Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O stromech trochu příliš populárně

23. 06. 2017 8:49:00
Kniha Petera Wohllebena Tajný život stromů je prý světovým bestsellerem. Pro mě bylo poněkud těžké se do ní začíst, a to pro její pouťově-vyvolavačský tón. Přitom její obsah vůbec není špatný!

Autor je lesník a jistě má mnoho zkušeností získaných vlastním pozorováním, načetl i mnoho odborné literatury, ze které cituje. Ale dostat se k zajímavému jádru toho, co sděluje – a kde jsem se opravdu o mnohém poučila – bylo pro mě docela těžké. Po prvním prolistování v obchodě jsem knihu odložila a nezakoupila, protože jsem nabyla dojmu, že zřejmě jde o senzacechtivé nafukování jakýchsi polopravd. Teprve když ji laskavé nakladatelství Kazda poslalo naší neziskovce do knihovny a k recenzování a měla jsem víc času na to, abych se do ní začetla, pochopila jsem, že pod jejím křiklavým povrchem se skrývá zajímavé a většinou pravdivé jádro.

Čtenář se tu možná poprvé seznámí s „Wood-Wide-Webem“ kořenů a mycelií hub, propojujícím pod zemí celé lesní systémy – málo se o tom ví, a přitom jsou signály a případně živiny, které si stromy navzájem posílají, pro ně i pro celý les důležité. Když pěstujeme stromy „vytržené z kontextu“, některé druhy tím mohou trpět a my netušíme, proč se jim nedaří.

Osobně jsem neznala význam toho, že mladé buky rostou dlouho pod korunou svého rodiče, a jak jsou na tyto podmínky adaptované. Přímo „aha efekt“ na mě mělo upozornění, že zatímco v Evropě si chráníme v původním stavu jen mizivé procento lesů, od zemí globálního Jihu vyžadujeme, aby chránily lví podíl své přírody. Nevěděla jsem, jakou úlohu má datel jako doslova „průkopník“ stromových dutin, ani jakými procesy se pak dutiny zvětšují. Plně jsem si neuvědomovala všechny faktory, mezi kterými musí stromy neustále udržovat citlivou rovnováhu: jsou to jejich nároky na světlo, vodu, potřeba růst, přitom uchovávat pevnost pletiv a bránit se proti houbám a býložravcům...

Co mi vadilo

Mohu to přesně označit: je to přehnaná a nepřiměřená antropomorfizace rostlin. Autor si je toho vědom, ale obhajuje to a říká, že na tom není nic špatného. Podle mě je. Jistá míra vžívání se do rostlin je určitě v pořádku, ale tohle už je moc. Například stromy dovedou rozlišit chemické látky ve slinách zvířat (a podle toho vyrobit příslušné obranné látky, které zvířatům nechutnají) – což podle autora „svědčí o tom, že mají chuťové buňky“. Nebo tvrzení, že „v kořenech možná sídlí něco jako mozek jedince.“ Stromy se umí učit (tj. reagují na opakované podněty – třeba mimóza přestane svěšovat listy, pokdu podnět není nebezpečný) – podle autora tedy „musí být v jejich organizmu vyhrazeno nějaké místo pro sbírání a ukládání zkušeností“. Ale proč by muselo být? To je pohled živočicha, který si neumí představit „paměť“ bez mozku, tedy že by se něco takového dělo v rozptýlených sítích spojů a na molekulární úrovni. Ale proč by to nebylo možné? Co třeba rozptýlená nervová soustava láčkovců? Co celá oblast epigenetiky? Sorry, ale tohle by autor měl vědět...

Problém je v tom, že nerespektováním až popíráním rozdílů mezi námi lidmi a rostlinami ničemu nepomáháme, spíš škodíme, protože pak se do jiných organismů vžíváme naprosto nevhodným způsobem. Že analogie mezi člověkem a stromem skutečně nefunguje vždycky, si můžeme ukázat na běžném příkladu: když odřízneme ze stromu větvičku, může zakořenit a vznikne z ní celý nový strom, takže uříznutí větvičky není barbarství srovnatelné s tím, když člověku uříznete prst. Podobně to platí i pro kopicování - v historii oblíbené pravidelné „sklízení“ kmínků stromů třeba každých patnáct let, kdy se odřízly u země a nechaly se vyrašit další kmínky, typicky třeba pro milíře uhlířů. Dělalo se to proto, že síla kmenů byla právě vhodná pro další zpracování, když lidé ještě neměli vyspělou techniku. Autor ale tvrdí, že „obyvatelstvo bylo příliš chudé a nemohlo si dovolit čekat na nové dřevo“ - přitom to bylo opačně, kopicování se přestalo vyplácet v 19. století, kdy se dřevo začalo těžit průmyslově.

Autor co chvíli vloží do textu zděšené „jauvajs“, když někdo stromům tak či onak ubližuje – ale jen si pomyslete, jak by se museli trápit vegani, kdykoli si uříznou třeba hlávku zelí nebo salátu a rostlinu tak zabijí nebo zmrzačí. Co se bolesti týče, dokonce ani mezi lidmi a živočichy nelze univerzálně dělat takové paralely – například jsem v časopise New Scientist četla o pozorování luční kobylky, která s chutí požírala nějaký list, zatímco zadní půlka jejího těla už mizela v kusadlech a břiše kudlanky. Jinými slovy, tento hmyz necítí bolest. Nemůžeme tedy tvrdit, že rostliny bolest určitě cítí.

Jeho sentimentální až křečovité antropomorfizace mi připomínají viktoriánská vycpaná zvířátka – jako myšky, krtky a drobné ptáčky – navlečená do drobných šatiček jako pro panenky a usazená v drobném nábytečku, kde jako popíjejí čaj, která jsem viděla v kterémsi muzeu. Působí to groteskně až obludně a při četbě se mi to dost často vybavovalo.

Do této kategorie spadá celá kapitola „Etiketa pro stromy“, tedy její název sám – označující zákonitosti růstu „dříví v lese“ (které si vůbec neroste, jak chce, ale naopak má značně předurčený vývoj a životní dráhu), tedy to, jak je který druh a typ stromů přizpůsoben místním podmínkám, větru, dešti, sněhu, stínu či slunci a podobně.

Někdy mi taky připadalo, že autor nerozlišuje jevy převažující a podstatné od jevů druhotných a méně důležitých. O zemědělských monokulturách tvrdí, že jsou němé, nevydávají signály, a proto se stávají obětí škůdců. Jenomže monokultury si „koledují“ daleko důležitějšími faktory – jejich obrovské rozlohy přehnojované dusíkem (což oslabí jejich obranné schopnosti a činí je zvlášť šťavnatými a křehkými) a zbavené přirozených nepřátel škůdců se přece samy nabízejí konzumentům jako prostřený stůl.

Když to mám všechno nějak shrnout, jde o knihu upřímného nadšence, kde se ledacos dozvíte, ale je třeba ji brát (a číst) s rezervou.

Peter Wohlleben: Tajný život stromů – co cítí a jak komunikují, objevování fascinujícího světa, Kazda 2017

Autor: Eva Hauserová | pátek 23.6.2017 8:49 | karma článku: 13.38 | přečteno: 323x

Další články blogera

Eva Hauserová

Proč nejsem veganka

Přiznávám, že se vegankou asi nikdy nestanu, i když uznávám planetární prospěšnost veganství, a pokusím se vysvětlit své důvody.

13.10.2017 v 8:59 | Karma článku: 13.40 | Přečteno: 735 | Diskuse

Eva Hauserová

Ostrovy uprostřed civilizace

Jak tak jezdíme po různých permakulturních projektech, navštívili jsme i jeden ostrovní systém. To je dům naprosto nezávislý na okolí, co se týče inženýrských sítí, na jaké jsme z civilizace zvyklí.

5.9.2017 v 8:05 | Karma článku: 12.26 | Přečteno: 336 | Diskuse

Eva Hauserová

S malým Felixem do Kadaně

Vůbec poprvé jsem se se svým vnoučkem vypravila na dvoudenní výlet. Užila jsem si to a doufám, že on taky!

24.7.2017 v 8:29 | Karma článku: 24.83 | Přečteno: 493 | Diskuse

Další články z rubriky Životní prostředí a ekologie

Ilja Hynek

Drsný příběh jedné šťastné rodiny

Je krásný nedělní jarní den, roku 2018. Blíží se devátá hodina ranní a je ticho. Podezřelé ticho. Zvláště, pokud jste rodina s třemi malými dětmi bydlící na kraji obce ve velkém domě se zahradou.

18.11.2017 v 17:29 | Karma článku: 7.39 | Přečteno: 432 | Diskuse

Milan Smrž

Paralely zániku

Má něco společného vývoj pohledu na ohrožení naší civilizace globálním oteplováním a fáze, kterými se mění postoj vážně ohroženého člověka k jeho vlastní nemoci? Možná překvapivě mnoho.

15.11.2017 v 13:00 | Karma článku: 7.40 | Přečteno: 279 | Diskuse

Mirek Matyáš

Norsko hrozný, Malajsie naprosto strašný, u nás je to naštěstí oukej.

Spoustu zaručených pravd a informací slýchám při diskuzích na téma energetické úspory. Opravdu se ten svět kvůli elektromobilům zbláznil?

13.11.2017 v 8:48 | Karma článku: 14.24 | Přečteno: 1442 | Diskuse

Jaroslav Trnovec

Elektřina jako náhrada spalovacích motorů? Zatím jen snění ekofantastů.

O elektřině se dnes všude mluví jako o pohonu budoucnosti, spalovací motory jsou prý mrtvé a životní prostředí prostě potřebuje, abychom jezdili na nějaký ekologický pohon.

10.11.2017 v 8:00 | Karma článku: 33.97 | Přečteno: 869 | Diskuse

Petr Ovčáček

Zelení aktivisté chtějí titul šampiona doslova za každou cenu

Zpráva z tisku: Německá strana Zelených požadovala, aby v Německu okamžitě skončilo 20 uhelných elektráren, které nejvíc znečišťují životní prostředí. A do roku 2030 se pak úplně rozloučit s produkcí elektřiny nebo tepla z uhlí.

8.11.2017 v 14:10 | Karma článku: 33.50 | Přečteno: 937 | Diskuse
VIP
Počet článků 285 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2529
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.