Toulky po Goa, bývalé portugalské državě

3. 12. 2017 9:20:17
Druhá část indického deníku - mají se Indové špatně, nebo jen neuklízejí? - památky po Portugalcích - obchodníci, kterým nelze říct ne – cenové relace na toulkách Indií

Jelikož mi při pokusu o koupání Arabské moře pořádně natlouklo a na plavání nebylo ani pomyšlení, měla jsem dva dny na obhlížení pozoruhodností státečku Goa, který se oficiálně dostal z portugalského područí až v roce 1961. Hlavně v 90. letech minulého století se stalo jeho pobřeží oblíbeným cílem hipíků, huličů a technařů, kteří tu pořádali obrovské párty, což jim ale později místní úřady zatrhly a dnes se tu provozuje jen běžná plážová zábava – sem tam nějaká ta živá hudba v klubu nebo diskotéka. Pláže jsou doslova plné Rusů, a to napohled spořádaných rodinek ze střední třídy. Na každém kroku tu narazíte na nápisy azbukou a místňáci na vás kromě „Hello“ taky dost často volají „Privět!“

Procházky po Candolimu

První den jsem zůstala v Candolimu, plážově-turistické osadě v severní části Goa. Cítila jsem se vyčerpaná, zmodralé a napuchlé koleno mě dost bolelo, navíc jsem měla průjem, na který mi sice zabíraly pilulky z domova, ale přece jen jsem se cítila oslabená. Udělala jsem si tedy procházku po hlavní ulici městečka ke zřícené portugalské pevnosti Aguada (ze které je vidět jen pár trosek zdí a největší část pozemků bývalé pevnosti zabírá jakési uzavřené luxusní letovisko) a pak zpátky po pláži, asi tři kilometry tam a tři zpátky. Trochu jsem si zvykla na místní poměry, ale chůze po hlavní ulici pro mě byla pořád dost hrozný zážitek, není tu dost místa na auta, motorky, krávy, psy, chodce, odpadky, rozvrtaná staveniště atd., někde chodníky chybí, obchůdky (samé suvenýry a turistické zboží) vybíhají do ulice, člověka často oslovují obchodníci nebo žebráci... pomýšlela jsem na to, že bych dojela do hlavního města Goa Panjimu autobusem, a dokonce jsem našla i jeho stanici, ale netušila jsem, kdy to má jet a jestli bych nemusela celou cestu stát, hlouček místňáků tam postával ve slunečním úpalu na rohu... v té chvíli jsem pocítila, že nemám sílu na to, abych se k nim přidala, a rozhodla se, že si zítra radši vezmu taxík.

Chůze zpátky po pláži (na hranici písku a vody, kdy mi nohy občas zalévaly vlny) byla mnohem příjemnější, ale jakmile jsem se dala naháněčkou zlákat na limonádu a kávu do jednoho plážového „shacku“ - přístřešku s restaurací, měla jsem poprvé okusit, jaké to je, snažit se ubránit indickým obchodníkům. Naháněčce nestačilo, že jsem si koupila občerstvení, a vytrvale mě lákala do zadní části restaurace, kde měla obchůdek s kotníkovými náramky a dalšími tretkami. Tentokrát jsem se ještě ubránila – byla jsem ve výhodě, protože jsem mohla odejít – ale musela jsem jí slíbit, že k ní znovu přijdu a přivedu i své přátele (fiktivní, vymyslela jsem si je). V příštích dnech jsem měla zjistit, že mnohem těžší situace nastane, když ležíte na pláži a nemůžete obchodníkům uniknout, nebo když sami dobrovolně vejdete do jejich krámu a jste jim vydaní napospas.

Hlavní město Goa Panjim a křesťanské město duchů

Druhý den jsem si podle plánu vzala taxík do Panjimu (zhruba třicetikilometrová cesta přišla v přepočtu na 160 Kč, což mi připadalo přijatelné, ovšem veřejná doprava je tu levná pro nás naprosto neuvěřitelně, odhaduju, že vlak nebo autobus by přišel tak asi na 5 až 10 Kč).

Z taxíku jsem pozorovala stejné výjevy jako první den a nepřišlo mi to už šokující – no, je tu bordýlek, ale začínala jsem to vidět trochu jinýma očima: jsou to spokojení, dobře naložení a oblečení lidé, pojíždějí si na motorkách, a o včetně babiček, jízdní kola skoro nevidět, a opravdu zchátrale vypadajících žebráků není o nic víc než u nás (v rozporu s tím, co jsem si předem představovala). Místní obyvatelstvo se podle všeho celkově nemá a necítí špatně. Co se týče platů, na různých vývěskách jsem viděla nabídky na 7000 – 10 000 rupií měsíčně (což je asi 2500 až 3000 Kč), ale běžné spotřební zboží (neurčené pro turisty) je tu zase přiměřeně levné. Například zubní pastu Colgate a dvoje slané crackery, což by u nás stálo nejmíň 100 Kč, jsem pořídila v přepočtu za 30 Kč, nebo takové platíčko ibalginu přišlo na neuvěřitelné 3 Kč!

Také ti volně se potulující se psi jsou většinou dobře živení a nejspíš někomu patří, stejně jako krávy, které jsou v ulicích vlastně na pastvě, dělají si, co chtějí, a občas blokují provoz. Je to spíš filozofický přístup nežli zanedbávání zvířat – my s nimi uděláme krátký proces a v rámci pořádku je někam uklidíme (a myslíme si, že je to v jejich nejlepším zájmu), kdežto tady (asi v rámci principu ahimsa - nenásilí) se rozhodování nechává na nich.

V Panjimu jsem si obešla střed města s několika kostely a s domy v koloniálním stylu, který mi vzdáleně připomněl Kubu. Nejmalebnější je stará čtvrť Fontainhas, připomínající takový ještě o něco zchátralejší Lisabon, jen s občasnými hinduistickými svatyňkami – to jsou někdy jen malinké přístřešky s obrázkem, ověnčené květy afrikánů v různém stupni zvadnutí, a někdy u toho hoří vonná tyčinka nebo u toho někdo spí přímo na ulici.

Dalším mým cílem bylo město Old Goa, které je od Panjimu vzdálené jen kousek cesty a údajně se tam dá snadno dojet autobusem, ale už se mi dělaly puchýře na chodidlech, a tak jsem si znovu vzala taxíka. Tenhle taxikář mi nabídl okružní jízdu se zastávkami, v Old Goa mě vyložil u několika památek a vždycky na mě počkal, a konečně mě v závěru odvezl domů do Candolimu, to všechno za zhruba 500 Kč, což vlastně ušlo, když to člověk bral jako svého druhu zájezd. Ovšem došlo mi, že z toho měl ještě další výdělek v podobě provize: dvakrát mě totiž vyložil před luxusním obchodem maskovaným jako muzeum a příjemně klimatizovaným. Pokaždé mě tam prodavači strašně zdvořile provázeli a usilovně mi vnucovali svůj sortiment včetně koberců a drahých šperků. Koupila jsem víceméně jen to, co jsem chtěla – pro sebe hedvábný šátek a šafránový parfém a jako dárek zelený čaj, ale dalo to fušku se ubránit dalším koupím.

Old Goa jsem si vůbec nedovedla představit, i když mě mohlo trknout, že můj průvodce tam neuvádí žádné restaurace nebo hotely. Je to totiž doslova vymřelé město, se spoustou kostelů roztroušených po lese, který dávno zarostl ruiny obytných domů. Hlavní areál (dva velké kostely a muzeum) stojí na jakési velké mýtině, kde je taky parkoviště a tržiště, ale nic víc, prostě barokní náboženské město duchů. A jedna barokní katedrála, svatého Sebastiana, je zřícená, nepochopila jsem, jestli to Portugalci udělali naschvál, když jim Indové vypověděli ze země nějaký jejich řád, mám dojem, že jo. Ostatní kostely jsou totiž v dokonalém pořádku. Jinak město podle průvodce vymřelo na malárii a choleru.

Zakoupený šafránový parfém jsem začala hned používat a bylo to příjemné, tak trochu sebeobrana. Ve vzduchu se totiž všude a neustále vznášejí nějaké vůně a pachy, od vonných tyčinek a květin po čirou hnilobu z hromad odpadků nebo zdaleka nejčastější čmoud z hromad páleného listí. - Zajímavé ale je, že tu místní lidé skoro nekouří, jen sem tam někdo vzácně, což pro mě bylo velké překvapení.

Cenové relace pro nás turisty v Indii

V Indii můžete teoreticky strávit docela levnou dovolenou, pokud odoláte masivnímu tlaku na to, abyste neustále něco kupovali. I v plážových rekreačních oblastech seženete krásné ubytování (velký pokoj s rozlehlou koupelnou a terasou, případně s kuchyňkou) za méně než 1000 rupií (300 Kč) za noc. Jídlo v plážových restauracích je cenově přizpůsobeno turistům, hlavní chod přijde na 100 – 250 rupií, ale v lidových jídelnách se najíte třeba třikrát levněji. Musíte si ovšem říct o příbor, protože Indové zvládají všechno (včetně omáček) jíst pouze pravou rukou.

Různé druhy alkoholu koupíte v restauracích pouze v Goa. V dalších státech, kde jsem pobývala, je to komplikovanější. Ochutnala jsem místní pivo Kingfisher (dobré) a místní destilát feni, který má variantu z kešu oříšků (drsnější) a z kokosu (sladší).

Další cestovní plány

Moje rezervace v Candolimu končila a já jsem uvažovala o tom, že bych podnikla výlet do Hampi. To je zaniklé sídelní hinduistické město, které bylo ve středověku vyvráceno z kořenů muslimy a je tam spousta zajímavých amátek. Jenomže leží asi 200 km ve vnitrození a autobus nebo vlak tam jede asi 8 hodin. Cítila jsem se spíš na další pobyt u moře, a proto jsem si za cíl zvolila jinou alternativu - městečko Gokarna ve státě Karnataka, a protože začal na chvíli jít internet, zarezervovala jsem si tam ubytování. Gokarna mě lákala tím, že tam je několik pláží a současně spousta hinduistických chrámů, je to hinduistické poutní místo. Navíc leží jen kousek na jih od hranic Goa a dá se tam dobře dojet vlakem. Naplánovala jsem si, že tam strávím celých pět dní (slow travelling – pořádně vstřebávat dojmy!) a pak se vrátím do Goa, protože další pevný bod mého putování představovala letenka z Goa na jih do města Kochi ve státě Kerala.

Očekávala jsem, že Gokarna bude jaksi romantičtější a barvitější než Goa, které je ovládnuté turistickým průmyslem. Netušila jsem, že mě čekají další, docela silné kulturní šoky...

Autor: Eva Hauserová | neděle 3.12.2017 9:20 | karma článku: 16.05 | přečteno: 516x

Další články blogera

Eva Hauserová

Fíkovníkové háje v Čechách? Už brzy

Na zahrádce v Praze mi pod oknem roste zcela nechráněný fíkovník. Letos na něm postupně dozrálo dobrých pět kilo slaďoučkých plodů...

30.10.2018 v 8:14 | Karma článku: 18.69 | Přečteno: 621 | Diskuse

Eva Hauserová

Komunistická totalita versus ódéeska

Máme dnes osmadvacátého října, tak aspoň malý příspěvek k četným ohlédnutím za uplynulými roky v tomto státě...

28.10.2018 v 9:33 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 673 | Diskuse

Eva Hauserová

Na skok v Dublinu

Protože evropské setkání přívrženců permakultury se letos v létě konalo v Irsku, jako obvykle jsem k tomu přidala dva dny turistiky – a počátkem srpna jsem vyrazila do Dublinu.

15.8.2018 v 9:04 | Karma článku: 7.89 | Přečteno: 321 | Diskuse

Eva Hauserová

Šťastný život pod zeleninovou oblohou

Právě vyšla nová kniha známého propagátora permakulturního zahradničení Jardy Svobody. Spoluautorkou je jeho žena Lada Svobodová. Knihu bych charakterizovala jako jedno velké pohlazení po duši pro nás alternativce a ekology.

7.6.2018 v 17:36 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 436 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Aviou Amerikou 2017 - Střed světa a konečně Kolumbie

Společně s Amálkou už odpočítáváme posledních pár set kilometrů do jejího finálního bezpečného přístavu. Cestou ale zvládneme vidět ještě spoustu zajímavých věcí.

15.11.2018 v 10:00 | Karma článku: 5.51 | Přečteno: 105 | Diskuse

Petr Havránek

Šumava, Luzný.

Kopec Luzný 1.373 m, je jedním z nejkrásnějších vrcholů Šumavy, ležící v Bavorském lese, těsně u hranic s Německem, ale zdolat ho z naší strany, není nic jednoduchého.

15.11.2018 v 7:00 | Karma článku: 14.77 | Přečteno: 265 | Diskuse

Jan Tomášek

Ohlédnutí za starým Žďárem

Nedávná návštěva Žďáru nad Sázavou připomněla jeden populární televizní seriál, jehož jméno zajisté není potřeba připomínat. V seriálu sice nešlo přímo o toto město - ale což už...

15.11.2018 v 2:11 | Karma článku: 4.22 | Přečteno: 144 | Diskuse

Pavla Drahoňovská

Guttauské rybníky aneb do Německa za kormorány

Nenáročná procházka mezi rybníky pro milovníky vodního ptactva. Rybníky se nachází asi 60 km od naší severní hranice. Přírodní cesty jsou průjezdné i pro vozíčkáře či dětské kočárky.

14.11.2018 v 21:43 | Karma článku: 6.96 | Přečteno: 102 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 13. - Severokorejský Hong-Kong

Před odjezdem z KLDR se na tři dny zastavíme ve "Speciální ekonomické zóně Rason". Dva na sobě nezávislí průvodci označili Rason za Hong-Kong Severní Koreje. Nevíme, co máme čekat. Jak se ukázalo, nic nemůže být dále od pravdy.

14.11.2018 v 11:02 | Karma článku: 17.55 | Přečteno: 561 | Diskuse
VIP
Počet článků 300 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2448
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.

Najdete na iDNES.cz