Letos jsem s obrovskou úlevou předala veslo v naší neziskovce nástupcům, ale vzápětí mě popadlo hrozné cukání znovu se do toho vložit…
Jak jsem byla zvyklá neustále zajišťovat, aby věci odsejpaly a v dění kolem našeho sdružení byl vidět nějaký pohyb, najednou jsem měla pocit, že všechno vázne – přitom to tak nemuselo nutně být, různí lidé dělali různé věci, jen jsem o nich třeba nevěděla, byla to moje optika jedné z radních, ke které v rámci rady neproudily informace. Každopádně jsem pociťovala nespokojenost, nutkání opět začít dělat "tahouna" a rvát všechny rozjeté záležitosti – tak jako dřív - silou a vůlí. Jenomže na druhé straně jsem už fakt tahouna z hloubi duše dělat nechtěla, cítila jsem, že po třech letech už opravdu potřebuju přepnout na nějaký jiný program, ve kterém se budu víc projevovat jako já a míň jako nějaký organizační robot.
Právě tou dobou jsme se náhodou vydali hodnotit náš nový ukázkový projekt v Brně, vytvářený docentem elektrotechniky a zároveň svérázným filozofem Petrem Baxantem, který mě výrazně osvítil teorií "vytváření vákua". Ta zní takto: když chcete lidi pohnout k aktivitě, nemáte je postrkovat a tlačit na ně, ale naopak vytvořit vákuum, které jsou nuceni zaplnit.
Aha!
Vytvořila jsem vákuum, respektive nechala jsem dál všechno být a jen jsem víc sledovala, co lidé sami od sebe dělají. No, možná že to ve všech případech nebylo přesně to, co bych si byla představovala já, ale dělali!
Výsledky jsou opravdu pěkné. V létě jsme měli úspěšný a moc hezký dvoutýdenní mezinárodní kurz, o naši síť ukázkových projektů, kterou jsem zatím táhla já, se odpovědně stará nová koordinátorka, také edice brožurek, které jsem sestavovala, má od příštího roku nového šéfredaktora, který to zřejmě všechno povede podstatně dynamičtěji nežli já. Jiná kolegyně vkládá akce do kalendáře na náš web a další, dříve naprosto pasivní kolega se sám od sebe zaktivizoval a plánuje crowdfundingový projekt.
Ohledně věcí vnitřně organizačních, které, jak se mi zdálo, přese všechno vytvořené vákuum stále ještě vázly, jsem se přece jenom znovu vybičovala a po dvou letech jsem zase o jednom srpnovém víkendu otevřela svůj dům pro strategické plánování naší organizace. Sešlo se nás dvanáct a byl znát obrovský posun proti tomu, co tu probíhalo předloni. Většina lidí se vyměnila a převažovaly aktivní osoby, které se samy ujímaly úkolů, které je třeba dělat! Sláva!
Tak teď už opravdu nebudu nic popohánět a postrkovat dopředu.
A co teď budu propána dělat? - Je to jednoduché, přestanu pořád myslet na to, co by se „mělo“ dělat, a nervovat se tím. Nechám všechno volně plynout a svoji pozornost a energii budu věnovat přesně tomu, co opravdu chci dělat, o čem si myslím, že mi to jde a sedí a dává mi to smysl. Hlavně našim lokálním akcím v Praze.
Vřelé díky Petrovi Baxantovi za jeho teorii vákua!
