Přiznávám, že témata kolem zdraví a jídla, tedy co se smí a nesmí jíst, abychom byli zdraví, mě upřímně nudí. Tohle mám nastaveno úplně opačně nežli většina populace.
Zdravé jídlo je nekonečným zdrojem zanícených debat a předmětem stovek zaručených a jediných správných návodů, seminářů, kurzů a kuchařek. Tyto rozmanité nauky často hraničí s fanatickou vírou a s magickým myšlením. Řeklo by se, že když mě to nebaví, nemám si toho všímat, jenomže já se přesně s těmito lidmi pořád potkávám na ekologicky zaměřených akcích.
Asi napřed objasním, co mě tedy baví. Ráda uvažuju o životním stylu a ekologických záležitostech systémově, rozebírám jednotlivé faktory toho, jak žijeme, a jejich vliv na ekosystém planety, kterému provádíme hrozné věci a to mě trápí. Zajímají mě například úvahy o ekologické nebo uhlíkové stopě, různá udržitelná řešení a podobně.
Ať to v buňkách fičí!
Přihlásila jsem se na kurz o tom, jak můžeme divoce rostoucí byliny (v podstatě plevely) využívat k jídlu. Je přece príma nahrazovat pracně vypěstovanou zeleninu něčím, co vám roste v okolí samo. Ochutnala jsem třeba ptačinec žabinec, jetel, jitrocel, pampelišku, sedmikrásku nebo sléz a všechno je to dobré a zdravé. Potud mě kurz nadchl. Jenomže jsem musela prožít víkend ve společnosti přesvědčených zdravovýživovníků, kteří zasvěcují celý svůj život tomu, co pokládají za zdravé jídlo, a naopak co dávají do klatby a všemožně to pronásledují a brojí proti tomu! A to už pro mě nebylo úplně snadné.
Nešlo o přívržence raw (tedy vitariánské, tepelně neupravované) stravy, která je dnes asi nejmódnější. Šlo o jakousi naivistickou aplikaci čínské medicíny a filozofie na stejně naivistické představy o fyziologii našeho těla a výsledkem byla v podstatě veganská dieta bez ovoce, soli a koření (ledaže jste přidali umeocet z japonských švestiček umeboši), to znamená nekonečné defilé syrové nebo dušené zeleniny a sem tam nějaká rýže nebo seitan. Klidně bych vydržela celý víkend koukat na promítané snímky této stravy a přitom být na jídelníčku, který byl taky veganský a o něco chutnější a pestřejší, ale horší bylo vydržet neustálé natloukání této ideologie do hlavy.
Především se nesmí jíst nic živočišného, živočišná strava údajně zanáší a blokuje trávicí ústrojí – a já jsem si myslela, že třeba jogurt je na trávení docela fajn! - Není, brání proudění energií v těle, snad energie čchi nebo jaké. V každé buňce musí tato energie neustále proudit, jinak si zaděláváte na nemoci! Chléb se smí jíst jedině napařovaný, předložený vzorek měl docela hezkou oříškovou příchuť po přidaných semínkách, ale postrádala jsem křupavou kůrku – na chlebu mám vždycky nejradši patičky s propečenou kůrkou. Jakmile jsem to vyslovila, byla jsem rozhořčeně setřena a varována, že kůrky jsou to nejhorší a že mě po nich okamžitě sklátí infarkt a mrtvice!
Na index zdravovýživovníků se dostal nejenom cukr (nesmíte ho přidávat uměle, ale když je něco sladké od přírody, je to v pohodě, což mi popravdě přijde jako pověra – hladina cukru v krvi snad nezávisí na tom, z jakého zdroje cukr pochází, jen si ji samozřejmě nemůžete zvýšit konzumací ovoce tolik jako konzumací cukroví a soft drinků), ale je to ještě radikálnější – nebezpečné je i veškeré ovoce, které bychom měli z jídelníčku vyřadit, protože obsahuje ten zlý cukr, který nám v útrobách kvasí. Obzvlášť jedovaté jsou brambory (ano, mají složité škroby a při velké konzumaci nám potrápí ledviny, ale doopravdy jedovaté ve skutečnosti nejsou), a teplomilné plody jsou taky na indexu, i když soja a sojové výrobky nikoli. A tak dále.
Po třídenní nalejvárně, kdy jsme pořád koukali na promítané obrázky nějakých dušených, utřených či syrových květů, stonků a hlíz, mezi tím jsme jedli veganskou stravu a ze všech stran ke mně doléhal zanícený hovor zdravovýživovníků, už mi před očima začala vyvstávat vidina smaženého vepřového řízku a šlehačkového zákusku - tedy mělo to přesně opačný účinek než zamýšlený… po návratu domů jsem se vyrovnala s absťákem aspoň tak, že jsem si rozdělala celou vaničku tvarohu s bílým cukrem, do toho přidala banán a zbaštila. Můj názor je, že zdravovýživovníci se natolik stresují dumáním o tom, co všechno jim ubližuje, že si ve výsledku své zdraví ničí.
O smyslu veganství
Časté tvrzení zdravovýživovníků „když jím pestrou zeleninu a bylinky a je to nechemické, bez éček, z přírody, nemusím skoro vůbec jíst, protože z toho mám spoustu energie“ u mě vůbec nefunguje. V takovém případě mám prostě hlad a jsem bez energie. Asi mi chybí ten psychický zápal, který působí, že člověk opravdu hlad necítí… abych hlad zahnala, musím se zaplácnout nějakou bílkovinou, třeba kouskem sýra, a abych měla energii, potřebuju prostě škroby. A kdybych si nikdy nesměla dát ani kousek čokolády, můj život by byl tak nějak pustý a bezútěšný.
Vegany přitom chovám v úctě a hluboce uznávám, protože mají velice nízkou ekologickou stopu a z poměrně malé plochy půdy se jich uživí hodně. Taky respektuju, že někomu připadá, že prostě nemáme právo zneužívat, zotročovat a dokonce zabíjet zvířata kvůli tomu, že od nich chceme mít nějaký užitek.
Ale že by veganství bylo nějak ohromně prospěšné lidskému zdraví, to si prostě nemyslím. Už jen nutnost dodávat uměle navíc vitamin B12 ukazuje na to, že dávný člověk sběrač si občas zpestřil rostlinný jídelníček nějakým tím drobným živočichem, vajíčkem a podobně.
Psychické příčiny chorob
Když už jsem se pustila do této tématiky, zmíním se o dalším příbuzném tématu: na semináři vyjádřil jeden technokraticky založený zdravovýživovník pevné přesvědčení, že sebenešťastnější člověk nemůže onemocnět rakovinou, pokud nepřijde do styku s nějakým karcinogenem. Šel ještě dál a tvrdil, že psychosomatické příčiny nemocí, jako třeba stres, jsou módní vymyšlenost a za všechno může civilizační znečištění v našem prostředí.
Myslím si, že pravda bude někde uprostřed – stres zřejmě snižuje imunitu, když se budete nervovat, vypěstujete si žaludeční vředy a podobně. Taky ale nevěřím na psychosomatické výstřelky typu „jsi krátkozraká – aha, to se nechceš dívat do budoucnosti“. Nicméně nedávno vyšel v časopise New Scientist článek o vztahu štěstí a délky života, pojednávající o studii, která jednoduše porovnávala subjektivní pocity životního štěstí nebo nepohody a skutečně dosaženou délku života. Logické by bylo, že pokud má vznik nemocí vztah k duševní nepohodě či životní disharmonii, pak by šťastní lidé žili déle než ti, kteří se cítí nešťastně. Tým Richarda Peto z oxfordské univerzity provedl výzkum přes 700 000 britských žen, zaměřený na jejich zdravotní stav a pocity štěstí nebo neštěstí v životě. Jde o velký, statisticky průkazný vzorek populace, ne jako když pozorujete deset dvacet lidí ze svého okolí. Po deseti letech vědci zjistili, že neexistuje žádný rozdíl v úmrtnosti těch žen, které se cítily šťastné a které se cítily nešťastné!
No tak to vidíte...
