Opletačky s ubytováním

Autorikša po určitém tápání a vyptávání našel hotel, který jsem si rezervovala předchozí den na Booking.com, jménem New Prasad Nilaya. Slovo „prasad“ neznamená to, co si myslíte, ale jídlo požehnané duchovním, které se rozdává a jí při obřadech, a „nilaya“ znamená domov. Jak jsem ale měla brzy zjistit, k čistotě a útulnosti to tu mělo opravdu daleko, ačkoli zvenčí měl hotýlek pěkně barevnou fasádu a i uvnitř se hemžil personálem neustále zametajícím podlahy košťátky.

Ukázalo se, že majitel se nějak nekamarádí s internetem (ačkoli na Booking.com sliboval wi-fi, ale žádná tam nebyla), a tak mu vadilo, že nemám vytištěný voucher. Někde si moji rezervaci telefonicky ověřil, ale když jsem chtěla platit kartou (tuto možnost na Booking.com inzeroval), vyslal mě s jedním z mladších zaměstnanců, jehož pokusům o angličtinu jsem vůbec nerozuměla, k bankomatu pro peníze. Jenomže peníze mi vybrat nešly a nešly a mladík (který zřejmě bankomat sám v životě nepoužil) tedy odběhl zpátky pro šéfa s tím, že se s ním do pěti minut vrátí. Jenže jsem čekala patnáct, dvacet minut v temném neznámém pochmurném městečku, a nic...

Zčásti do mělo poezii, pozorovala jsem domorodou těhotnou ženu, jak vyšla před svůj dům, na vozovku vychrstla vodu a na mokrý povrch začala křídou kreslit obrazec podobný květině. Motorky a další doprava se jí úplně samozřejmě vyhýbaly. Ráno jsem zjistila, že se podobné obrazce, od jednoduchých a neumělých po veliké a složité, objevily v ulicích na mnoha místech, zřejmě šlo o nějaký svátek. - Když jsem asi po půlhodině měla čekání dost, nakonec jsem svůj hotel našla sama.

Příští den se hoteliér tvářil už dost nevrle, že peníze pořád nemám (teoreticky jsem mu mohla dát hotovost, jenže jsem věděla, že si dříve či později stejně budu muset pomoci kartou, a chtěla jsem ho stimulovat, aby mi s tím pomohl, což se mi nepovedlo). Nakonec jsem zjistila, že bankomat patří State Bank of India (SBI) a ta nebere MasterCard. A sama jsem taky přišla na to, že v první směnárně, co byla po ruce - hned na nejbližším rohu – mi ochotný pán peníze z mé karty bez problému vytáhl (s příplatkem 3 %, ale vem to nešť). Dost mě ta hoteliérova neochota a neschopnost zklamaly, takové věci by přece měl vědět.

Navíc jsem už při první prohlídce koupelny zjistila, že na podlaze je špína. Všechno jsem tedy vytřela toaletním papírem, který jsem si dovezla z Goa – na zdejším WC papír nebyl vůbec. - Tady musím udělat odbočku týkající se indických záchodů.

Indické záchody

Náš způsob – utírat se po velké a ženy i po malé potřebě papírem – pokládají Indové za nehygienický. Ono na tom něco je, jenomže v Indii máte k dispozici v lepším případě bidetovou spršku a ještě zvlášť kohoutek s vodou, v horším případě jen plastový kbelík naplněný vodou a doplněný plastovým džbánkem na polévání. To znamená, že se v žádném případě nemůžete osušit a nechápu, jestli tedy máte zůstat po očistě vodou mokří. A když zajdu do detailů - opláchnout se po stolici člověku tak nějak nestačí, bylo by potřeba ještě mýdlo a důkladnější zásah, a jak tedy prosím na to? Indové si evidentně vystačí s levou rukou, která je nečistá a je na tohle určená. Ale osobně bych našincům doporučila vozit si s sebou balíček vlhčeného toaletního papíru, který zase tak moc vlhký není a v nejhorším, tam, kde je házení papíru do záchoda zakázáno, ho můžete hodit do koše, aniž by se vám to moc příčilo, jelikož je i příjemně parfémovaný.

Druhá věc, někdy obávaná, jsou záchody dřepací – jen dvě šlapky místo mísy. To je vlastně hygieničtější, ale já jako osoba již postižená artrózou v kolenech s tím mám problémy. Na většině veřejných míst a ve všech ubytovacích zařízeních naštěstí najdete mísy, nebo máte aspoň na výběr. Dřepací záchod jsem musela použít jen asi dvakrát nebo třikrát a nakonec to taky nějak šlo.

Další potýkání s hotelem

Při sprchování jsem zjistila, že voda neodtéká. Vytahala jsem z odpadu opět pomocí WC papíru spoustu vlasů a slizu a spravilo se to (a byla jsem opravdu ráda, že mám s sebou dezinfekční gel na ruce). Vysvětlení může být v tom, že domorodý personál ve svých domovech podobná zařízení nemá a tudíž netuší, jak by se měla uklízet.

Celkově musím před tímto hotelem varovat. Ačkoli byl dražší než jiná moje indická ubytka (6 noclehů za 7000 rupií, přitom běžné ceny za velmi slušné ubytko bývají pod 1000 rupií za noc), nedali mi vůbec ručník, povlečení bylo potrhané, a jak už jsem říkala, chybí inzerovaná možnost platit kartou i wi-fi. A to nejhorší – potkany na pokoji – jsem zažila teprve později, takže podrobnosti se dovíte v dalším díle tohoto vyprávění.

Seznámení s Gokarnou

Doufala jsem, že v Gokarně si už konečně zaplavu v moři a kromě toho budu po troškách poznávat místní život. Hned první den jsem tedy prorejdila střed Gokarny, který není velký, tvoří ho v podstatě dvě hlavní ulice, Car Street a Main Street. Ta je plná tretkáren pro turisty a vede na městskou pláž.

Na téhle pláži se rozhodně koupat nedá a taky to nikdo nedělá. Povalují se tu hromady a hromady odpadků, na kterých se popásají stádečka krav, a nepochybně sem odcházejí splašky z městečka. Na břehu moře tu postává spousta domorodců a hledí do vln, ale nic víc nedělají.

Nasnídala jsem se v půvabné střešní restauraci skvělé banánové porridge, ale nebylo to jen tak. Nápis „Rooftop Restaurant“ zněl sice lákavě, ale muselo se tam projít jakýmsi skladištěm a zadním dvorkem za lokálem a v osm ráno (i když oficiálně bylo otevřeno) tam poplašeně pobíhaly ženy v barevných sárí, uklízely, vyhazovaly kňučící psy a trochu zděšeně koukaly, kdo jim to tam leze... podle množství stánků to sice tak nevypadá, ale turisté jsou tu poměrně vzácní, masivní turistický průmysl sem nedorazil.

Když mě tedy městská pláž zklamala, vydala jsem se pěšky směrem k blízké Kudlee Beach, oddělené od městečka útesem. Pěšina vedoucí podél pobřeží mě dovedla k Rámově chrámu. Ten byl pěkný a nakoukla jsem i dovnitř, to jsem ještě nevěděla, že na jiných místech, třeba ve státě Kerala, smějí vejít do hinduistických chrámů pouze hinduisté. V Gokarně jsou omezení pro „jinověrce“ celkem malá. Poblíž chrámu vyvěrá pramen léčivé minerální vody a stéká do několik metrů hluboké jímky velikosti tak pět krát pět metrů. Na prahu chrámu sedí svámí (šedivé vousy, nějaké stylové roucho a laskavý hlas), a ten mi hned vykládal pověst o Rámovi (díky Irence, která mi půjčila Rámajanu, jsem to zvládala) a nabízel mi i astrologické služby nebo výlet do Hampi (to je to zaniklé středověké hinduistické hlavní město) s ubytováním v ašrámu – prostě je v mnoha směrech podnikavý. Ptala jsem se ho, jestli můžu jít dovnitř hinduistických chrámů v Gokarně, a řekl, že raději brzo po ránu a že se musím obléct jinak (měla jsem capri kalhoty). Pak naznačoval, že má se svým náboženským studiem velké náklady, tak jsem mu dala za výklad a rady sto rupií. Bankovku přijal a políbil.

Další cestu na pláž Kudlee jsem nenašla, ačkoli nevylučuju, že tam někde je – objevila jsem jen pofidérní neprošlapanou pěšinu plnou odpadků, a tak jsem se vrátila do Gokarny a najala si autorikšu (puchýře na chodidlech už se zase začínaly připomínat). Cesta na tuhle pláž, kterou jsem si další den zopakovala, přišla na 100 rupií tam a 100 zpátky. Přímo na pláži i na cestě k ní jsem objevila pravý ráj jogínů a hipísáků! Všude jsou roztroušené hostely lákající na nejrůznější New Age aktivity, z některých objektů se ozývá rytmické popěvování, v restauraci na pláži – která je mimochodem moc hezká a příjemná – vysedávají samí evropsky vypadající alternativci, někteří si něco datlí do počítačů, jiní cvičí na pláži pozdrav slunci.

Pláž je ovšem také obsazená příliš početnou populací prodavačů korálků, kteří se projevují dosti zoufale a neštítí se žádného nátlaku, protože konkurence je velká a turistů málo. S člověkem se nejdřív spřátelí – někteří mluví příjemně dobře anglicky – a pak už bych jim nedokázala udělat, abych nic nekoupila, i když jsem vůbec žádné korálky nepotřebovala. Ceny jsou nízké, asi jde o opravdové polodrahokamy (no, možná ne vždycky) nebo korály a jeden náhrdelník stojí třeba 300 rupií – no nekupte to. Jelikož jsem s sebou neměla žádné peníze (jen na lassí v restauraci a na autorikšu zpátky do městečka), dvěma prodavačkám jsem rukoudáním slíbila, že se na pláž vrátím znovu s penězi!

Dvakrát jsem vlezla do moře a vykoupala se, aniž jsem utrpěla úhonu, ale žádné pořádné plavání to kvůli vlnám nebylo. Bála jsem se, aby to se mnou zase nepraštilo, a ostatně pravé koleno jsem měla pořád celé napuchlé a modré. Ale už jen ležet na pláži a hledět do vln bylo príma...

Během toho prvního dne jsem také řešila připojení na internet a zjistila jsem, že v Gokarně nemají internetové kavárny, ale buď úplně prázdný obchod s plastovou židlí, na kterou si člověk sedne s notebookem a majitel zapne router, nebo v druhém případě řadu zastaralých stolních počítačů, ke kterým se můžete posadit, nebo vytáhnout svůj přístroj. Ceny jsou zhruba 10 rupií za 20 minut. Obojí jsem využila, i když jen na chvíli, a pokaždé se mi hodně ulevilo, že jsem ve spojení s domovem.

O Gokarně bude pojednávat i další pokračování tohoto cestopisu – příště popíšu, jak jsem prolézala hinduistické chrámy, a dojde i na ty slibované potkany na pokoji...

Pár fotek z Gokarny je tady: https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10215427571430396.1073741837.1470797561&type=3&uploaded=6

Autor: Eva Hauserová | pondělí 4.12.2017 8:41 | karma článku: 11.11 | přečteno: 324x

Další články blogera

Eva Hauserová

Fíkovníkové háje v Čechách? Už brzy

Na zahrádce v Praze mi pod oknem roste zcela nechráněný fíkovník. Letos na něm postupně dozrálo dobrých pět kilo slaďoučkých plodů...

30.10.2018 v 8:14 | Karma článku: 18.69 | Přečteno: 621 | Diskuse

Eva Hauserová

Komunistická totalita versus ódéeska

Máme dnes osmadvacátého října, tak aspoň malý příspěvek k četným ohlédnutím za uplynulými roky v tomto státě...

28.10.2018 v 9:33 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 673 | Diskuse

Eva Hauserová

Na skok v Dublinu

Protože evropské setkání přívrženců permakultury se letos v létě konalo v Irsku, jako obvykle jsem k tomu přidala dva dny turistiky – a počátkem srpna jsem vyrazila do Dublinu.

15.8.2018 v 9:04 | Karma článku: 7.89 | Přečteno: 321 | Diskuse

Eva Hauserová

Šťastný život pod zeleninovou oblohou

Právě vyšla nová kniha známého propagátora permakulturního zahradničení Jardy Svobody. Spoluautorkou je jeho žena Lada Svobodová. Knihu bych charakterizovala jako jedno velké pohlazení po duši pro nás alternativce a ekology.

7.6.2018 v 17:36 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 436 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Aviou Amerikou 2017 - Střed světa a konečně Kolumbie

Společně s Amálkou už odpočítáváme posledních pár set kilometrů do jejího finálního bezpečného přístavu. Cestou ale zvládneme vidět ještě spoustu zajímavých věcí.

15.11.2018 v 10:00 | Karma článku: 5.11 | Přečteno: 105 | Diskuse

Petr Havránek

Šumava, Luzný.

Kopec Luzný 1.373 m, je jedním z nejkrásnějších vrcholů Šumavy, ležící v Bavorském lese, těsně u hranic s Německem, ale zdolat ho z naší strany, není nic jednoduchého.

15.11.2018 v 7:00 | Karma článku: 14.77 | Přečteno: 265 | Diskuse

Jan Tomášek

Ohlédnutí za starým Žďárem

Nedávná návštěva Žďáru nad Sázavou připomněla jeden populární televizní seriál, jehož jméno zajisté není potřeba připomínat. V seriálu sice nešlo přímo o toto město - ale což už...

15.11.2018 v 2:11 | Karma článku: 4.22 | Přečteno: 144 | Diskuse

Pavla Drahoňovská

Guttauské rybníky aneb do Německa za kormorány

Nenáročná procházka mezi rybníky pro milovníky vodního ptactva. Rybníky se nachází asi 60 km od naší severní hranice. Přírodní cesty jsou průjezdné i pro vozíčkáře či dětské kočárky.

14.11.2018 v 21:43 | Karma článku: 6.96 | Přečteno: 102 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 13. - Severokorejský Hong-Kong

Před odjezdem z KLDR se na tři dny zastavíme ve "Speciální ekonomické zóně Rason". Dva na sobě nezávislí průvodci označili Rason za Hong-Kong Severní Koreje. Nevíme, co máme čekat. Jak se ukázalo, nic nemůže být dále od pravdy.

14.11.2018 v 11:02 | Karma článku: 17.55 | Přečteno: 561 | Diskuse
VIP
Počet článků 300 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2448
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.

Najdete na iDNES.cz