Knížka Magdaleny Vožické Jak přežít konec civilizace sice vyšla už v roce 2013, ale je nadčasová a pro mě to byl opravdu objev!
S autorkou jsem se setkala na jednom z večerů pražské Akademie soběstačnosti, kde mluvila o uchovávání potravin a kde také přišla řeč na její příručku. Hned jsem si o ni napsala Ježíškovi, protože tato tématika velmi souvisí s mou oblíbenou permakulturou.
Kniha byla zřejmě napsána pod vlivem očekávání konce světa v prosinci 2012, aspoň na to obsahuje odkazy, ale jde o agendu, kterou se dlouhodobě zabývá hnutí „preps“ - lidí připravujících se na nějaký všeobecný kolaps, což nemusí nutně být globální katastrofa, ale třeba jen delší výpadek (blackout) elektrické sítě, velká povodeň, nezvládnutá epidemie a podobně, kdy si lidé na některých místech a po nějakou dobu budou muset vystačit s minimem prostředků.
Kniha Magdaleny Vožické se ovšem zaměřuje převážně na dlouhodobé přežití, to znamená na hospodaření na statku, tak jak ještě stačila různé pracovní postupy odkoukat od svých prarodičů a praprarodičů. Jejím koníčkem je evidentně soběstačnost v rámci rodiny a sbírání starých receptů, „jak co dělaly naše prababičky“. Díky tomu se tahle knížka hodí pro kohokoli, kdo si chce vyzkoušet třeba domácí přípravu mýdla, uzení, chov drobných hospodářských zvířat nebo pěstování plodin k vlastní obživě – a vůbec přitom nemusí očekávat konec světa.
Knížka je to velmi svěží díky tomu, že autorka je talentovaná humoristická spisovatelka. Všemu dodává švih a odlehčení paralelním vyprávěním o panu Jindřichovi, který opustí život ve městě a snaží se o sebe postarat na venkově. Přitom naráží na reálie, které si také ještě pamatuju ze svého dětství – chalupu totiž získal po smrti její stařičké obyvatelky: „U vířivé pračky a ždímačky… bylo třeba silou zajistit víko těžkou pákou a pak na ni nalehnout, aby pohybem připomínajícím kráčející sochy moai při epileptickém záchvatu neutekla na dvůr.“
Líbí se mi, jak autorka uvažuje o úloze mužů v postkatastrofickém světě – označila bych to jako specifický neofeminismus. Nejprve popíše současnou situaci. „Jako by muž v rodinném životě ztratil svou roli,“ shrnuje a líčí, jak žena sama vydělává a muž jí dělá drahoty i s tím, když má opravit poličku nebo kapající kohoutek. „Tím chci říct, že si muži za současné trošku neutěšené postavení mohou sami. Ale to se teď změní! Rodina bez muže nepřežije. To on bude zdokonalovat obydlí, opravovat střechu, kopat sklípek nebo krecht na zásoby potravin, stavět pec, rýt pole… uloví srnu nebo bude riskovat život při zabíjení kance.“
To je přesně pravda, při různých návštěvách permakulturních projektů opakovaně vidím, že domácí hospodářství se krásně daří, když muž dělá tradiční mužské práce a žena zase ty tradiční ženské. A že muži jsou daleko víc ve své kůži, když mohou uplatit svou sílu, fyzickou šikovnost a nápady na technická řešení. Samozřejmě to neplatí vždycky, ale dost často ano.
Knížka je to ovšem i velmi poučná, třeba jsem v ní našla, jak se dá připravit střelný prachu ze sanytru sesbíraného ze stěn stáje, jak budovat krechty a skladovat v nich, jak udit maso nebo jak kuchyňsky připravovat zvířátka typu ježků, vran a veverek. Obsahuje základní informace o pěstování jídla, zpracování zrní, konzervaci potravin, chovu slepic a králíků a podobně. To všechno je protkáno vtipnými autentickými postřehy, třeba povaha slepic je vylíčena takto: „Slepice se (Jindřich) velmi brzy naučil mít nerad. Překvapila ho jejich nepokrytá agresivita a téměř vojenská hierarchie… jejich vzájemné útoky měly přesný řád. Slepice s nejvyšší hodností klovala do hlaviček všechny ostatní… Slepice se zastavily a upřely na Jindřicha prázdné cizí pohledy vesmírných oblud...“
Magdalena Vožická: Jak přežít konec civilizace, Motto 2013
