Vůbec poprvé jsem se se svým vnoučkem vypravila na dvoudenní výlet. Užila jsem si to a doufám, že on taky!
Tři roky se oprávněně pokládají za téměř magickou hranici, odkdy už s dítětem můžete ledacos podnikat, domluvíte se s ním a skoro mizí stresy a nedorozumění, které mohou snadno nastat s menšími batolaty… a opravdu. Teď bych si s Felixem troufla skoro na cokoli. Zatím jsem si ho nikdy nevzala přes noc – co když se vzbudí, bude kňourat, plakat a volat maminku? Ale teď krásně spal od večera až do rána, a i kdyby se probudil, věřím, že by se to snadno vyřešilo.
Vypravili jsme se spolu na permakulturní konvergenci – tedy setkání – do Kadaně, což je město, ve kterém jsem ještě nikdy nebyla. Naše kolegyně Ivana pracuje v osvícené neziskovce RADKA (Rodiče a děti Kadaně) zabývající se vzděláváním všeho druhu, hlavně jazykovým, počítačovým, prací se sociálně slabšími rodinami a podobně. No a teď začíná akční rádius svůj a možná v budoucnu i Radky rozšiřovat o permakulturu.
Ivana i její muž jsou kadaňští patrioté a mají pravdu, jejich město je krásné a působí dojmem dobrého místa k životu. Když se díváte na mapu, neřekli byste to - Kadaň se jeví jako dvojče Chomutova, od kterého ji odděluje obří povrchový důl s elektrárnou Tušimice na okraji. A když do města přijíždíte od Prahy, naskytne se vám skoro surreálný pohled na obří elektrárenské věže se vznášejícími se bílými ohony páry, a na tomto pozadí se před vámi vynořují zdobné historické kadaňské budovy. Ale v historickém centru si ten severočeský kontext už neuvědomujete vůbec: je tu ohromné krásné náměstí, obklopené půvabnými uličkami, radnice má zvláštní bílou věž (bez střechy - je prostě vyzděná z kamene až do špičky) a centrum obklopují rozlehlé a příjemné pěší zóny se zbytky hradeb. Neproběhl tu žádný asanační projekt typu „Muž na radnici“, na což jsou místní hrdí. Naše setkání se konalo v budově Radky, ale prodlouženou polední pauzu jsme strávili na čajovém festivalu v parčíku v blízkosti hlavního náměstí, v jedné z takových přátelských pěších zón.
Speciální dětský program
Celou akci jsem samozřejmě trávila o dost jinak, než kdybych s sebou Felixe neměla. Na výlet se tak těšil, že jsme vyjeli o půl hodiny dřív a na Veleslavíně jsme pak čekali na naši permakulturní kolegyni Janu, kterou jsme měli z Prahy vézt. Jana měla navíc půlhodinové zpoždění, ale pěkně jsme se zabavili. Pozorovali jsme autobusy odjíždějící na letiště, dali jsme si nanuka – placení je vždycky zážitek sám o sobě, protože Felix musí vždycky všechno platit sám, a stejně tak vyhazovat odpadky do košů, pak jsme sledovali jeřáby stavící na Veleslavíně nějaký nový developerský počin, a konečně jsme zašli ještě na ovocnou šťávu.
Jízda autem Felixe baví, červenou na semaforu vždycky komentuje slovy “Krucipísek, červená!“, ale brzy usne a většinu času prospí. Tím pádem byl večer ještě dost čilý a mohl se s námi vydat do centra Kadaně na večeři. Naše restaurace byla ve stejné budově jako místní muzeum čarodějnic, všude byly rozestaveny dřevěné vyřezávané postavy čarodějnic, hadů a koček, které ho hodně zaujaly a nenudil se.
Večer usnul tak rychle, že zásoba „uspávacích“ knížek, kterou jsem měla s sebou, byla vcelku zbytečná. Nadchlo ho, že mu naše hostitelka Ivana nachystala povlečení s velkým obrázkem auta.
Sobotní program byl souběžný pro nás dospělé a pro děti: v prvním patře probíhaly prezentace a v přízemí v mateřském centru měly děti spoustu hraček a aktivit. Jiné děti občas zaběhly nahoru, ale Felixe to tak hrozně bavilo, že když jsem ho během dopoledne přišla zkontrolovat a zeptat se ho, jestli nechce svačit, pít nebo čůrat, ani nezvedl hlavu od hry… je jasné, že by moc rád chodil do školky, ale teď od září se do žádné nedostal, míst je málo, nebo je snad moc dětí, každopádně dostávají přednost starší děti a šanci má až od čtyř let.
Čajový festival, který jsme navštívili přes poledne, jsem si předem představovala jako pár stánků s čajem, ale bylo to hodně pestré setkání týkající se obecně východních kultur, z vystoupení jsme viděli afghánské tance, zpěvačku zaměřenou na ruské a polské písně, a konečně ukázky japonských bojových umění. Bojovníci měli na sobě úžasná brnění samurajů ze 16. století a sváděli krátké potyčky doprovázené bojovými výkřiky, které vždy končily zapíchnutím jednoho z bojovníků, případně uříznutím hlavy. Tohle se Felixovi nelíbilo a namítal: „Proč se ty bojováci zapichujou?“ - Vůbec otázku „proč“ klade v jednom kuse, ale často ji střídá dotaz „jakej?“, který má zhruba stejný účinek, totiž že my dospěláci začneme rozkládat a vysvětlovat. Příklad: „Jdeme se podívat do muzea čarodějnic.“ Felix: „Jakejch čarodějnic?“ Většinu toho, co řeknu, pak Felix obvykle opakuje jako papoušek, což je na jednu stranu lichotivé, ale na druhou si uvědomuju tu odpovědnost – cokoli plácnu, vrývá si do dychtivě nasávajícího mozečku...
Felix má taky svůj vlastní humor, například mu najednou zasvitla očička nápadem a prohlásil: „Kadaň – Kakaň!“ A upřímně se tomu smál.
V Kadani mají u řeky Ohře nábřeží Maxipsa Fíka s řadou vodních atrakcí pro děti, kam jsme se už nedostali, ale zato jsme se dosyta vycachtali ve fontáně přímo na pěší zóně. Ta je asi navržená pro tento účel – voda vybublává v několika místech na plochou dažbu a můžete se v ní mělce brodit, stříkat, nebo usměrňovat nohou, kam prýští… prostě si báječně vyhrajete, a když si nedáte pozor, skončíte celí zmáčení.
Trávit čas s malým dítětem je úžasné – takové pohlazení po duši, člověka to přiměje vnímat svět zpomaleně, smyslověji, barevněji, jako pod zvětšovacím sklem. Snad spolu podnikneme hodně dalších výletů!
