Děkuji ti, neziskovko, odcházím...

Po třech letech předsedování neziskovky v této roli končím. Je to úlevný pocit, po takové době už toho můžu se ctí nechat a nemusí mě trápit výčitky, že jsem nesplnila své závazky... bylo to jako tři roky na vojně, včetně počáteční šikany, nuceně podstupovaného drilu v soukolí drtivé mašinérie, ze kterého není úniku kromě zbabělé dezerce, a taky včetně pozdějších pocitů mazáctví, které způsobily, že jsem pérovala některé své kolegyně, když mi jejich výsledky nepřišly dost profesionální... uf, a teď to konečně můžu pověsit na hřebík, protože už se najde pár lidí, kteří to budou táhnout dál.

Za ty tři roky se hodně věcí nastartovalo, ale taky jich pár uvízlo ve slepých uličkách nebo vyloženě selhalo. Hodně záležitostí se urovnalo a začalo docela pohodově fungovat, ale pár se jich zadřelo... a pořád se vynořují další a další Dospěla jsem do bodu, kdy se tím vším cítím vyčerpaná. Cítím nepřekonatelný odpor hlavně k tomu, že bych měla dál dělat ten „ouřad“, který kolem neziskovky existuje. Mám strašný problém s jakoukoli pečlivou prací úřednického typu – cokoli dotáhnout, založit tak, abych to našla, dodržet nějaký systém evidence apod. Obzvlášť mě děsí všechno kolem financí s tou zvláštní podivnou hantýrkou faktur, srážkových daní, DPH, podvojného účetnictví a podobně.

Jsem ale vděčná, že jsem si tuhle práci mohla vyzkoušet. Hodně jsem se toho naučila, hlavně sama o sobě. Potvrdila jsem si své tušení, že opravdu nejsem ideální osoba pro práci s lidmi – pro jejich koordinaci, nadchávání, usměrňování, neřkuli vedení. Nejsem typ šéfovský ani pečovatelsky mateřský, jsem prostě sólový hráč, samotářský pavouk, který se nejlíp cítí ve svém doupěti u počítače, a je to znát. Mám netrpělivý styl, různé organizační věci se snažím zvládat ležérně, rychle a povrchně, jen abych už od nich měla pokoj. Částečně právě proto, abych měla všechno rychle hotovo, mám nenapravitelnou tendenci strhávat všechno sama. Jelikož jde o dobrovolnou práci, často opravdu nic jiného nezbývá, pokud se určitá věc má vůbec realizovat. Ale i z toho by přece šlo slevit – není potřeba pracovat na několika frontách současně, stačí si vybrat jeden nebo dva úkoly. - Navíc ten pocit, že všechno strhávám sama, není úplně oprávněný, protože člověk má tendenci si dost neuvědomovat to kvantum práce, které odvádějí ostatní.

Pozorování z terénu

U sebe stejně jako u ostatních jsem se po celou dobu potýkala s lidskou tendencí se soustřeďovat a zaměřovat na konflikty, rozepře, negativní věci, daleko víc než na věci pozitivní, úspěšné a zdařilé. Myslím, že náš mozek je už tak ustrojen a pokud nás něco hlodá, musíme na to přímo posedle myslet. Pak hrozí, že kdykoli se pár lidí sejde, přemílají se hlavně problémy a už zdaleka ne tolik všechny ty krásné vize, kvůli kterým v neziskovce především jsme.

Taky je dost velká potíž s tím, že lidé pracují jakoby na rozdílných „úrovních“. U některých mě irituje zabředání do nepodstatných detailů, ze kterých se nedovedou vymanit a začít vymýšlet nějaká řešení, co tedy s tím vším dělat. U jiných lidiček narážím na opačný extrém – krásné, abstraktní, ušlechtile znějící promluvy, schopnost vzedmout nadšené emoce, a po této počáteční vlně by měly následovat skutky – jenže ono nic. Vlna opadne, zůstane bezradnost a pocit jakési kocoviny. Najednou nikdo neví, co že jsme to vlastně chtěli dělat... Osobně nejraději operuji někde uprostřed mezi těmito extrémy – baví mě plánovat a realizovat praktické, konkrétní záležitosti. Je pro mě dost těžké se vyrovnat s tím, že řada lidí to má jinak.

Základním stavem členů neziskovky je pasivita, což mi připadá jako obrovský a těžký balvan ležící v cestě. Lidé se z tohoto stavu mohou dočasně nebo i trvaleji vychýlit, ale je na to potřeba vynakládat hodně energie. Lidé totiž reagují až na nějaké pošťouchnutí, a to ještě ne vždycky. Sama jsem byla přesně taková, dokud jsem se nezačala cítit osobně odpovědná za to, aby celek šlapal.

Pro většinu lidí nejsou e-maily plnohodnotným nebo základním prostředkem komunikace s ostatními. Pro mě ano, takže to hodně těžce nesu. Může mě vzít čert, když něco krásně vysvětlím v e-mailu a lidé si to prostě nepřečtou. Naopak telefonáty mi dělají problémy, vždycky je to vpád do soukromí, ale musím přiznat, že se tím obvykle věci vyřeší líp a rychleji. Ústní komunikace je nějak napojenější na vaše emoce a často stačí věci vyřešit na emocionální, nikoli racionální úrovni, aby všechno začalo hladce fungovat. Je to kupodivu, ale je to tak. Osobní setkávání je ještě mnohem lepší – neporovnatelně výživnější než „jenom samá písmenka“, jak označuje jedna naše členka e-maily, které čte nerada nebo vůbec ne.

Dost hrozné pro mě je, že v našich krajích lidé klidně pošlapávají pravidla „nonviolent communication“ - čili mírumilovné komunikace. Často touhle věcí opovrhují jako neužitečným balastem, ale ono je to hrozně důležité. Takové ty věci jako například nekritizovat a neodsuzovat člověka jako takového, ale jen určité jeho jednání nebo výrok, a pořádně to zdůvodnit. Rozebírat, mluvit o svých pocitech, neurážet druhého. Vyrovnat se s tím, že někdo má odlišný názor než my sami, a nesnažit se mu mermomocí natlouct do hlavy ten svůj. Ne že bych se sama nemusela krotit, když mě někdo naštve! Ale za podobné úlety se jednoznačně stydím, zatímco mnoho lidí je řpesvědčeno, že na ně má právo.

Existuje jedna zvláštní škatulka lidí, kterých je poměrně dost a o kterých jsem si zvykla říkat, že „mají něco s egem“ - a potřebují si ho rozšiřovat na úkor ostatních. Jsou zvláštně nevyrovnaní, často se urážejí, podsouvají ostatním různé nekalé úmysly, zahlcují prostor a dusí ostatní. Popravdě nevím, jak s nimi vyjít, asi pomáhá zvláštní zacházení, jednání v rukavičkách, foukání bebíček, neustálá chvála... a to právě vůbec neumím a přijde mi to jako zdržování, protože já jsem studený čumák zaměřený na výkon!

Už po necelém roce předsedování – když jsem nebyla schopná najít nějakou složku s dokumenty – jsem si zapsala tohle: „Je to jasné – z předsedování se musím vykroutit. Dvě věci mi na tom strašně vadí – nutnost pracovat s lejstry a nutnost honit lidi. Ostatní úkoly si klidně nechám, ale tohle ne!!!!!“ - I teď po dvou letech to báječně shrnuje mé pocity.