Pro Moraváky je nový areál Sluňákova možná známá věc, ale pro mě jako pro Pražačku to byl objev. Divoká příroda se vám tu dostane pod kůži prostřednictvím umění, intuice, archetypů a zcitlivělého vnímání všemi smysly...
Sluňákov, sídlo Domu přírody Litovelského Pomoraví, leží jen 10 km od centra Olomouce a ve své podstatě je to informační centrum pro turisty, kteří přicházejí do zdejší CHKO relaxovat. Normálně byste čekali jen nějaké informační cedule a maximálně pár vycpaných zvířat - ale tady najdete něco zcela jiného, novátorského a průlomového.
Už samotný dům Sluňákov (kde se konají taky dětské tábory, různé kurzy a podobné akce) je výkladní skříní různých eko technologií, nízkoenergetických řešení, využívání obnovitelných energií, hospodaření s vodou, recyklace a podobně. Ale areál – dalo by se říci park – mezi domem a hranicí CHKO je opravdu unikátní. Donedávna byla na většině jeho plochy pole, která se teď nechávají zarůstat přirozenou loukou nebo houštinami náletových dřevin. Část plochy zabírá rybník, mokřady, tůně a vodní kanály, usadila se tu rodinka bobrů a hemží se to tady žábami, užovkami a spoustou druhů ptáků včetně ledňáčka, hmyzu a dalších bezobratlých, třeba vzácného listonoha. O tom všem se dovíte na naučných cedulích. Ale důležité je, co tu mají navíc: všechno je ještě obohaceno o výtvarný, řekla bych landartový rozměr.
Vodní kanály přecházíte po dřevěných mostech zasvěcených jednotlivým smyslům a živlům, nesoucích poetické nápisy, které vám rozvolní mysl směrem ke snění (například Most zraku, Most ohně, Most sluchu, Most vody…), na rubu naučných tabulí si můžete číst verše. Cesty vás vedou k hravým i edukativním prvkům, vyrobených většinou ze dřeva (Kouzelný les zvuků…) a všemu dominuje několik velkých staveb: Rajská zahrada od Františka Skály připomíná klášterní dvůr uzavřený v arše zbudované z cihel a skýtá útočiště divokým živočichům, Sluneční hora od Miloše Šejna evokuje vnitřek země a tajemné jeskyně, propojuje živly země a vody a láká k meditacím, Lesní chrám pochází jako většina ostatních prvků z dílny Miloše Fekara, trochu připomíná kostru velryby s rozhlednou na vršku a ve své konstrukci nese keltský kalendář, zvěrokruh a další prvky, které nás podle data narození začleňují do cyklů a dějů v přírodě. V blízkosti domu najdete ještě kamenné Ohniště zlaté spirály od Marcela Hubáčka, kde si účastníci našeho kurzu také jeden večer rozdělali oheň. Areál funguje teprve od loňska a jak jsem pochopila, jeho vize se zrodila v hlavě ředitele Sluňákova Michala Bartoše. Sláva mu!
Z praktického hlediska se mi zdá, že Sluňákov je ideálním výchozím bodem třeba pro rodinný výlet s dětmi. Ty se skvěle zabaví při procházení galerie v přírodě s mnoha přírodními hřišti, také si tu můžete půjčit kola a vyrazit na projížďku do lužních lesů Litovelského Pomoraví. Zvlášť v současném tropickém horku jsou cesty vedoucí podél vodních kanálů ve stínu stromů hodně příjemné. A co se týče místních specialit, na několika místech jsem tu narazila na „loštický polibek“ - olomoucký tvarůžek pomazaný povidly s čepičkou šlehačky. Je to naprosto šílený mls, ale třeba ho oceníte.
A jak jsem vlastně přišla ke svému týdennímu pobytu ve Sluňákově? Měli jsme tu mezinárodní kurz permakultury, který jsem spoluorganizovala. Takže ještě navíc – pokud hledáte místo pro školení větší skupiny lidí, v tomto místě najdete příjemné, ekologicky vymazlené prostředí, vstřícný a dobrotivý hanácký lid a obrovské porce dobrého jídla. Doporučuju!
