Okna obýváku mám obložena sazeničkami rajčat, tykví a ačokči… vytěsnila jsem pokojové kytky (jsou teď chudinky ve vyhnanství v šeru opodál) i naše kočky (mohou odpočívat jinde než zrovna před oknem, i když se rády dívají ven).
Ve sklepě máme také jedno větší okno, to je teď taky obsazené a pravidelně pobíhám po schodech mezi přízemím a sklepem a zalévám a opečovávám…
Tenhle čas je pro nás zahrádkáře hektický, ale krásný. Všechno se vyvíjí a bují tak překotně, že člověk prostě nestíhá přesazovat, rozsazovat, plít, zalévat, natož se kochat všemi těmi květy cibulovin, meruněk a třešní kolem.
Zvlášť malé sazeničky, které ještě nesmějí ven do zimy, jsou roztomilé a připomínají miminka. Jen malá část se ale dočká dospělosti a vydá plody. Číhají na ně mnohá nebezpečí… přesazení ven je pro ty rozmazlence obrovský šok a mělo by se to dít tak nějak postupně, s pomalým otužováním, jenže na to bohužel nezbývá čas. Pálící slunce, sucho, plevely nebo různé hmyzy ale dohromady nepředstavují takové nebezpečí jako španělští plzáci. Skoro veškerou snahu o zachování sazenic při životě zaměřuji na ně. Čerstvě po vysazení jsou totiž pobledlé, šťavnaté a křupavé sazeničky pro plzáky naprosto neodolatelné. Přežít bez stálé lidské pomoci mohou jenom ty, které stihnou ztmavnout, ztvrdnout a obalit se nepříjemnými chlupy.
Schválně jsem se pokusila odhadnout, kolik času, energie a peněz do svých sazeniček asi tak investuju a ještě budu během sezóny investovat a jaký to bude mít všechno efekt.
Výsledky jsou vlastně absurdní.
Plzáky budu muset ručně sbírat, zalévat vařící vodou, lákat na pivo (30 Kč dvoulitrovka asi dvakrát týdně, tj. 60 Kč krát 20 týdnů = 1200 Kč), sazeničky obsypávat Ferramolem (to je přípravek proti plžům na bázi železité soli, ekologicky přijatelný) – asi 3 krabice po 300 Kč, tak řekněme bratru 1000 Kč… takže 2200 Kč + takových 40 hodin práce po 100 Kč (to jsem celkem levná pracovní síla) – 4000 Kč, to všechno dohromady tedy asi 6200 Kč, a co za to získám? Když to dobře dopadne, asi tři misky rajčat a pět kusů tykví, což bych pořídila v obchodě nebo na trhu za takové dvě až tři stovky.
Hm.
Podobné je to s našimi kočkami, které ke stáru trpí nemocemi ledvin. Naše milá Sofinka (Sofja Semjonovna, zvaná též Žofka) se dožila patnácti let, ale bez naší pomoci by to bylo jen asi jedenáct. Náklady na veterinární zásahy a různá vyšetření (sono a podobně) byly myslím kolem 20 000 Kč, nehledě na spousty času, které jsem strávila tím, že jsem ji na ta vyšetření vozila (tím se ta suma možná zdvojnásobí). A teď to začíná být podobné s naším kocourem Hustoušem. No ale nemůžete přece nechat kocoura, takového významného člena rodiny, aby mu bylo čím dál hůř, nebo ho dokonce dát uspat, když je ještě docela čilý a raduje se ze života, jen prostě málo jí a hubne.
Vychází mi z toho, že problém je v tom přepočítávání na peníze. To se prostě takhle dělat a říkat nedá: pak totiž poměřujete záležitosti, které určují kvalitu vašeho života a celé kulturní a citové prostředí, které si vytváříte, jakýmsi hrubým, nelítostným, neomaleným měřidlem, které možná reprezentuje nějakou obecnou normu takzvané rozumnosti. Například kdybych investovala desetkrát víc peněz do koupě nového auta a nahradila svůj dvacet let starý otřískaný vůz, nikomu by to podivné nepřišlo.
Takže nakonec je problém čistě jen v tom, že si tuhle obecnou normu občas připouštím a říkám si, že asi musím být pěkný cvok…
