První narozky v životě

V neděli jsme na zahrádce pořádali oslavu prvních narozenin mého vnoučka Felixe. Jelikož jsem už pamětnice, napadalo mě, jak se generaci co generaci zacházení s takovými maličkými dětmi mění...

Byl to poslední ze série opravdu teplých dní, ale přitom už nepálilo sluníčko, tak to bylo opravdu příjemné. Jelikož Felixovi rodiče pozvali své kamarády, batolilo se tu mnoho podobných dětiček, ani netuším kolik, protože se hemžily všude: malého Felixe mocně zaujala kropicí konev a měl ambici překlopit ji na sebe, stejně tak děti zaujala zahradní hadice, ale nezvládly se z ní postřikovat. Dalším hitem bylo vylupování čerstvě utržených hrášků z lusků... Felix je vůči světu obdivuhodně důvěřivý, všechno vytrvale a velmi zaujatě zkoumá a chce tomu přijít na kloub. Svíčičku na dortu nesfoukl, ale s úsměvem si chtěl osahat plamínek... a zrovna teď začal už samostatně chodit, i když se asi k cíli ještě spolehlivěji a rychleji dostane lezením.

Pokud si vzpomínám, když byly moje děti malé, klidně jsme se nechávali hlídat babičkám už asi ve třech nebo čtyřech měsících, určitě v půl roce. Pití se řešilo oslazeným čajíčkem, jídlo sunarem nebo kaší z lahvičky. S Felixem je to jinak, nejenže se dlouho výhradně kojil, ale nedostává žádný cukr ani mléko, tedy mléko jiné než člověčí. Taky jsem se dost dlouho bála převzít ho do péče třeba jen na chvíli samostatně, v nepřítomnosti rodičů, protože by mohl začít projevovat nelibost a zoufalství, a to velmi hlasitě. Je totiž zvyklý, že na každé jeho přání je reagováno rychle a vstřícně. Takže si ho jen občas troufnu jít venčit – to jest vezu ho v kočárku na procházku v době, kdy má spát, a pokud trochu protestuje, stejně nakonec usne. Vzít ho na procházku v době, kdy je vzhůru, mě teprve čeká a bude to další velký krok!

Tahle současná kultura „nošených“ nebo „šátkových“ dětí je náročnější na čas a neustálé nasazení rodičů, ale zdá se, že to nikomu nevadí a všichni si to užívají. Musím přiznat, že nejen já, ale obecněji ženy z mé generace se spíš snažily od dětí urvat a že pečování o děti, pokud člověk neměl možnost dělat nic jiného, nám připadalo jednotvárné a ohlupující. Bylo to ovšem způsobeno i tím, že matky na mateřské byly hodně izolované, kdežto dnes je to úplně jinak – mobily, sociální média, spousta možných aktivit pro rodiče s dětmi, children-friendly kavárny, dětské koutky, a taky se lidem v průměru daří citelně lépe a nemusí žít tak upachtěně, běžný životní provoz není zdaleka tak náročný a nepříjemný jako za totáče, kdy jste museli vystávat fronty a pořád něco shánět. Všechno běží tak nějak hladčeji a ve větší pohodě. A konečně - taky účast tatínků v péči o děti má dříve nevídaný rozměr, což je moc hezké.

Moje generace jednala s dětmi o poznání drsněji – nechávali jsme je v ohrádkách, aby se samy zabavily, nebo „uřvat do spánku“, i když jsme se jim taky snažili poskytovat podněty. Pamatuju se na knížku Jaroslava Kocha Výchova kojence v rodině, podle které jsem se s dětmi snažila cvičit a která mi byla zdrojem neustálé frustrace, neboť mí synové podle ní vycházeli jako vývojově opoždění. Každopádně dnes je to jiné, rodiče reagují na každé zakňourání a svému potomkovi by snesli modré z nebe. Přesto výsledkem není mohutně rozmazlený a náročný malý tyran, ale naopak dítě hodně samostatné, sebejisté a důvěřující světu.

Ještě o generaci zpátky

Rodičovské chování mé generace bylo někde uprostřed mezi dnešní výchovou a výchovou, jakou jsme v útlém dětství zažívali my sami. Ta byla opravdu odlišná, autoritativní, nezdůvodňující dětem, proč to či ono mají nebo nemají dělat - „Prostě poslechneš a hotovo“. Proč? „Pro slepičí kvoč.“ „Kdo se moc ptá, moc se doví.“ „Nebuď drzá.“ „Neodmlouvej.“ - Netvrdím, že jsem zažívala jenom takovéhle reakce, nebo že mí rodiče používali přesně tyhle věty - to myslím ani ne, ale obecně byly běžné. S dětmi se jednalo jako s někým nezralým a hloupým, kdo potřebuje jasné direktivy a žádná diskuse mu není ku prospěchu. Komunikovalo se s nimi jako s nějakými bytostmi v larválním stádiu, které nemohou a ani nemají dostávat plnohodnotné informace.

Sama jsem jako dítě bývala takzvaně „zakřiknutá“ - přitom to nebylo tím, že by na mě dospělí vyloženě křičeli, k tomu asi ani neměli moc důvodů, ale stýkat se s nimi mi připadalo většinou spíš nepříjemné, a tak jsem se stahovala do sebe. Typické bylo, že si dospěláci děti dobírali kvůli tomu, že něco nevědí nebo neumí (pobavený smích, „voni tě šiděj“), o spoustě věcí se s dětmi nemluvilo („z toho ještě nemáš rozum“, „tomu ještě nerozumíš“, „to není pro tebe“)... takže jsem usoudila, že se s dospělými tedy nebudu bavit. Kdežto dnešní prostředí mi připadá permisivní, vstřícné a celkově mnohem laskavější.

Na druhé straně se nedá říct, že by se dospělí dětem nevěnovali vůbec, to ne. Prostě pro ně měli „speciální program“. Z paměti se mi vynořují různé hry a říkanky, které se určitě předávají přes mnoho desetiletí: Vařila myšička kašičku, Paci paci pacičky a zejména Takhle jedou páni... a tak dále, až k závěrečnému „dóóó příkopa vožralci“, což Felixe ho právě teď hrozně baví. Bylo kdysi typické nacházet v příkopě vožralce? Kupoval táta botičky a maminka metličku, která byla běžným výchovným prostředkem? Tyhle říkanky musí být staré snad sto let, je v nich jakási neuvědomělá rodová paměť, kterou bez přemýšlení předávám automaticky dál...