Jak tak jezdíme po různých permakulturních projektech, navštívili jsme i jeden ostrovní systém. To je dům naprosto nezávislý na okolí, co se týče inženýrských sítí, na jaké jsme z civilizace zvyklí.
Takové stavení je zásobováno vodou z vlastní studně, případně potůčku a z deště, odpady se zpracovávají vlastním septikem či kořenovou čistírnou, vnitřek se vytápí dřevem z okolního lesa (nejlíp vlastního), a hlavně je k dispozici vlastní zdroj elektřiny v podobě fotovoltaických panelů a akumulátorů.
Ostrovní dům si můžete vybudovat kdekoli, ale největší smysl to dává dál od civilizace, v místě, kam by se prodražilo zavést elektrické vedení, kde máte po ruce dostatek dřeva a půdy a kde nebudete tak na ráně, pokud by opravdu bylo zle a krajinou by táhly tlupy hladových lidí.
Na ostrovních systémech je pro mě něco silně přitažlivého – jde o opravdové dotažení onoho kýženého modelu „odpoutání od systému“, což je pro nás permakulturisty (a asi i pro další ekology) skoro mantra. Lokálnost, soběstačnost a DIY jsou tu dovedené do důsledků. Na druhé straně je v tomhle jevu ale něco stísňujícího – a to je očekávání budoucí katastrofy.
Jak si poradit s elektřinou, vodou a teplem
Nejpropracovanější částí tohoto konkrétního otrovního systému je takzvaná ostrovní elektrárna. Protože energie pochází ze slunce, elektřiny dává takový systém v létě nadbytek (takže třeba varná plotýnka nebo topinkovač mohou být v letních měsících stále v provozu), zatímco nejhorší měsíc je listopad, protože je nejchmurnější, má nejméně slunečního svitu. V zimním období je třeba přemýšlet, jaké spotřebiče a kdy pouštět, a hlídat stavy akumulátorů. Zásadní je investovat do kvalitních baterií, které hodně vydrží.
Co se týče vody, tenhle dům má vlastní studni, jenže ta může snadno vyschnout – a nejen tady. Hladina spodní vody na našem území v posledních letech klesá a je nesmysl používat pitnou vodu ze studně třeba na splachování, nebo na zalévání zahrady. Proto si majitelé ostrovního systému vybudovali levné a flexibilní zařízení na zadržování dešťové vody ze střechy domu. Nejobvyklejší řešení – velkou podzemní cisternu – vyhodnotili jako zbytečně nákladné a navíc závislé na elektřině k přečerpávání vody. Proto si zřídili systém vzájemně propojených IBC kontejnerů – lepší jsou ty s kovovým povrchem, kam nemůže světlo a nemnoží se řasy – který vydrží i zimní mrazy, pokud se vypustí přívodní trubky, a každý z kontejnerů může fungovat nezávisle na ostatních. Teplá voda se v létě ohřívá sluncem (ne přímo, ale přes elektřinu), v zimě ji zajišťuje kotel na dřevo, který současně dům vytápí.
Kolem domu, bývalé hájovny stojící stranou všech obcí na lesní mýtině, jsou políčka s tykvemi, bramborami, různou zeleninou a bylinami, v plánu jsou slepice, takže majitelé mají našlápnuto i na potravinovou soběstačnost. Vytvořili si tu útulné a hodně stranou schované hnízdečko, ze kterého vyrážejí podle potřeby do světa za prací nebo za lidskou společností.
Očekávání katastrof
Dům je opatřen mřížemi v oknech, které jsou pravda natřené nabílo, napůl skryté v muškátech a působí nenápadně a nijak nepřátelsky. Konečně může jít o ochranu před obyčejnými zloději a vandaly. Navíc tihle konkrétní majitelé ostrovního projektu svoji polohu neutajují, a tak si nemyslím, že by panikařili a chystali se na nejhorší. Ale existuje mnoho takových, kteří svoji adresu a souřadnice nezveřejňují.
Vlastně je tu celé hnutí prepperů, neboli lidí připravujících se na globální katastrofu a zhroucení civilizace. Ona ani není potřeba moc velká fantazie na to, abychom si představili, že třeba po nějaké vichřici a pořádné vánici důkladně zkolabuje rozvodná síť elektřiny a s ní i veřejná doprava, bankomaty a nejrůznější služby. Najednou si nebudeme moci nakoupit v supermarketu jídlo a bude to trvat třeba několik týdnů. Co pak?
Rozhodně tedy neškodí mít doma slušnou zásobu pitné vody a trvanlivých potravin. Ne že bych to sama dělala, ale možná že bych měla; nepřijde mi to nijak přehnané.
Ale co když to bude horší?
Osobně mi docela pomáhá vyrovnat se se stísňující pocity z neznámé hrozby tím, že si různé katastrofické scénáře budoucnosti opravdu představím. Co se tedy může stát nejhoršího?
Náš civilizační systém se může zhroutit ekonomicky, což by asi přišlo pomalu a plíživě a možná by nám dlouho nedocházelo, co se děje – všechno by zdražovalo, trpěli bychom čím dál větším nedostatkem a věci by vázly a přestávaly fungovat, různé „mezilidské“ sítě od obyčejných známých až po mafiány by byly stále silnější a pro přežití pořád důležitější. Tady by nám samozásobitelství a kutilství mohlo dost pomoci.
Nebo může přijít něco náhlého a drastického, válka, vlny nájezdníků cizích nebo i domácích a podobně. V takovém případě by potravinová soběstačnost opravdu nestačila. Když to domyslíte, ze všeho nejdůležitější by bylo mít pořádné a účinné zbraně, opevněné místo a partičku (nebo širší rodinu), kde by se dalo zajistit neustálé hlídkování a včasná likvidace hladových rabujících vetřelců. - Nojo, ale co dál? Tyhle vyhlídky mi přijdou tak příšerné, že jsem si celkem jistá, že se jich nechci dožít a radši chci být mezi těmi slabošskými oběťmi, které budou hned na počátku zkoseny.
Nehledě na to, že ani tohle není ten nejhorší scénář. Dobře se pamatuju na strach z jaderné války někdy v šedesátých a pak osmdesátých letech minulého století, na to, jak jsme se ve škole učili o igelitových pytlících, poloze hlavou od výbuchu, užívání jódu a o odmořování radioaktivitou zasažených věcí… jenomže kdyby taková jaderná válka měla jen trochu větší rozsah, povrch země by nadlouho zastínil mrak, atmosféra by se ochladila tak, že bychom rozhodně nepřežili, a nastal by velký evoluční zvrat života na zeměkouli, možná větší, než když vymřeli dinosauři.
Čistě náhodou jsem zrovna cestou na výlet do ostrovního domu u benzínky zahlédla nový časopis nazvaný „Přežít“ s podtitulkem „Guns and Survival“, tedy „Střelné zbraně a přežití“. Tedy vychází už rok, ale všimla jsem si ho teprve teď.
Hm. Opravdu by nám střelné zbraně tak moc pomohly?
