Na vlastní pěst do Indie - není to šílenost?

2. 12. 2017 18:13:24
Celý letošní listopad jsem se rozhodla strávit v jižní Indii. A skoro celou dobu tam cestovat po různých zajímavostech sama, až teprve v závěru měsíce zamířit na světovou permakulturní konferenci.

Přípravy na velkou cestu

Zmiňovaná konference - International Permaculture Conference (IPC) - se koná jednou za dva roky a předloni jsem na ní byla v Londýně. Bylo velmi dobré vidět různé světové vůdčí osobnosti permakultury naživo a také zjistit, jaká agenda je v globálním kontextu právě nejžhavější a nejvíc se řeší. Samozřejmě že kvůli tomu není absolutně nutné jezdit po světě a létat (neekologicky) letadlem, ale byla to pro mě vítaná záminka si zase jednou udělat zajímavý výlet do země, o které jsem chtěla získat představy na vlastní oči, asi jako předloni o Kubě. Výlet na Kubu mi také dodal sebedůvěru a odvahu – přežila jsem to, užila jsem si to, a oproti tomu se konečně v Indii spíš dokážu domluvit anglicky, a aspoň někde tam půjde internet, že? Obě tyhle věci by mi přece měly cestování usnadňovat.

Konference se měla konat v Hyderabadu 25. - 26. listopadu, a protože Indie je tak obrovská, že za měsíc ji člověk rozhodně shlédnout nemůže, rozhodla jsem se prozkoumat její jihozápadní kousíček. Mám totiž slabost pro moře a pláže (daleko spíš než hory), což jsem chtěla zkombinovat s památkami. Vyšel mi z toho sled návštěv Goa (malinký stát se známými plážemi a letovisky, kam jezdí hromadné zájezdy Evropanů prostě za levnými pobyty u moře v teple), Karnataky (stát jižně od Goa) a Keraly (ta leží ještě jižně od Karnataky, už blízko Srí Lanky). Cíl mé cesty, Hyderabad, leží ve vnitrozemí ve státě Andra Pradesh, prakticky uprostřed jižní části subkontinentu.

Levnou letenku přes Mumbai (Bombaj) do Goa jsem si koupila už v dubnu a taky jsem začala s důkladným očkováním, do kterého jsem nakonec investovala možná stejně jako do letenky: různé typy žloutenky, meningokok, tyfus, cholera, vzteklina. Třeba to bylo zbytečné, ale dodalo mi to jistotu – přiznávám, že fakt nepatřím k odpíračům očkování.

Když se začal termín velkého výletu přibližovat, zmocňoval se mě neklid a nervozita a čím dál víc věcí jsme si zařizovala předem a nenechávala na improvizaci až na místě. Zkusila jsem si rezervovat jízdenky u indické státní železnice, ale nepovedlo se, protože jsem z nějakého důvodu nemohla svou kartou zaplatit registrační poplatek ve výši asi 40 Kč (později jsem zjistila, že státní indická banka, State Bank of India, nebere MasterCard, možná to byl ten důvod). Proto jsem si online raději ještě nakoupila tři vnitrostátní letenky: z Goa do Kochi v Kerale, pak z Trivandra v Kerale do Hyderabadu a konečně z Hyderabadu zpátky do Goa, s tím, že kratší přejezdy budu dělat po železnici a do vlaku už se snad nějak dostanu.

Taky jsem kontaktovala svoji dávnou známou Irenu Krasnickou (v mládí jsme spolu chodívaly do básnického kroužku), která dělala pět let českou velvyslankyni v Bombaji, a požádala ji o rady a tipy. Irenku zklamalo, že se vůbec nechystám do Bombaje (zalekla jsem se ho, protože můj průvodce Rough Guide ho popisoval jako extrémně rušné a chaotické město), ale dala mi tip na ubytování v severním Goa, včetně toho, že mě na letišti vyzvedne taxík a dopraví na místo. Takže prvních pár dnů pobytu jsem měla stoprocentně zajištěných. Stejně tak jsem si zajistila ubytování v závěru měsíce přes Air BnB, abych se mohla hladce dopravit na konferenci a pak z konference domů. Tím jsem měla logistiku v hrubých rysech vyřešenou. Irenka mi taky půjčila na čtení Ramajanu, respektive její převyprávění, což bylo vysoce užitečné, protože postavy z tohoto mýtu se objevují na indických památkách úplně všude.

Cesta letadlem až do Bombaje byla vcelku rutinní. Civilizační a kulturní šok – tedy střet se skutečnou Indií – měl začít až ve chvíli, kdy jsem vyšla v Goa před letiště.

První den v Indii

Jelikož v Indii je asi o pět hodin víc než u nás, dorazila jsem na letiště v Bombaji kolem sedmé našeho času, ale už k půlnoci času místního, a měla jsem tu asi pět hodin čekat na časný ranní let do Goa. Letiště v Bombaji je nové a moderní, obrovské, rušné a bombasticky vydekorované – hned po vystoupení z letadla člověk ťape po koberci s kašmírovým vzorem, prochází nekonečnými chodbami lemovanými uměleckými díly, charakteristicky barevnými a na náš vkus přeplácanými (opak minimalismu) – ale jinak všechno odpovídá evropským standardům, včetně cen v restauracích a prodejnách suvenýrů. Jen různé nápisy a orientační tabule jsou totálně matoucí - „Mezinárodní lety“ znamená všechny lety, „Nepřibližujte se a na nic se neptejte – ozbrojená ochranka“ znamená ochotného pána, který člověka nasměruje, „Jděte k check-inu do uličky H“ znamená, že je potřeba jít do uličky F, a tak dále. Taky jsem poprvé viděla oddělenou rentgenovou branku pro muže a pro ženy, což je pro nás „ladies“ poměrně výhodné, protože nás je obvykle míň. Ve všech barech a restauracích nemají buď vůbec žádný alkohol, nebo jen pivo. A na WC jsou vesměs na oplachování bidetové spršky, ale toaletní papíry taky.

Noc jsem tedy nějak překlepala na letišti, dalo se tu celkem pohodlně a nerušeně posedávat, ale neusnula jsem ani na chvíli a příště bych si asi radši zajistila na letišti nocleh s přestup trošinku prodloužila. Takhle jsem byla celá rozlámaná. Nicméně jsem už kolem sedmé ráno byla v Goa!

Moje ubytovací zařízení bylo v severní části Goa, jmenuje se po majitelce Shanu's Holiday Home a taxikář, který mě tam měl odvézt, mě opravdu čekal hned u východu z letiště.

Okamžitě mě čekal šok z místní dopravy. Ta je totiž opravdu ŠÍLENÁ, hustá, rychlá, všichni troubí, řítí se v tolika jízdních pruzích, kolik se jich na šířku silnice směstná, a uhýbají myškami na poslední chvíli. Naprostou většinu dopravy tvoří motorky a turistům se také doporučuje si nějaký „motorbike“ půjčit. Ani nápad, že bych to udělala! Ještě ke všemu se tu jezdí vlevo jako v Anglii, což mě ještě víc mátlo a pouhý přechod silnice byl pro mě výkon - je třeba vyčíhnout vhodnou vteřinu a úprkem vozovku překonat.

Další šok člověk má ze všudypřítomného nepořádku a neuklizenosti. Celá krajina působí tak nějak rozbordeleně, s neobyčejnou hustotou exotických, zneklidňujících nebo přímo ohavných prvků: u silnice se povalují hromady stavebního materiálu, nejrůznějšího odpadu, často se pálícího na hromadách a produkujícího všudypřítomný čmoud, vraků, potulní psi (možná někomu patří, ale chodí si volně), také volně chodící krávy, bujná vše zarůstající vegetace, rozrytá rezavá hlína, a mezi tím chodí ženy v krásných barevných sárí – čistých, což nechápu, sem tam některá nese něco na hlavě nebo pere údery klacku, a zase rezavé plechy na střechách chatrčí, i lepší domky jsou všelijak zbustlené a nikomu asi ta neupravenost nepřijde.

Hurá na pláž!

Můj penzion byl pěkný, pokoj jsem měla hodně prostorný, s velkou vlastní terasou, koupelnou a ledničkou, všechno čisté. Jenom se tu zrovna něco rekonstruovalo a rozhodně jsem neměla šanci dohnat spánkový deficit – prakticky přímo u ucha mi zněly hlučné hlasy, vrtačky nebo se zřejmě řezaly kachličky. Penzion je pár kroků od pláže, stačí projít mezi dunami a člověk se ocitne v restauraci manžela Shanu, která nese název Pete's Shack – je to jeden z mnoha přístřešků zbudovaných přes sezónu přímo na pláži ze dřeva a palmových listů (a turistická sezóna začala právě před mým příjezdem, prvního listopadu). Trochu problémy tu byly s wi-fi, která většinou nefungovala, později jsem zjistila, že to se týkalo celého státu Goa. A občas vypadávala elektřina a jednou i voda, ale to je v Indii taky běžné, jak jsem později zjistila, v lepších obchodech pro turisty mají připravené generátory, které hned nahodí a světla i větráky jedou dál.

Candolim je jedno ze silně turistických letovisek, kde si my Evropani snadno zvykneme, ten charakteristický indický nepořádek je tu vytlačený na okraje (odpadky, díry v chodnících a obecně zneklidňující všudypřítomné harampádí najdete spíš ve vesnici než na plážích), ovšem po plážích se taky potulují krávy a psi. Přesto se celkově dá říct, že pláže jsou skoro neutrální a mohly by takřka být kdekoli na světě. Písek je krásně bílý a jemný a sluníčko pálí jak o závod.

V noci na druhý den jsem se konečně dosyta vyspala a chtěla jsem strávit co nejvíc času plaváním v moři, ale ukázalo se, že to není jen tak. Vlny byly příliš silné. Na pláži sice vyvěsili červenou vlaječku, ale turisté (převážně Rusové a nějací Němci) se přece jen cachtali u břehu a skákali do vln. Ty se hlavně u břehu převracely a pěnily a překvapily mě svou silou, dvakrát se mnou příšerně praštily o písek, odřela jsem si zadek a kolena a hlavně to pravé mi silně napuchlo. (Hrozivě vypadající modřiny a otok mi pak vydržely zhruba tři týdny, bylo to fakt ošklivé). - Takže jsem se začala vln bát a moje vysněná vidina dlouhého plavání v moři byla zatím nereálná. Tudíž jsem šla na hodinovou masáž k malinké černé paní jménem Lakšmí, která mi to sama nabídla – byl to pitoreskní zážitek, protože měla na střeše hned vedle hlučného staveniště kóji udělanou ze závěsů se vzorem rudých růží a masírovala mě spoustami oleje včetně vlasů, takže jsem pak vypadala děsně a musela jsem si vlasy hned umýt. Bylo to celkem fajn, ale ověřila jsem si, že prostě nejsem fanoušek masáží, příliš mě to neoslovuje a je mi na to líto času.

V podvečer jsem se byla kousíček projít po hlavní ulici, našla jsem supermarket a nakoupila jsem si nějaké crackery a jogurty, a zase jsem zažila trochu trochu šok ze zdejšího prostředí – řítící se a troubící motorky, kráva u kraje silnice vyhřívající se na asfaltu, zase ta rozbordelenost... člověk je z toho za chvilinku celý vyčerpaný. (To jsem ještě netušila, že v dalších místech, která v Indii navštívím, nebudou takové samoobsluhy, kde si člověk volně vybere, co potřebuje, vůbec existovat a nákupy tím budou silně ztíženy.)

Zbývaly mi ještě dva dny v Candolimu a bylo mi jasné, že plánovaný program - koupání v moři a povalování na pláži - musím trochu upravit a najít si tady v Goa jiný program...

Víc fotek z Goa mám tady: https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10215412269767864.1073741835.1470797561&type=3&uploaded=5

Autor: Eva Hauserová | sobota 2.12.2017 18:13 | karma článku: 19.44 | přečteno: 848x

Další články blogera

Eva Hauserová

Fíkovníkové háje v Čechách? Už brzy

Na zahrádce v Praze mi pod oknem roste zcela nechráněný fíkovník. Letos na něm postupně dozrálo dobrých pět kilo slaďoučkých plodů...

30.10.2018 v 8:14 | Karma článku: 18.69 | Přečteno: 621 | Diskuse

Eva Hauserová

Komunistická totalita versus ódéeska

Máme dnes osmadvacátého října, tak aspoň malý příspěvek k četným ohlédnutím za uplynulými roky v tomto státě...

28.10.2018 v 9:33 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 673 | Diskuse

Eva Hauserová

Na skok v Dublinu

Protože evropské setkání přívrženců permakultury se letos v létě konalo v Irsku, jako obvykle jsem k tomu přidala dva dny turistiky – a počátkem srpna jsem vyrazila do Dublinu.

15.8.2018 v 9:04 | Karma článku: 7.89 | Přečteno: 321 | Diskuse

Eva Hauserová

Šťastný život pod zeleninovou oblohou

Právě vyšla nová kniha známého propagátora permakulturního zahradničení Jardy Svobody. Spoluautorkou je jeho žena Lada Svobodová. Knihu bych charakterizovala jako jedno velké pohlazení po duši pro nás alternativce a ekology.

7.6.2018 v 17:36 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 436 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Aviou Amerikou 2017 - Střed světa a konečně Kolumbie

Společně s Amálkou už odpočítáváme posledních pár set kilometrů do jejího finálního bezpečného přístavu. Cestou ale zvládneme vidět ještě spoustu zajímavých věcí.

15.11.2018 v 10:00 | Karma článku: 5.11 | Přečteno: 105 | Diskuse

Petr Havránek

Šumava, Luzný.

Kopec Luzný 1.373 m, je jedním z nejkrásnějších vrcholů Šumavy, ležící v Bavorském lese, těsně u hranic s Německem, ale zdolat ho z naší strany, není nic jednoduchého.

15.11.2018 v 7:00 | Karma článku: 14.77 | Přečteno: 265 | Diskuse

Jan Tomášek

Ohlédnutí za starým Žďárem

Nedávná návštěva Žďáru nad Sázavou připomněla jeden populární televizní seriál, jehož jméno zajisté není potřeba připomínat. V seriálu sice nešlo přímo o toto město - ale což už...

15.11.2018 v 2:11 | Karma článku: 4.22 | Přečteno: 144 | Diskuse

Pavla Drahoňovská

Guttauské rybníky aneb do Německa za kormorány

Nenáročná procházka mezi rybníky pro milovníky vodního ptactva. Rybníky se nachází asi 60 km od naší severní hranice. Přírodní cesty jsou průjezdné i pro vozíčkáře či dětské kočárky.

14.11.2018 v 21:43 | Karma článku: 6.96 | Přečteno: 102 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 13. - Severokorejský Hong-Kong

Před odjezdem z KLDR se na tři dny zastavíme ve "Speciální ekonomické zóně Rason". Dva na sobě nezávislí průvodci označili Rason za Hong-Kong Severní Koreje. Nevíme, co máme čekat. Jak se ukázalo, nic nemůže být dále od pravdy.

14.11.2018 v 11:02 | Karma článku: 17.55 | Přečteno: 561 | Diskuse
VIP
Počet článků 300 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2448
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.

Najdete na iDNES.cz