EKO a EZO

  Pozoruju, že často bývají sdružovány a spojovány činnosti a záležitosti orientované ekologicky a „ezotericky“. To dávám do uvozovek, protože definice ezoterična může být různá. Každopádně: proč se to vůbec děje?

Na předpoklad, že kdo smýšlí „eko“, ten se bude zajímat i o „ezo“, narážím každou chvíli. Vezměte si třeba anastazijské hnutí, náplň různých časopisů, ediční plány nakladatelství, nejrůznější festivaly a veletrhy... V naší neziskovce (jejíž náplň je jasně „eko“) jsme právě dostali zásilku recenzních výtisků knížek z nakladatelství Kazda, které zčásti s naší náplní souvisejí (Tajný život stromů), zčásti podle mě vůbec ne (léčitelství dle Jana Paloučka), ale názory na to se mohou lišit.

Otázka definice

Většina lidí šířících to, co bych souhrnně označila za „ezo“, tvrdí, že vůbec o žádné „ezo“ nejde. Vždyť je to realita. V lesích se skutečně běžně vyskytují stromoví skřítci, kameny vyzařují auru, opravdu máme v těle čakry, veverky nás v zimě nakrmí oříšky a medvědi nám poskytnou doupě, stačí se s nimi domluvit… tak co je na tom „ezo“?

Ale vážně. Problém je spíš v tom, že definice ezoteriky je v zásadě dvojí:

- je to magie, používání tajných energií a rituálů, nebo tajné vědomosti přístupné jen zasvěceným vyvolencům (z původního řeckého významu „vnitřní, uzavřený“) - tedy záležitosti jako zednáři, satanisté, alchymie, astrologie, okultismus, hermetismus…

- je tím míněn širší okruh jevů - a já ten termín takhle používám taky, z nedostatku nějakého jednoduššího označení - majících alternativní duchovní či paranormální charakter a existujících mimo většinové (organizované a oficiální) systémy víry či vědy. Ještě bych k tomu přidala, že jde o jevy nedokazatelné standardním vědeckým způsobem, tedy nereprodukovatelné přesně stejně za stejných podmínek. Čili jde o vnímání jevů a energií, které všichni nevnímají (dokáží to jen vyvolení, nebo se tomu je třeba otevřít), a o léčitelské či věštitelské metody na tom založené. Jelikož se tyto záležitosti nedají předvídatelně opakovat, jejich existence závisí na dobré vůli a subjektivním vnímání zúčastněných. Pro mě sem tedy spadá třeba i homeopatie.

Otázka hranic

Někteří moji ekologičtí kolegové věří v existenci energií, které věda prostě neprobádala a nepokryla, a k tomu bych inklinovala taky, i když moje hranice je asi dost posunutá směrem k pozitivistické vědě. Ale přijde mi dogmatické se novým a neznámým možnostem uzavírat úplně. - Jeden příklad za všechny: sice pochybuju o tom, že do sebe voda dokáže vtiskovat nějakou informaci, ale úplně bych proti tomu nebojovala – třeba je pravda někde na půl cesty. Byla bych pro častější ověřování takových efektů – třeba v Pravém domácím časopise byly dvakrát popsány pokusy s rýží a vodou ve sklenicích, ke kterým byly vysílány buď záporné nebo kladné emoce, a ukázalo se, že obsah sklenic vystavených ošklivým emocím se nerozkládá o nic odpudivěji než obsah sklenic zaplavovaných dobrem a láskou.

Musím ovšem uznat, že k ekologickým otázkám a nějaké formě „návratu k přírodě“ hodně lidí přivedly právě knihy o Anastasii, které mi připadají nesnesitelně kýčovité. Takže lidé takové balení ekologických poselství možná potřebují, ať se mi to líbí nebo ne.

Malá dvojrecenze

Vrátím se ke knížkám z nakladatelství Kazda. Byli tak hodní, že nám jich poslali celkem šest. Jako první jsem otevřela a pokusila se přečíst dvě, které se podle mě do ekologicky zaměřené knihovny nehodí. Nejspíš si můžu troufnout říct, že ani do knihovny permakulturní, neboť podle přání zakladatele permakultury Billa Mollisona a podle obvyklého úzu se na setkáních permakulturistů, na kurzech a podobně nemají vůbec probírat otázky víry – což se dá podle mě vyložit nejen jako víra v boha, ale v nadpřirozené bytosti, ve stěhování duší, karmu a podobné záležitosti.

První z těch knížek jsou Bytosti přírody od Margot Ruis. Autorka je přesvědčená, že vidí bytosti obývající stromy, studánky a podobně, rozmlouvá s nimi a píše o nich. Je to duší básnířka či vypravěčka skazek, má to svůj půvab, ale po deseti stránkách mě to přestalo bavit, stejně jako mě nebaví četba fantasy – ale vím, že lidé mají fantasy rádi a baví je snít si v pohádkovém duchu.

Jsem si jistá, že paní Ruisová ty bytosti opravdu vidí a rozmlouvá s nimi. Jednu takovou ženu jsem potkala naživo – byla to ředitelka lesní mateřské školky, kde jsem pomáhala jako dobrovolnice. Když jsme tam uspořádali kurz kosení a pokosili hodně vzrostlý a vykvetlý trávník, nechala ho ležet na místě s tím, že skřítkové a elementálové (které také viděla a rozmlouvala s nimi) se z toho radují a strašně se jim to líbí. Výsledek byl, že tráva pod silnou vrstvou neusušeného sena pochopitelně zahynula, vyholila se a rozrostly se tam kopřivy. Že by si to skřítci tak přáli? Chtěli snad provést dětem ze školky nějakou skopičinu a pěkně je požahat kopřivami???

Ale zpátky k paní Ruisové. Jako příklad jejího stylu uvedu jeden citát za všechny – o elfce obývající mladou lípu na její zahradě. „Naše lipová elfí slečna velmi miluje křišťál a drahokamy, jak to bývá u elfů obvyklé, a vždy se velmi raduje, když několik svých nejmilejších drahokamů naskládám kolem stromu. … Nejvíce si však naše lipová dívenka oblíbila křišťál a chalcedon, jemný, světlemodrý kámen. Přirozeně jsme jí takové kameny už darovali a podle jejích pokynů zahrabali okolo kmene.“

Myslitel, kazatel a léčitel

Druhá kniha má titul Cesta k uzdravení - o daru léčení a jejím autorem je Jan Palouček, lékař, který se stal léčitelem. Operuje s obvyklým arzenálem rekvizit jako jsou čakry, karma z minulých životů (na její vrub připadne veškeré neúspěšné léčení), nebo neuspořádaná psychika, za kterou nás nemoc trestá. Celá kniha má naivně kazatelský tón, například: „Morálka a smysl života nejsou… proměnnou veličinou, kterou je možno podle vlastních potřeb upravovat, ale pevnou, neotřesitelnou konstantou vesmíru nezávislou na běhu času. To je jistě velké překvapení pro ty, kteří si zvykli morálku upravovat podle svých soukromých potřeb a představ, a kteří si dokonce myslí, že smysl života si každý může vybrat.“

Jsou tu úplně nelogické úlety, například o běžném konvenčním lékařství: „Viditelná léčba, kterou v nesčetných variantách podstupují miliony lidí, zachraňuje přece jen některé, zatímco ostatní lidé nemoci podléhají. To je důkaz o tom, že léčbou nebyla ovlivněna příčina nemoci.“ - To je přece absurdní tvrzení, část pacientů na tom přece mohla být tak špatně, že i když byla příčina nemoci zasažena, stejně se nezotavili, ne? Navíc sám přiznává, že ani správně postupující léčitel a správně spolupracující pacient nejsou vždycky úspěšní, právě kvůli oné zmiňované špatné karmě z minulých životů. Tak nelogickou motanici aby pohledal!

A zvýrazněno autorem: „...nemocí je již špatný postoj nebo názor, který člověka vede k odpovídajícímu jednání.“ Hu, pozor, tohle je nebezpečné – asi jen autor ví, jaké mají být naše správné postoje či názory. Navíc to vyvolává otázku, jak je možné, že zvířata jsou vůbec také nemocná. Těžko si u nich člověk představí, že by měla špatné postoje či názory...

Teorie o stěhování a převtělování duší ve mně navíc vždycky vyvolá otázku, kde se prosím nabraly duše pro dnešních sedm miliard lidí. Při rychlém populačním růstu lidstva mi nějak nevychází, že by si každý novorozenec či embryo mohli opatřit nějakou již použitou duši. A přinejmenším někdy v počátcích lidstva byly k dispozici jen statisíce či miliony, nikoli miliardy – kde se tedy všechny ty duše berou???

Nebo autorovo vehementní brojení proti „zabíjení“ mozkově mrtvých lidí – to mi připomíná bojovníky proti potratům nebo proti využívání embryí v raném stádiu vývoje k pokusům, které taky vůbec nenapadne položit si zásadní otázku, zda to vadí objektu daného zásahu, tedy embryu či mozkově mrtvému člověku, zda cítí nějakou bolest a utrpení… podle mě je totiž evidentní, že nikoli.

Další citát: „Tajemství nestravitelného jídla, které vypadalo na první pohled dobře, spočívá v náladě kuchaře.“ - I kdybychom připustili, že se emoce nějak otiskují do paměti vody obsažené v jídle, přijde mi absurdní to dotahovat až k závěru, že „raději máme zůstat o hladu“, jak autor radí.

Dále věří v „inteligentní design“ vesmíru – tedy že byl vesmír stvořen nějakou vyšší entitou, řekněme bohem – což podle mě pouze dětinsky posunuje záhadu vzniku vesmíru o level výš, protože kdo stvořil toho boha? - ale zřejmě to skýtá hluboké uspokojení nějakému lidskému instinktu dosazovat si někam nahoru „velkého tatíčka“. Autor v tom zdaleka není sám, takové cítění je dokonce většinové. Pocit, že se o nás stará někdo vševědoucí a všemohoucí, je jistě úlevný, a podle mě je taky klíčový pro úspěch různých diktatur a tyranií. A taky pro úspěch léčitelů tohoto zrna.