Nová koťátka

Pořád jsme smutnili po Hustoušovi a neplánovali jsme další kočku nebo kočky – i když jsem obvykle doma mívala dvě až tři. Jak se dalo čekat, situace se náhle a radikálně změnila.  

Opravdu jsem se ani neodvažovala pomyslet na pořízení koťátka. Co by tomu řekla naše plachá a teritoriální Mokoška, která má navíc už tak dost starostí s kočkami z okolí, co k nám pronikají a které taky částečně živíme, nebo je aspoň systematicky zmlsáváme, třeba s Otesanem nebo s Miluškou?

Nechávali jsme to být, ale samozřejmě jsem si pdovědomě myslela, že nějaké to koťátko z jarní dávky nás asi nemine. A taky že jo.

V úterý ráno byla Mokoška netypicky zoufalá. Tak se opravdu nikdy nechová! Pobíhala po bytě, mňoukala a žádná snídaně jí nebyla vhod. Nakonec rozrušeně vystřelila na zahradu a zmizela. „Co ta zoufalá kočka chce?“ říkali jsme si. Večer už jsme to věděli: měla zlé tušení. Na rozdíl od nás lidí, kteří jsme netušili nic.

Odpoledne jsem se vracela z nákupů a stavila jsem se ještě v naší místní vinotéce pro lahev čepovaného vína. Úplná náhoda, neudělala jsem to už několik měsíců. Majitelka mi ukázala fotky dvou koťátek na mobilu – jedno mourovaté, jedno černobílé a obě samozřejmě strašně roztomilá. Jejich sousedi je našli vyhozená na zahradě a její dorůstající dcery se jich na dva dny ujaly, ale trvale si je nechat nemůžou a už zítra je odvezou do útulku. Nechci je?

Začala jsem se kroutit. Copak já bych je chtěla… ale co na to naše kočka? A můj přítel? Kolísala a dusila jsem se ve vlastní šťávě ještě asi minutu, ale myslím, že to od začátku bylo jasné. Rychle jsem jen hodila domů nákup, vzala jsem přepravku, vrátila se do vinotéky a jely jsme pro koťata!

Po několika dnech strávených s novými koťátky vidím, že jsme měli opravdu štěstí. Kocourci jsou úžasní, nejsou vůbec plaší jako Mokoška s Hustoušem, jsou přítulní, hraví, čistotní a pěkně jedí (takže můj přítel zatím ani nemůže pořádně vysledovat, co jim chutná a co ne). Můj přítel mi zabránil je pojmenovat Porfirij Kapitonyč a Prochor Matvějevič nebo nějak podobně, tradici ruských jmen s otčestvem už jsme tedy bohužel opustili definitivně. Jmenují se Ambrož (ten černobílý, co vypadá, jako by chodil ve fraku) a Raúl (ten mourovatý, odvážnější a nezávislejší, co nám připomíná Raoula Schránila).

Mokoška byla samozřejmě zdrcená, na první dva dny zmizela a chodila se najíst jen v noci, ale včera už koťata pozorovala skepticky ze skříně a dnes dokonce z nízkého stolku v hale. Takže se s nimi nakonec vyrovná, i když je to pro ni bolestné a má onen charakteristický výraz „jak jste mi to mohli udělat?“. Vcelku se nám ulevilo, že neemigrovala úplně, i když je nám jí líto. Zato další kočky, které si u nás pomalu obsazovaly teritorium, především tedy Otesan a Miluška, se očividně stáhly.

Psát na počítači je teď skoro nemožné, kocourci mi pobíhají po klávesnici a každou chvíli na mě na monitoru vyskočí okénko oznamující kupříkladu „Na dotaz pqqqqqx nebylo nic nalezeno“, nebo monitor zhasne úplně, protože mi ho vypli. Takže jednou rukou vyťukávám text a druhou odrážím kocourky, jako kupříkladu zrovna teď.

M nzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýuzýíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéíéu

- tohle byl Ambrož.

Takže vítejte do rodiny, Ambroži a Raúle, a doufám, že nám vydržíte ve zdraví aspoň těch obvyklých patnáct šestnáct let, kterých se naše kočky obvykle dožívají.